Jana Koubková: Strašně šťastná, prachy neprachy

Tenhle rozhovor Janě Koubkové dlužím už dlouhá léta. Přesněji řečeno, dlužím ho především sám sobě. Různých interview pro kdejaké noviny a časopisy jsme už za ta léta, co se známe, pořídili celou řadu, ale obvykle šlo o povídání k aktuální desce nebo koncertu, nikdy nebyl čas a hlavně prostor k zevrubnějšímu zavzpomínání a probrání názorů zpěvačky, která na naší scéně patří k těm vůbec nejoriginálnějším. Až letošní pětasedmdesátiny, které oslavila 31. října.

 

 

Bylo už mnohokrát napsáno, že Jana Koubková je živel. Nezkrotná řeka, kterou prostě nejde zastavit. Je taková v muzice, na pódiu, ale často i v soukromí. Když jsem do jejího krásně jazzového bytu na pražských Vinohradech přišel na rozhovor, usadila mě, ťukli jsme si skleničkou bílého vína, a Jana mi začala vyprávět čerstvý zážitek z minulého večera, kdy se podílela na společném koncertě několika zpěváků různých stylů ve Vinohradském divadle. Bezděky jsem zmáčkl nahrávání na diktafonu: „Po děkovačce ještě sice probíhal nějaký raut, ale já už toho měla dost a vypadla jsem domů. Byla jsem ve strašně krásný náladě, protože v tom Vinohradském na mě byli všichni strašně hodní, asi proto, že mám tu pětasedmdesátku za dveřma, doma jsem si pustila Ellu Fitzgerald s Louisem Armstrongem, malinko ucucávala bílé víno, otevřela jsem okno do ulice, vlastně jsem dělala takovou předpůlnoční diskotéku, a napsala jsem svému spoluhráči, pianistovi Ondrovi Kabrnovi, který v divadle ještě zůstal, že kdyby se chtěl cestou domů u mě zastavit, budu ráda. A on za chvíli poslal esemesku, ve které se ptal, jestli je okno ještě otevřené. A přišel. Mluvím o tom proto, že mi ten večer úplně připomněl tu atmosféru, kdy jsem hrávala v Redutě s Luďkem Hulanem a bydlela na Malé Straně v Karmelitské, vždycky po koncertě jsme šli celá kapela pěšky přes Kampu a u mě jsme si tu krásnou náladu z hraní ještě prodlužovali.“

 

Vzala jsi mi sama trochu vítr z plachet, na tenhle tvůj legendární muzikantský byt jsem se tě chtěl samozřejmě zeptat.

No, byla to jedna místnost čtvrté kategorie, 25 metrů čtverečních, ale vždycky jsme se tam vešli. Ani se moc nerozsvěcelo, pouštěl se jazz a bossa novy, Astrud Gilberto a Stan Getz, samozřejmě jsme u toho měli nějaké víno. Chodila tam celá kapela Jazz Sanatorium, tedy kromě Luďka Hulana Eugen Jegorov, Sváťa Macák, Zdeněk Kalhous… Nikdo nikam nepospíchal, jen jsme v sobě nechávali doznít tu náladu s krásnou muzikou… Včerejší večer mi tuhle dobu připomněl, protože Ondra Kabrna je podobný typ muzikanta, jaké jsem poznávala právě díky Luďkovi Hulanovi. Přestože má tři děti a kolem nich pěkný frmol, není to člověk, který dohraje, shrábne prachy a hned si utíká po svých. Takže jsme tady chvilku poseděli, poslouchali tu Ellu a Louise, a já mu byla vděčná, že mi připomněl tu starou dobu.

Čím myslíš, že to je, že dneska spousta lidí žije v takových podivných bublinách?

V těch sedmdesátých letech, kdy jsme se všichni hodně navštěvovali a víc žili spolu, nebyly mobily, maily a všechny tyhle vymoženosti, komunikace byla lidštější… Já naštěstí díky svým skvělým kolegům z několika svých kapel blízký okruh lidí mám, ale v celkovém dojmu mi ta blízkost chybí.

Vždycky mi vrtalo hlavou, že jsi v té Karmelitské neměla žádné problémy s nějakými správcovými nebo domovními důvěrnicemi. To přece tehdy nebylo jen tak, každou chvíli mít plný byt muzikantů. Museli jste být „podezřelí“.

Tak v domě bydlela taková starší důchodkyně, která měla hodně koček, a ta nás párkrát udala, že se u mě schází podivná společnost. No jo, ono nás tam ale taky bývalo až třicet! A nepouštěla se jen muzika, taky jsme si promítali filmy, které já jsem půjčovala z americké ambasády, která byla za rohem. Přinesla jsem pár kotoučů filmů, můj tehdejší partner Petr měl šestnáctku promítačku, a promítalo se na plátno, krásně to fungovalo. Každý něco přinesl, jeden láhev vína, jiný zavařovačku s nakládanými buřty, další zase kyselé rybičky, a bylo nám fajn. Což se prostě té „lady kočkové“ nelíbilo.

Nějaký extra velký kravál jste asi nedělali, ne?

Nó, milej zlatej, občas jsme taky trochu zazlobili. Měla jsem tam pianino a celou sadu umělohmotných kýblů, takže se bušilo, vyhrávalo a zpívalo, chodil tam třeba i celý Yo Yo Band, Musa Imran Zangi už jako mladíček, spousta muzikantů. A vznikl tam Horký dech, dávali jsme tam dohromady naši desku, která vyšla v roce 1982, a Michal Pavlíček s Jirkou Hrubešem měli v tomhle mém bytě nainstalovanou celou svoji aparaturu. Vždycky jsme měli u nás doma zkoušku a pak se šlo ke Kocourovi, kde si kluci dali pivo a já víno. Tam vůbec tehdy chodilo hodně muzikantů.

Tenhle tvůj byt mi evokuje ten legendární byt Vlasty Průchové a dr. Hammera, ve kterém se taky scházeli muzikanti a probíhaly tam jam sessiony. Byla to pro tebe inspirace?

Takových bytů bys mohl jmenovat řadu, klidně si můžeš vzpomenout i na Karla Čapka a pátečníky… Ale u nás to vzniklo naprosto neplánovaně, spontánně. I když je fakt, že jsem byla taková rozbuška. Nebylo to pravidelné, vždycky jsem dala nějakým lidem vědět, třeba že mám půjčené nějaké filmy, a pak už to žilo vlastním životem. A vznikly z toho nezapomenutelné zážitky.

 

…A PŘESTALA JSEM MÍT PENÍZE

Když jsme u toho vzpomínání, většinou bývá začátek tvojí pěvecké kariéry spojován s Jazz Sanatoriem Luďka Hulana. Ale určitě muselo být něco předtím, ne?

Než jsem se začala věnovat jazzu, projela jsem kus světa s tanečními barovými kapelami. Západní Německo, Holandsko, Švédsko, americký hotel Sheraton… Zpívaly se písničky, které byly momentálně v hitparádách. Švédsko bylo nejlepší, to jsme opravdu projeli celé, a tam jsem si mohla dovolit ty hitparády tu a tam proložit i nějakými jazzovými standardy, protože Švédi berou jazz jako normální muziku, žádný menšinový žánr, tancují na něj a zpívají si ho. A v té době byla ve švédském rádiu nesmírně populární zpěvačka, která svým hlasem napodobovala různé nástroje, vlastně to byl scat – který já tehdy ještě neznala. Pak jsem si zjistila, že se ta paní jmenuje Alice Babs, a když jsem se seznámila s Luďkem Hulanem, pustil mi její úžasné dvojalbum, které natočila s Dukem Ellingtonem. Ale to, že jsem ji ve Švédsku poznala, na mě mělo zásadní vliv, protože jsem se vrátila do Čech, bylo mi nějakých třicet, a řekla jsem si, že je nejvyšší čas začít konečně dělat něco, co opravdu chci. A tak jsem zašla za Karlem Velebným, jenže ten zrovna rozpustil kapelu a řekl mi, ať přijdu později. Nechtěla jsem čekat a tak jsem zašla za druhou kapacitou českého jazzu Luďkem Hulanem. To víš, blonďatá hlava, minisukně, dlouhý nohy… no ale Luděk zjistil, že mám nejen to, ale i rytmické cítění, a přijal mě. Což byl okamžik, kdy jsem přestala mít peníze. Protože výdělek s barovými kapelami byl slušný, zato jazz občas znamenal jen tatranky a čaj. Ale srdíčko bylo šťastný. To je přece stará věc, že prachy nejsou všechno.

Ty o Luďku Hulanovi odjakživa mluvíš jako o svém jazzovém guru. Co ses od něj přesně učila?

Tak v první řadě jsem k němu nastoupila s některými nešvary, které jsem získala v těch tančírnách. Například jsem měla vždycky na pódiu tamburínu a vždycky, když jsem měla ve skladbě pauzu, chřestila jsem na ni, vyhazovala ji do vzduchu, no prostě hrozný. A to se teda chlapci opravdu smáli. Ale celkem brzo jsem pochopila, jak to má být. Luděk byl taky dobrý šoumen, když to řeknu takhle blbě. Vždycky tím svým úsměvem a tím, jak hrál naplno i jak mluvil, dostal lidi i muzikanty. Byl to výborný zpěvák, já měla hrozný mindrák z toho jeho chrapláku. Já měla vysoký dívčí mezzosopránek a byla jsem vlastně členkou dechové sekce: Jegorov, Koubková, Macák. Byla jsem tam v pozici flétny. Díky tomu, že jsem už od šesti let chodila do pěveckého sboru ke Kulínskému, jsem uměla noty, takže to nebyl problém.

Používáš něco z toho, co sis z Jazz Sanatoria odnesla, dodnes?

Z Luďka sálala radost z hudby, ostatně, razil heslo „Radostí z hudby ku zdraví duše“. A toho já se držím taky. Protože je to pravda. A druhá věc, kterou jsem se od něj naučila a která platí bezezbytku: i kdyby byli v publiku jen dva lidi, hrajeme naplno, protože nás to baví. A klidně si budeme hrát jen sami pro sebe.

Zbavila ses toho mindráku vůči Hulanovu hlasu?

No, já se – zase díky Luďkovi a jeho známostem – dostala k poslechu spousty jazzových nahrávek, které jsem předtím vůbec neznala. A mimo jiné jsem taky objevila bossa novu. Taková Astrud Gilberto vlastně ani moc nezpívá, ona všechny ty jobimovky spíš vypráví. Díky tomu jsem dostala trošku sebevědomí, že není potřeba mít velký a silný hlas, důležitý je „vnitřek“, nějaký prožitek.

Ty jsi pak z Jazz Sanatoria odešla?

Pořád jsem chtěla, aby se něco vymýšlelo, aby se něco nového zkoušelo, a na tom se to začalo trošku rozpadat. Chtěla jsem hledat nové cesty, už jsem někde slyšela například Floru Purim, věděla jsem, že se to dá dělat úplně jinak, nechtěla jsem ustrnout ve standardech. A pak Luděk v roce 1979 zemřel, čímž Jazz Sanatorium skončilo. Ale ještě jsme spolu stihli v roce 1977 otevřít jazz klub Parnas. Tam bývala fantastická atmosféra, jamovalo se, to pro mě byly úplné svátky. Byla jsem tam strašně šťastná, prachy neprachy, muzika byla na prvním místě. Uvědomuju si, že jdu těmihle řečmi některým lidem na nervy, už jsem to taky trochu zkrotila, ale musím přiznat, že je to ve mně pořád.

 

PROSTĚ KRÁSNÁ HUDBA

Přenesme se přes ženské kvarteto Hot Tety, které jsi založila roku 1976, ještě v době zpívání s Luďkem Hulanem, a zastavme se u tria Horký dech. Tam jste se sešli vlastně tři muzikanti odjinud: ty ze strany jazzu, Michal Pavlíček, který v té době, na začátku 80. let, stál kdesi uprostřed jazzrocku, a bubeník Jiří Hrubeš, který myslím byl vždycky bezvýhradný rocker. Jak se stalo, že jste se spojili?

Přemýšlím, člověče, kde jsme na sebe narazili. Fakt si nemohu vzpomenout…

Nebylo to v Parnasu? Od Michala Pavlíčka vím, že tam chodil…

Víš, že je to možný? Pavel Trnavský tam chodil s Janou Kratochvílovou a Michal nejspíš taky… Každopádně to bylo někdy v letech 1979, 1980.

V Horkém dechu jsi se nejvíc přiblížila rockové hudbě.

V tom ti musím trošku oponovat. Horký dech nebyl ani jazz, ani rock, ani jazzrock. Byla to prostě krásná hudba. Kluci sice přišli z rockové kapely Expanze, nikdo je ještě moc neznal, ale byli nesmírně talentovaní. A tak jsme se dali dohromady a já nakonec byla první zpěvačka z té dlouhé řady, pro kterou Michal psal písničky. Už tehdy měl moc pěkné nápady, zajímavé melodie, s oběma se dobře improvizovalo.

 

Měli jste hodně koncertů?

Měli. Zastupovalo nás Pražské kulturní středisko, měli jsme vlastního zvukaře, ale jezdili jsme trabantem, takovým tím delším, ve kterém byla vzadu složená aparatura. Zvukař řídil, vedle něj seděl Hrubeš, který si vždycky zul boty a hrozně mu smrděly nohy, a vzadu já s Michalem. Jeho kytaru jsem měla v klíně a on na ni celou cestu cvičil. A lahváče piva si kluci chladili venku za okýnkem auta. Všechny nás to hrozně bavilo. Pak jsme točili desku v rozhlase ve studiu A a vzpomínám si, že tam občas vletěl Michael Kocáb a bylo jasné, že má o kluky zájem. A taky pak netrvalo dlouho a oni za ním šli do Pražského výběru. S tím já jsem samozřejmě nemohla nic dělat, protože kluky rock táhnul.

Ale asi ti to bylo líto, ne?

Tak to víš, všude nás chtěli na koncerty, byl velký zájem pořadatelů a já najednou zůstala sama… Ale rozuměla jsem tomu, pro kluky byl Horký dech vlastně vybočení, potřebovali změnu a chtěli si jít za svým. Vždyť já byla taky taková. Ale dodnes mezi námi je velké pojítko, když se někde vidíme, je to radost. V té době jsme si byli opravdu hodně blízcí a hlavně – byla mezi námi sranda, prča. Ale i disciplína: opili jsme se vždycky až po koncertě… (smích)

 

DIVÁCI MÁLEM PADALI Z BALKÓNŮ

Teď bych rád na chvilku odbočil od tvé aktivní hudební činnosti k festivalu Vokalíza, který jsi založila.

První ročník byl v roce 1981 na Žofíně…

Tam jsem ještě nebyl, to mi bylo třináct, ale jednu dobu, později, to pro mě byl každoroční svátek.

Od třetího ročníku už jsme byli v Lucerně, vždycky tři dny a tři noci, no blázinec.

Jak tě Vokalíza napadla?

Vidím to jako dneska, šli jsme po Karlově mostě s mým přítelem Petrem, byla mlha a já měla takovou stěžovací náladu: „Sakra, já bych si tak ráda někdy zazpívala ve vyprodaný Lucerně.“ Tam se sice už od roku 1964 odehrával Mezinárodní jazzový festival, na kterém bylo narváno a viděli jsme Louise Armstronga, Ellu Fitzgeraldovou, Modern Jazz Quartet a tohle všecko, Lucerna měla krásné fluidum, ale spousta českých zpěváků neměla šanci se tam dostat. Přitom všechny ty takzvané malé žánry, jako byl jazz, blues, folk nebo rock skvěle fungovaly a na koncerty se stály fronty. Jazzmani na tom byli dokonce ještě líp, protože většinou odpadaly problémy s texty, nejvíc biti na tom naproti tomu logicky byli folkaři, písničkáři. No a mě prostě napadlo, že by se všichni tihle zpěváci „malých žánrů“ mohli dát dohromady a zkusili udělat společný festival, čímž by se snad ten bolševik dal obejít. Navíc tehdy, v roce 1981, uplynulo 75 let od narození Jaroslava Ježka, což bylo úžasné výročí. Domluvili jsme se, že každý do svého bloku, který vždycky trval něco kolem dvaceti minut, zařadí nějakou ježkovku ve vlastní úpravě.

Kdo na prvním ročníku vystoupil?

Co si tak vzpomínám, například Helena Arnetová, Zuzana Michnová, Eva Svobodová, Luboš Pospíšil, Peter Lipa – pamatuju si, že zpíval česky Tmavomodrý svět –, Tonda Gondolán, Mirka Křivánková, Vlasta Průchová s dcerou Andreou… A taky Jiří Suchý, ten tam dokonce slavil padesátiny. Zrovna v té době nebylo snadné ho tam dostat, měl pořád nějaké zákazy…

Druhý ročník Vokalízy byl ještě na Žofíně a od třetího jste se přesunuli do Lucerny. Taky se Vokalíza začínala dramaturgicky rozrůstat.

Celou ji organizačně a technicky zaštiťoval Kulturní dům hlavního města Prahy, což bylo v té době takové epicentrum normálnosti, seděli tam slušní a šikovní lidé jako třeba Robert Radosta. A ti mi umožňovali dramaturgickou volnou ruku. Postupem doby jsme se stali mezinárodní, přijížděli zpěváci z okolních zemí, třeba polský bluesman Tadeusz Nalepa nebo další skvělý Polák Stanisław Sojka, který Lucernu jen sám s piánem úplně zbláznil. A protože jsme ještě byli Československo, vystupovala tam taky spousta slovenských zpěváků. Třeba Richard Müller, kterého ještě dohromady nikdo neznal. On tehdy pracoval jako novinář, dělal se mnou rozhovor a tím jsme se seznámili. Já pak zjistila, že má kapelu Banket, tak jsem ji pozvala na Vokalízu a všem spadla čelist, protože to bylo na tu dobu něco neobvyklého, velmi moderního.

 

Postupem času, když se chýlila 80. léta ke konci, byla Vokalíza vlastně vnímaná i dost politicky. Jako akt vzdoru. Dodnes si pamatuju ten ročník, když tam vystoupil Michal Prokop, Vladimír Merta a C&K Vocal…

…a Vokalízu uváděl Láďa Kantor. Jo, to byl ročník 1989…

…a vzpomínám si, jak jsme si v hledišti říkali – ty jo, co se to děje?

A taky se dělo, Vokalíza byla v září a pak přišel listopad. Teď se mě, mimochodem, spousta lidí ptala, jak jsem 17. listopad 1989 prožila…

Povídej!

Já měla koncert v Redutě, přímo na Národní třídě. Měli jsme tam s kapelou sraz hodinu předem, šla jsem Perštýnem s těmi svými chřestidly, a už zdálky jsem viděla ty „bezpečnostní složky“ a v bezprostřední blízkosti proti nim ty studenty, mlaďochy tu se svíčkou, tu s kytkou. Do Reduty jsem se nějak protlačila, musela jsem dlouho bušit na zamčená vrata, nakonec mě někdo pustil a rychle za mnou zamknul. A vevnitř byla spousta vyděšených lidí, kteří předtím byli na divadelním představení a teď se báli ven. Mně nakonec nepřišla půlka kapely, byli jsme tam jen se Zangim, a já mu říkala – hele, musíme začít hrát, aby z nás trochu opadl ten strach. Tak jsme chvíli hráli a zpívali, ale pak to venku začalo, my se nahrnuli k těm zamčeným dveřím a jen jsme slyšeli zvuk toho masakru: výkřiky, pláč, ty strašné rány, do toho sprosté nadávky policajtů. Šílené zlo. A my tam stáli nacpaní za těmi dveřmi a úplně bezmocní, protože otevřít se nedalo, to by tam jako první vtrhli ti policajti. A ještě si vzpomínám, že když jsem druhý den šla okolo, na zemi okolo Reduty ležely zakrvácené svršky. Otřesný zážitek. Ale to jsem nějak odbočila…

Po listopadu ale už Vokalíza zvolna končila…

Úplně ne. Já se rozhodla, že to dotáhnu do dvacítky a to se mi povedlo. Poslední byla v roce 2000.

Tak to už vůbec nevím, nějak jsem Vokalízu asi ztratil z dohledu.

Ono už to taky moc nešlo. Sice nebyly textové komise a nikdo nic nezakazoval, ale zase nebyly peníze a zaplatit jenom pronájem Lucerny byla prostě horentní suma. Takže jsem najela na systém takzvané „putovní Vokalízy“. Ještě párkrát byla v Praze, jednou dokonce v Paláci kultury, už ne tři dny, ale jeden, a pak v různých mimopražských městech. Ale samozřejmě, že nejdůležitější éra Vokalízy byla mezi lety 1981 a 1989. tehdy to hodně stmelovalo lidi, publikum málem padalo z balkonů, jak tam bylo nahňácané, a zpěváci, kteří se do Lucerny jinak neměli šanci dostat, měli najednou svůj festival. Jsem ráda, že se to stalo.

 

POD ZEM

Ke tvým narozeninám vychází v reedici u nakladatelství Galén album Bosa z roku 1985, které doposud jako celek na CD neexistovalo. Máš k němu nějaký speciální vztah?

Samozřejmě že ano, už proto, že prakticky všechno to jsou moje autorské věci. Akorát titulní Bosa je takový mix nejslavnějších bossanov, které jsem si po svém zaranžovala.

To album je hodně svérázné, což ovšem u tebe není nic neobvyklého. Vzpomínám si, že když jsem ho někdy v tom roce 1985 poprvé slyšel, vrtalo mi hlavou, proč se o tobě říká, že jsi jazzová zpěvačka, když tohle žádný jazz přece není. Rozhodně mi Bosa do obecné představy o jazzu nezapadala.

To máš stejné jako s tím Horkým dechem…

A nesetkala ses tehdy s nějakými výhradami ze strany ortodoxních jazzmanů?

No, spíš muzikantů. Šlo o to, že takováhle muzika se nedala dělat živě, protože některé skladby na Bose stojí na tom, že jsou poskládané z mých třeba i sedmi hlasů, takže si dělám sama sbor. Ale taky jsem k nahrávání přizvala opravdový sbor, já to měla všechno prošmejděné, dlouho jsem se živila ve vokálních skupinách, takže Pánkovci, Linhovci, Inkognito Quartet nebo C&K Vocal, to všechno jsem dobře znala. A taky jsem nějaký ten rok studovala na lidové konzervatoři, uměla jsem sbory aranžovat a všechno to dát dohromady. Pro Bosu je kromě toho typická i moje láska k perkusím, mám tam Jirku Tomka, je tam – tehdy mladíček – Musa Imran Zangi, je tam Alan Vitouš, se kterým jsem v té době hodně kamarádila a pracovala.

Takových alb, která se nedala hrát naživo, máš ale víc. Já osobně mám hodně rád tvoji Absolonii, natočenou v duu s perkusistou Milošem Vacíkem v krápníkových jeskyních. Nebylo ti nikdy líto, že je takový projekt nepřenosný třeba do Reduty?

Ne, samozřejmě jsem od začátku věděla, do čeho jdu, je jasné, že si jeskyni nemůžu vzít s sebou. Ale přesně si vzpomínám, jak myšlenka na Absolonii vznikla: najednou jsem uprostřed toho všeho muzikantského blázince a cestování zatoužila po chvíli klidu a po přírodě. Nejen v té přírodě být, ale také s ní komunikovat. No, a protože můj nevlastní brácha je jeskyňář, zavolala jsem mu – hele, brácho, chci točit desku a nemám prachy na studio, ale vždyť jeskyně je vlastně taky studio, nedalo by se to nějak zařídit? A brácha mě hned nasměroval, na koho se obrátit. Chvíli jsem je musela přesvědčovat, ale šla jsem si za tím a nakonec se to povedlo. Dodnes, když potkám Fausta, tedy Richarda Madera, který tu desku natáčel, říká – hele, Koubková, ještě mám ve sklepě ten tříkilometrovej kabel. Protože ten vedl mezi tou jeskyní, jmenovala se Eliška a vybral ji brácha, že to v ní bude dobře znít, a takovou „kadibudkou“ na povrchu, kde byla režie. Bylo to docela náročné, v jeskyni je samozřejmě vlhko a stálá teplota osm stupňů, takže se tam dalo vydržet nejdéle nějakých šest hodin, musely se pořád opečovávat mikrofony, aby nezrezly, no ale pak se šlo k Igorovi do hospody, kde bylo teplo a příjemně… Další krásnej úsek života. A s Milošem Vacíkem jsem dodnes často v kontaktu, protože je to nejen výborný muzikant, ale taky prima člověk. Musím říct, že mám velké štěstí ve výběru lidí, se kterými něco dělám…

 

NÁPAD NA PRVNÍM MÍSTĚ

Na posledních albech ses po dlouhých letech, kdy jsi převážně používala hlas jako hudební nástroj, vrátila k textovému zpívání. A nedosti na tom, texty sis taky začala sama psát. Jak to přišlo?

Já jsem vlastně původně vůbec nechtěla být zpěvačka, vždycky jsem toužila stát se novinářkou. Jenže na školu mě nevzali, což bylo jenom dobře, protože bych za komunismu musela psát samé blbosti, ale z té doby mi zůstalo, že pořád nosím po kapsách nějaké notýsky, kam jsem si poznamenávala různé nápady, zamyšlení, hodně jsem si vypisovala z knížek, které se mi líbily. To mě drží pořád. A mezi těmi všemi poznámkami taky občas vznikaly nějaké nápady na textíky.

Z těchhle tvých notýsků nejspíš taky pochází základ knížek, které poslední dobou vydáváš, že?

