Písničkář Jan Fic vydal svoje třetí album Homunkulus už na jaře, ale s rozhovorem jsme chvilku počkali, hlavně proto, že v době vydání o něm vyšla celá řada článků, jednak pražský křest alba proběhne až 7. září v Čítárně Unijazz. Ale také jsme se chtěli bavit o něčem trochu jiném než jen o nové desce. Vstupní téma nakonec nastartovalo místo, ve kterém jsme si povídali: ve vlaku z Brna do Prahy na koncert Billyho Gibbonse.
Jezdíš poměrně často vlakem. Je to pro tebe jen dopravním prostředkem, nebo má tenhle způsob cestování pro tebe ještě jiný rozměr?
Když to vezmu z praktické stránky, tak nemusím řídit a můžu spát, protože když jedu autem, za volantem usínám. Ale samozřejmě je vlak můj nejoblíbenější dopravní prostředek, protože všichni ti hoboes a u nás trumpové taky cestovali vlakem. Sice asi ne tak pohodlně jako já, ale s touhle kulturou je to velice úzce spjaté. A navíc je to krásné.
Souvisí to nějak s tvou představu o blues, o bluesovém životním stylu?
Určitě ano. Dlouho v tom byl ten rozměr, že šlo o nejlacinější způsob přepravy, což ovšem dneska už úplně aktuální není. Nicméně k blues docela patří nějaký druh nízkorozpočtového vyžití, ať už z vlastního rozhodnutí, nebo proto že na víc prostě nemáš. Ale věšet na podvozek uhláku se kvůli tomu nebudu. Pak je v tom ještě ten romantický rozměr, který máme zažitý, všechny ty věci jako vagóny, koleje, příroda kolem nich. Ale to už míříme od blues právě někam k těm hoboes, kteří naskočili na nákladní vlak, někam odjeli, tam několik dní sbírali jablka, aby si vydělali pár drobných, a pak zase naskočili na další a jeli dál.
V souvislosti blues a vlaků mě ovšem napadá známá historka, jak Muddy Waters a John Lee Hooker soutěžili, kdo bude mít lepší káru…
Tak jasně, ale ti trefili dobrou dobu, i když to ani u nich asi vždycky tak nevypadalo. Ona je to taková zvláštní ambivalence, jako ve všem v životě. Na jedné straně si představuju, že takový R. L. Burnside měl úplný prd a možná právě tím vlakem fakt jezdil. A na druhé straně ten Muddy Waters, který chodil v nablýskaných lakýrkách a každého půl roku měl nový cadillac. Co se mě týče, vypadá to, že zůstanu u toho Burnsida…
Má pro tebe vlak nějaký hudební rozměr? Tvrdí se, že lidé jako Antonín Dvořák nebo Zdeněk Liška ve vlaku skládali.
Tak objektivně je vlak dobrý v tom, jak drncá. Má svůj vlastní rytmus a nepochybně se tam dobře skládá.
Martin Kyšperský, se kterým jsi donedávna úzce spolupracoval, dokonce napsal jednu svoji sólovou desku celou ve vlaku. Tedy – aspoň to tvrdil… Napsal jsi někdy něco ve vlaku i ty?
Jasně, já píšu ve vlaku pořád. Dřív, když jsem bydlel v Brně, jsem denně jezdil vlakem do práce, protože jsem měl dílnu ve svých rodných Rybníkách. Teď je to vlastně naopak, novou dílnu mám na okraji Brna a do Rybníků jsem se s rodinou přestěhoval, ale spojení vlakem mám tak špatné, že musím jezdit do práce autem. Nicméně když jsem jezdil do dílny vlakem, napsal jsem tam spoustu textů. Ve vlaku je vlastně napsané skoro celé moje první album Město. Tedy texty, hudba ne. Ale mám i pár písniček, které jsem vyloženě hudebně vymýšlel nebo aspoň dodělával v tom vlaku. Ty ovšem nejsou ani na jedné z těch mých sólových desek. Většinou to jsou úplně nezveřejněné věci.
Takže je nikdo nikdy neuslyší?
Nechci předbíhat, možná je to jen v nějaké říši snů. Ale s různými kamarády máme v hlavě vymyšlené různé imaginární projekty, o kterých nevíme, jestli je někdy opravdu zrealizujeme. S Radovanem Kramářem máme kapelu Kentus a Vágus, s Maxem Braunem máme duo Domalis & Oralis, no a s Lubošem Pecinou, který hrál teď se mnou na basu na poslední desce, a s Jakubem Svobodou, se kterým jsem hrával v The Weathermakers, máme takový vysněný projekt s názvem Fotři jedou na vejlet. Tam jsme si dali podmínku, že budeme hrát jenom vály o cestování, takže tam plánuju vystřílet všechny tyhle svoje písničky z vlaku. Já bych rád řekl, že to je ragtime, ale… Nevím, jestli na to mám hráčsky, nicméně v takové elementární podobě prostě tyhle moje vlakové písničky ragtime připomínají, no. Protože to je právě rytmus toho vlaku.
