Někdo si dává načas s prvním albem. A někdo, jako Jana Vébrová, napíná své fanoušky s albem druhým, pověstným prubířským kamenem, který má ukázat ty pravé autorské a/nebo muzikantské kvality. Písničkářka z větrného mlýna, jak se Janě už téměř dvacet let říká, skutečně nespěchala. Její druhé album vychází patnáct let po debutu, a je to tedy kámen pořádný. Vlastně kameny, jak napovídá název desky. „Podobně jako saháme [pro kameny] na dno řeky, můžeme sáhnout i na dno své duše a sebrat na něm nějaký střep, kamínek, šutrák, vyndat jej nad hladinu, přečíst si jeho příběh, který někdy může být veselejší a jindy smutnější,“ říká autorka, jejíž písňové kamínky mají ovšem mnohem blíže k drahokamům než ke střepům. Nebo třeba ke zkamenělým květinám, protože Jana a její tvorba za těch patnáct let neuvěřitelně rozkvetly.
Debut Kykyrý (2007) byl vyzrálý, silný a originální, jak jen může být originální deska písničkářky s tahací harmonikou. Janin styl byl už tehdy odlišitelný od Radůzy a dalších kolegyň-akordeonistek. Na novém albu se jí povedlo tuto originalitu zachovat, ale zároveň ji rozšířila o další – především hlasové – rejstříky a o pomoc několika dobrých a schopných přátel. Tvorba Jany Vébrové je silná sama o sobě. Texty, které pracují s přírodními motivy podobně, jak to známe třeba od Dagmar Voňkové, a přesto jinak, zaujmou i v psané podobě a poslouchat je v interpretaci samotné autorky – bez hostů – je zážitek. Ale to, co s písněmi na desce udělal producent Ondřej Ježek a čím je obohatili přizvaní muzikanti, je ještě jiný level. Neskutečnou rytmickou jízdu předvádí například Miloš Dvořáček v Písečném víru, trombon Jana Jiruchy se zajímavě doplňuje se zpěvaččiným hlasem v Břízách a nevšední klavír Michala Nejtka album téměř přesně v jeho polovině (ve skladbě Zhublá lásko) posouvá a rozbíjí zároveň. Ne vše je srozumitelné na první poslech, ale všechno má svůj smysl. Housle a viola Alexeye Aslamase, kontrabas Petra Tichého i to, že zpívající akordeonistka svěří některé party… ano, akordeonistovi par excellence Aliaksandru Yasinskému.
Zajímavé je i to, jak k sobě ladí zpěvaččina svérázná poetika s rozvolněnými hranicemi mezi větami a myšlenkami („Ploužíce neslyšně dupem měsíčními kroky / Ve vakuovém akváriu říkáš nepřežiju“) a pravidelným veršem psaná poezie Karla Jaromíra Erbena, od kterého si Vébrová vypůjčila Holoubka a Štědrý den. Konkrétně verše „Toč se a vrč, můj kolovrátku, však jest adventu již nakrátku a přede dveřmi Štědrý den!“ jsou podány tak, že je Janě budete věřit i v parném létě. A když pak písničkářka ve vlastním textu Doma používá sdružený verš a gramatické rýmy, které by přece neměly znít dobře, díky skvělému frázování a zajímavému smyčcovému doprovodu máme před sebou další z písňových klenotů. Už teď si lze vsadit na to, že ve výročních žebříčcích toho nejzajímavějšího, co v hudbě přinese rok 2023, toto album rozhodně nebude u dna. )