Bylo to jako zásah ze strany, odkud to tak úplně nečekáte. Nebo přesněji, nečekáte to tak silně. Písničkářka Jana Vébrová debutovala před šestnácti lety albem Kykyrý a letos v březnu vydala u Indies Scope novinku Kameny ze dna. To album je velký posun ve tvorbě písničkářky, o které jsme dlouhá léta prakticky neslyšeli, a je i mimořádným počinem na domácí hudební scéně vůbec.
Co jsi těch asi patnáct let, kdy o tobě nebylo moc slyšet, vlastně dělala?
Starala jsem se o rodinu. Mám tři děti, tři holky, a péče o ně mě nesmírně bavila a naplňovala. Včetně těch okolních věcí, jako jsou práce na zahrádce, sbírání bylinek, ručních prací, šití, vlastivědnýho vejletování… Já to tak nějak „odkoukala“ od mamky, ta vždycky byla a je hodně odevzdaná pro rodinu.
A potom jsem se paralelně s tímto občas věnovala dramaturgické činnosti u kamarádů na Wohlmannově statku a u nás na městě.
Zpívala jsi dětem?
Cíleně ne, spíš jen tak mimoběžně.
Jsi z hudebně založené rodiny?
Mamka kdysi zpívala v místní zábavové kapele, ale to s dětmi úplně utnula. Taťka celý život hrál v amatérských folkových a country kapelách, pořádal s přáteli kulturní akce a básnická čtení. Sice jsem chodila do lidušky, ale takové ty první a nejsilnější vzpomínky mám z toho, jak jsme na našem větrným mlejně vylezli až úplně nahoru do kopule, taťka vzal kytaru, otevřel svůj hnědý trampský zpěvník Turas a zpívali jsme z něj písničky.
A ty podobným způsobem děti k hudbě nevedeš?
Vlastně ani ne. Od chvíle, kdy jsem začala hrát na harmoniku, mě ty „normální písničky“ nějak opustily. Jak bych to popsala…? Ono v okamžiku, kdy přijdeš na to, co seš zač, najdeš svoji autenticitu, tak tě ty „obyčejný“ písničky od táboráku trochu přestanou bavit. Prostě se octneš v jiným levelu. Přijde ti možná i trapný si je „jen tak“ zazpívat. Asi je to jen můj problém, i když Ivan (Ivan Acher, hudebník a skladatel, bývalý manžel Jany Vébrové – pozn. aut.) to měl nastavené podobně. Takže my jsme doma sice vždycky zpívali nebo spíš pozpěvovali, ale bylo to takové blbnutí, žádné konkrétní písničky – jeden prošel barákem, něco zazpíval, a ten druhý na to nějak zareagoval. Taková komunikace – legrace. A tohle mají holky po nás podobně. Občas se line zpěv z koupelny, občas při práci z jiného rohu domu nebo zahrady. A další kontakt holek s muzikou byl i v tom, že Ivan má studio hned vedle obýváku, takže tomu prostě utéct nemohou.
Tohle prozpěvování byl pro tebe jediný způsob, jak ses udržovala ve formě?
Tak já ze živého hraní naštěstí nikdy úplně nevypadla, každý rok jsem měla tak plus minus dvacet koncertů. A můj „udržovací způsob“? Upřímně, abych měla čisté svědomí, v den před koncertem opráším písničky a snažím se nějak rozezpívat. To je všechno. Vím, že to není úplně ideální přístup, měla bych v tom být systematičtější, víc o sebe pečovat a cvičit. Že by závazek do budoucna?
Na koncertech v minulých letech jsi hrála věci z prvního alba Kykyrý, nebo jsi průběžně psala nové písničky?
Většina písniček na Kamenech ze dna byla už na koncertech zajetá. Vznikaly pomalu, postupně jsem je přidávala do repertoáru.
Jakým způsobem za tebou písničky chodí? Nepůsobí tak, že by byly vysezené u stolu.
Hodně mi pomáhají procházky. Prostě jít sama na výlet. Asi z toho důvodu jsou některé hodně nasáté přírodní lyrikou. Kdybych se procházela nějakou industriální krajinou, nejspíš by byly o něčem jiném, objevovaly by se v nich nějaké industriální artefakty. Každopádně je pro mě dobré a důležité být občas sama, což při třech dětech šlo docela nesnadno. Pak mě napadne třeba nějaký verš, myšlenka, která může později rozehrát celou píseň. Ale jsou i konkrétní podněty. Pokud můžu být osobní, tak třeba Třesu se, což je myslím velice výrazná písnička z desky, vznikla vlastně na přání Ivana. On prostě chtěl, abych o tom, co se mezi námi stalo, složila píseň. Zrovna dneska v noci mě napadlo, že tam možná mohl mít věnování. Čímž nemyslím nic ošklivého, já mu opravdu chtěla udělat radost. Jenže je to holt píseň, jaká je… Strašně drsná… Takže ano, mám i písně na přání. A pak taky toho Erbena.
To byl samozřejmě můj další dotaz. Zhudebnila jsi Holoubka a Štědrý den z Kytice. Jak jsi k tomu došla?
Není pro mě úplně jednoduché vymáčknout ze sebe text, a tak jsem jednou, asi spíš náhodně, otevřela Kytici. První byl Štědrý den, ten už hraju nějakou dobu. Vzala jsem ten titulní verš, zkoušela k němu namačkat čudlíky a klávesy na harmonice, a najednou to prostě vyšlo. Potkalo se to. Ono když chytneš nějaký prvotní silný motiv, tak potom se to už celé rozjede, a dodělat to vlastně není tak těžké. Tím jsem zjistila, že mi Erben opravdu sedí. Další přišel na řadu Holoubek. Klidně bych udělala třeba deset Erbenů, nějaký koncepční projekt, ale na to bych potřebovala mnohem víc času. A klidu.