To vymysleli už Hoboes, bratři Ryvolové. Ti tomu rytmu říkali „tempo di vlak“. A i ty písničky tomu odpovídaly tematicky, viz Tunel jménem Čas a mnohé další.
Mně přijde fascinující, jak máš ve vztahu k vlakům tolik témat, okolo kterých se můžeš motat, které potkáš přímo na železnici nebo jsou s ní nějak spojené. Já třeba mám teď takovou novou písničku, která vychází z toho, že když jsem byl děcko, tak pět šest let, od svého prastrýce jsem dostal knížku někdy z dvacátých let minulého století, byla to taková velká knížka s krásnou tkanou vazbou, a pojednávala o železnicích v Rakousko-Uhersku. Píše se tam třeba o technických řešeních mostů a kolejišť a podobně. A je tam příběh, který tedy nebyl z Rakouska-Uherska, ale z Velké Británie, někde ze severu, jak jsou ty malé ostrůvky. A tam prý byl ocelový příhradový most, který spadl v nějaké bouřce, ale i s vlakem, v němž bylo asi dvě stě lidí. Což zjistil výpravčí, když se šel podívat, proč nejede vlak, který už měl dávno dorazit. Došel k tomu mostu, kouká před sebe – a žádný most tam není. Tak o tomhle mám teď jednu novou písničku. Podle mě se tam dá provázat spousta věcí, třeba příběhů těch lidí, kteří nemají s železnicí společného nic než to, že jeli zrovna tímhle vlakem.
Když už jsi mluvil o svých plánech a imaginárních projektech, kdysi jsi mi taky říkal o nějaké „opeře“ na téma hoboes.
To je už několik let můj velký sen, ale to je to trochu náročné na přípravu i provedení. Myslím, že to má leckdo, tisíc nápadů, z toho vybereš dvacet, které jsou realizovatelné, když vyhodnotíš svoje skutečné možnosti, vybereš jich pět, a nakonec se jeden uskuteční. Ale to, o čem mluvíš, jsem chtěl a chci pořád, a průběžně na tom s Radovanem Kramářem, který taky hraje na mojí nové desce, pracujeme. I když teď ne tak intenzivně jako dřív. Aktuální situace s dětmi, baráky nebo různými pracovními krizemi, spojenými napřed s covidem a teď s válkou na Ukrajině nám v tom trochu brání. Což je dáno i tím, že oba děláme
relativně „zbytný“ obor jako obživu. Takže se to trošku odsouvá, ale doufám, že to jednou zrealizujeme. Ono je to inspirované takovými těmi velkými bohoslužbami v Americe, kde si pronajmou stadion, je tam kapela, zpívá se tam a tančí. No a my to chceme udělat trochu bluesovější, takže to místo bohoslužby bude Hoboeslužba.
Ještě se vrátím k vlakům, promiň. Posloucháš svoje spolucestující, jak se baví? A je to pro tebe inspirativní?
Jasně, těch motivů z vlaku, ale třeba i šaliny se mi v textech objevuje hodně. Tomu se nedá vyhnout. Dřív jsem permanentně jezdil – a vůbec existoval – se sluchátky na uších. To už teď tolik nedělám, protože mám rád takový ten guláš, kdy ke mně vždycky dolehne nějaká věta bez kontextu a pak jí odpoví zase věta odjinud.
Nicméně tvoje písničky jsou z velké části v první osobě. Působí jako takové to okřídlené „tři akordy a pravda“…
Vždycky se je snažím dělat tak, aby vypadaly jako můj prožitek. V první osobě jsou hlavně proto, že nesnáším takové ty písničky, které ti říkají, co máš dělat. Co mi má kdo kecat do toho, jak se cítím a jak se k tomu mám postavit?
„Když nemůžeš, tak přidej…“
Jo, přesně tak. Samozřejmě jsou ojedinělé případy, kdy to fakt sedne a je to dobré, ale většinou to nemůžu vystát. Takže i když myslím na nějaký cizí příběh nebo chci na něco dát lehký apel, vždycky to házím na svou osobu jako svůj prožitek. Jako něco, na co jsem přišel, že bych měl dělat já. A vlastně tak nějak v koutku duše doufám, že se toho někdo chytne a řekne si, ty jo, to má dobrý, to bych mohl třeba taky zkusit…
