JAN SPÁLENÝ A ASPM: Nemůžu popadnout tvůj dech

Záměrem Jana Spáleného bylo nahrát optimističtější desku, než byla předešlá Zpráva odeslána. Je pravda, že ve srovnání s minulým albem, na kterém většina příběhů končila smrtí, přináší novinka idylku v podobě znovu nahraných starších písní, v nichž vypravěč „pouze“ nemůže najít klid (Asi v tom bude nějakej háček) nebo by chtěl za ženu barmanku, i když není její typ (Blues pro barmanku U Brázdů). Ani jiskřivé tóny trubky či křídlovky Michala Gery či zdánlivě veselý rytmus Filipa Spáleného však nedělají z písní skupiny ASPM ódy na radost. „Radost má vždycky jen hulvát, snílek má vždycky jen bol a žal,“ zpívá se v básni Sergeje Jesenina, kterou kdysi skvěle zhudebnil Jiří Bulis a nyní ji oprášil Jan Spálený se svou kapelou.

Záměrem Jana Spáleného bylo natočit poctu své kapele, která je podle něj „na vrcholu svých sil a hraje znamenitě“. To lze podepsat, kapela skutečně zraje. Rozhovory vibrafonu Radka Krampla a Gerovy trumpety, podpořené rytmickými figurami Spáleného mladšího a decentními bicími Filipa Jeníčka, je radost poslouchat. Jan Spálený sice tvrdí, že sám své spoluhráče „dobíhá“, ale jeho piano je pochopitelně důležitým tmelem, díky němuž vše drží pohromadě.

 

Záměr ukázat interpretační sílu kapely na směsi léty prověřených a nových písní vyšel dokonale. Dlouholetý fanoušek může porovnávat (a z nové verze 100 000 modrých sluncí mrazí stejně jako z nahrávky z 80. let) a zároveň vychutnat novinky v podobě coververze už zmíněného Bulise nebo standardu Black & Blue. Velmi silná je také titulní zhudebněná báseň Ladislava Vondráka i miniatura Kloboučník.

 

Ve srovnání s předchozím albem ASPM lehce ubylo příběhů (škoda, že nepokračuje spolupráce s Petrem Linhartem coby textařem) a přibylo pocitů. Jsou to písně o stmívání i o chytání druhého dechu. Nadžánrová, posmutnělá a především mistrně zvládnutá hudba ASPM dokáže vykreslit obojí.

 

Warner Music, 2019, 38:41

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *