Jan Spálený už před lety vysvětloval, že se neomezuje tím, zda mají být na momentálně chystané desce jen nové písně, či také nějaké už ověřené. Skládá skladby dohromady spíš podle nálady, podle rezonujících témat. Stejnou metodu setkání známého s neoposlouchaným, jež je v převaze, zvolil i tentokrát.
První dojem? Určitá nostalgie, téma konečnosti, ale pojaté tak nějak pozitivně a mile, jestli rozumíte. Jako v úvodním reggae Strakatý kotě pozdě k ránu („tak tedy dveře otvírám / tomu co přišlo pozdě k ránu / zubatá nebo kočka, já si nevybírám…“) nebo v závěrečném povzdechu nad zběsile letícím časem Sedm černejch jezevčíků. Mimochodem, Spálený se v obou případech vrátil ke zhudebňování básní z pozůstalosti Barbary Ježkové. Do volného příběhu pak nejen tematicky zapadá, ale volnou koncepci zdůrazní (pod)titulní píseň Aviatik (Úplně šedivej panáček), a vůbec nevadí, že už ji ASPM vydali na albu Vytopená dáma (1989). Protože přece díky „balónkům snů… dneska z nás ještě nebudou starci“. Navíc dnešní ASPM přistoupilo k písni jinak: Zůstal zachovaný rytmus reggae, ale tempo je volnější a instrumentace průzračnější. O vývoji pěveckého výrazu nemluvě.
Nevadí dokonce, že kolekci doplňují notoricky známé staré standardy z repertoáru ASPM. Jako zdomácnělé až zlidovělé verze St. James Infirmary / Špitál u sv. Jakuba či The Bourgeois Blues / Měšťácký blues. Spálený ctí u posluchačů zažité frázování Petra Kalandry, zároveň nemůže být jiný než svůj. K tomu přidejme elegantní sólka vibrafonu Radka Krampla a baskytary Filipa Spáleného (Špitál), resp. akordeonu hostujícího Ondřeje Kabrny (Měšťácký blues).
Muzikantsky je vše labužnicky opečováno, ale nepřeprodukováno, stále „živelno“, mistrovsky provedeno výtečnými muzikanty a pocitáři. S vítanou posilou Jakuba Doležala, jenž do sestavy „profi amatérů“ zapadl se sobě vlastním entuziasmem.
Úplně šedivej panáček přinesl podzimně pestrou muziku.