Homunkulus má „navazovat na téma hledání identity osobnosti v současném světě a dovršovat triptych alb Město a Potom“. Mezi vykreslením druhé a třetí části výjevu ovšem proběhl další důkladný vývoj „malíře“. Po stránce aranžmá jsou písně záměrně úspornější, ne tak nástrojově bohaté, bližší bluesovým základům. Za mě ještě autentičtější než skladby na desce Potom, s tím, že srovnání nemá mít negativní odstín, i produkce předchozího alba v režii Martina E. Kyšperského do Ficova světa dobře zapadla. Ale hlavně, texty jsou ještě obraznější, hlubší. Přitom už prvotinou se Fic dobral mezi nejzajímavější písničkáře zdejší scény.
V koncepci nejen titulní písně se Fic odrazil od úvahy svého kamaráda: „Člověk se narodí s nekonečným množství osobností v sobě. Jako dítě můžeš být hasič, kosmonaut, bagrista, doktor… prostě kdokoliv. Postupně některý osobnosti umírají, jiný člověk záměrně zabije.“ Ponechejme stranou genetiku a fakt, že člověk nemůže být kýmkoliv, talenty se různí. Ovšem to, jak Fic vyzpíval životní rezignace, proměny, ztráty ideálů, okorávání pocitů, vynucené kompromisy atd., které zná každý, je brutálně trefné, a přitom poetické: „Nevím, kdo jsi a mrzí mě, že brečíš / prej jsme se měli rádi / ale to jsem nemohl bejt já…“ Dotažené je i poslání písní, ono „odhazování všeho přebytečného“ (jistě, paralela textů s hudbou) a „snaha nebýt uměle vykonstruovanou pseudobytostí, homunkulem, ale skutečným člověkem“. Album přitom nezní jen jako sbírka temnot, nechybí nadsázka. I když na textu „trampského songu“ Dlouhej stín není nic legračního, parodické odlehčení obstarávají muzikantské prostředky včetně, ehm, recitativu.
Dovršení triptychu, to zní definitivně, jako by se měl příště Fic věnovat zcela jiným tématům. Ale ta „sebezpytně obecná“ se z principu nemohou vyčerpat. Blues na nich staví sto let a pořád je aktuální. Nic proti případnému tetraptychu, pentaptychu… zkrátka polyptychu dle autorova uvážení.