Máš pravdu. Už jsou čtyři, první byly Recepty proti samotě, druhá Zutí provádím s chutí, pak Básně z jazzové dásně a teď čerstvě Koubkokvoky. Všechno to jsou takové moje pocity, vždycky hodně ze života, někdy legrační, a vždycky je v nich rytmický náboj a určitá hravost. Ta možná souvisí i s tím, že sama nemám děti, ten život se mi tak nějak blbě vinul a zavinul, že jsem neměla štěstí na chlapíky, kteří by ty děti chtěli…

 

Alespoň jsi měla kliku, jak už jsi říkala, na muzikanty. Myslím, že včetně těch, se kterými hraješ teď, což je stálý okruh, tvořící vlastně několik projektů – jazzový Quartet, bluesověji zaměřené trio, hráváš ve dvojici s klavíristou Ondřejem Kabrnou…

Ano, moje minulá kapela se dostala do fáze takového kolovrátku, neměli jsme čas nic vymýšlet ani zkoušet, bylo to pořád stejné, což je pro mě vždycky peklo. A tak jsem jednoho dne klukům ve zkušebně poděkovala, s tím, že je mám pořád strašně ráda, ale musím něco změnit, a začala dávat dohromady novou kapelu právě s Ondrou Kabrnou. Napadl nás violoncellista, a domluvili jsme se s Honzou Kellerem, členem České filharmonie. Najednou vznikla úplně nová atmosféra, a do toho jsme přijali mladého Honzu Červenku, tehdy úplně neznámého bubeníka z roudnického big bandu. A konečně se začalo něco dít, vznikla deska Mýdlové bubliny. No a postupem času jsme se potkali s Romanem Hampacherem, adventistickým pastorem a výborným kytaristou, se kterým jsme pak udělali kapelu, laděnou spíš do blues a trochu do bigbítu.

Narozeniny jsi oslavila mimo jiné velkým koncertem v Teplicích s tamní Severočeskou filharmonií. To pro tebe byla asi úplně nová zkušenost, stát před symfonickým orchestrem, ne?

Ne, ne. Pro mě napsal skladatel Jan Klusák už v roce 1995 skladbu Fantazie pro Janu K. aneb Koubkokvok – ten podtitul mě inspiroval k názvu poslední knížky – a já ji zpívala v Rudolfinu se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, dirigoval ho Petr Vronský a ten taky teď dirigoval Severočeskou filharmonii v Teplicích. Takže jsem s velkým orchestrem – a se svým kvartetem – zpívala podruhé.

Byla to skladba Ondřeje Kabrny na slova básníka Milana Nápravníka. To mě zaujalo. Vím, že jsi vždycky měla ráda beatnickou poezii, ale Nápravník byl surrealista. Čím tě oslovil?

Když mi Petr Vronský navrhl, že bychom mohli k těm mým narozeninám něco vytvořit, samozřejmě mi to vrtalo hlavou. A Milan Nápravník mě napadl asi proto, že už jsem s jeho poezií pracovala dřív s dětmi v rozhlase a něco z toho mám i na cédéčku. Líbí se mi na něm rytmizace slov, zvukomalebné asociace. Mám asi všechny jeho knihy, které vyšly, a do těch se dá vlastně kdekoli vstoupit, a najít si k nim vlastní hudební a rytmickou náladu. Dá se na ně výborně hlasově improvizovat. A tak jsem to navrhla Ondrovi Kabrnovi, on se toho opravdu chytil a vymyslel skladbu, která má pětačtyřicet minut. Což není málo.

 

Milan Nápravník zemřel nedávno, v roce 2017. Znala jsi ho osobně?

On v roce 1968 emigroval, hodně cestoval a pak žil nastálo až do smrti v Kolíně nad Rýnem. Ale když jsem chystala ten program s dětmi, sehnala jsem si na něj telefonní číslo a zavolala mu. Bavili jsme se mimochodem i o jazzu, ptala jsem se, jestli ho má rád, a on říkal, že ho poslouchal do doby, než přišel Miles Davis s Bitches Brew, pak už ho to přestalo zajímat.

Takže takhle to vzniklo. Byl to prostě nápad, o ten jde vždycky na prvním místě. A pak ho musíš za každou cenu dotáhnout. Jinak by život neměl smysl. Aspoň pro mě ne!

 

 

FOTO: Petr Vrabec a archiv Jany Koubkové

Přidat komentář