Zajímají tě na Erbenovi spíš příběhy nebo jazyk, případně ten folklorní, skoro až „pohanský“ podtext?
Všechno dohromady, nevím, jestli to dokážu vysvětlit. Prostě mi sedí ta úchvatná pestrost, zpěvnost a obrazivost jeho jazyka. A ty příběhy, napsané v pár verších tak, že by ses šel zabít, to je síla! Vlastně by to vydalo na celý román, na tlustou bichli, ale v Kytici je to básnička na pár stránek. Uměl to zdrcnout, a když to ještě trochu posekáš, aby z toho šla udělat písnička, pořád tam zůstává ten jasný a silný příběh. Je to prostě nedostižné, aspoň pro mě. Určitě by se našel někdo, kdo by takhle dobře uměl napsat nějaké současné věci, ale já to rozhodně nejsem. Proto jsem ráda, že jsem na Erbena přišla.
Kameny ze dna začínají variací na moravskou lidovou píseň Bože můj. Ty na svých webových stránkách píšeš, že severní Čechy, odkud pocházíš, jsou oblast s „nula procenty folkloru“. Znamená to tedy, že svoji potřebu nějak se k folkloru postavit a najít kořeny hledáš jinde? Přestože moravský folklor je úplně jiný než český?
Karel Šírek z Turnova pořádá začátkem prázdnin festival HusFest, na který zve písničkáře, staré bardy i mladší generaci. Letos se uskuteční v Letařovicích pod Ještědem, a pomáhají mu s tím lidi namočení v podještědském folkloru. Nedávno jsme na tohle téma spolu vedli řeč. Teď asi urazím celý Liberec a celý svůj rodný kraj, ale já jsem sama do jednoho podještědského folklorního souboru chodila a musím říct, že ta naše hudba je fakt primitivní. To, co se hraje na východ od nás, a stačí už Morava, je mnohem silnější. Nicméně to, že zpívám písničku Bože můj, vlastně vzniklo na zakázku. Kamarád Jirka Vydra pořádá ve Valdštejnské lodžii u Jičína akci Divovánoce, kam zve divadla a různé alternativnější muzikanty. Každý odehraje koncert a pak má ještě jeden úkol: zúčastnit se Divobetléma. K tomu Jirka vždycky vymyslí vlastní scénář, který pokaždé jinak zpracovává betlémský příběh. Vloni jsem tam měla hrát a právě Jirka mi „cvrnkl“ tuhle písničku, kterou původně hrálo trio Václavek, Ostřanský a Jelínková, tedy Domácí lékař. Jirka mě dokonce pozval na „rezidenci“, takže jsem po třinácti letech doma měla několik dní klid na cvičení, upravila jsem tu písničku pro harmonium, protože mě zaujala jeho zvuková barevnost, no a když to bylo připravené, ukázalo se, že ten Divobetlém nebude. Dostala jsem covid. Ale písnička byla hotová a líbila se mi. Když jsem pak točila desku, zahrála jsem ji ve studiu Ondřejovi Ježkovi a čekala, jak zareaguje. A on je takový krásný flegmatik, že vezme všechno. Tím ho vůbec nechci nijak shazovat, naopak. On ti nikdy neřekne nic expresivní formou. Že je něco blbý a příšerný, naopak, vždycky odpoví, že to půjde. A opravdu, i z toho, čemu jsem moc nevěřila, nakonec udělal krásné věci.
Nějak jsme zamluvili ty kořeny…
…a tu moji anotaci na webu. No, ono se holt musí něco napsat. Ale já si vlastně myslím, že ten pojem Sudet jako vykořeněného kraje je už v dnešní době přežitek. Osmdesát let od války jsou tu nové a nové generace, náplavy…
Nicméně třeba Petr Linhart si na příbězích ze Sudet postavil styl a je to hodně silné.
Ale to jsou minulé příběhy. Současnost už tě nemá jak ovlivňovat. Nedá se to paušalizovat. Jesenické Sudety Jaromíra 99 jsou něco úplně jiného než chebské Sudety i než naše podještědské a lužické Sudety. To je úplně jiná atmosféra. Já si třeba myslím, že moje pocity vykořeněnosti jsou dány spíš tou ztrátou otce v sedmi letech než tím, že jsem vyrůstala v nějaké krajině. A to, že tady nemáme žádný folklor, který by mě oslovoval, je pro moji tvorbu vlastně plus. Protože kdybych žila na Moravě, rozhodně nebudu taková písničkářka, jako jsem, protože kolem mě by byly všude tak silné a krásné folklorní vlivy, že by mě lákalo je zpracovávat. Člověk by se tomu nemohl ani ubránit. Náš folklor je asi to, co máme v sobě, a bohatství, které teprve vytvoříme. Pokud to bude autentické.
Moravské folklorní ohlasy jsi nicméně měla už na předchozím albu Kykyrý. Teď ses na Moravu zase vrátila. Nemáš pocit, že jako interpretka žijící celý život v severních Čechách vlastně zacházíš na cizí území a zmocňuješ se něčeho, co ti „nepatří“?
Absolutně ne! Vůbec! Vždyť je to národní dědictví, které patří všem. Na moravskou písničku přece nemají nárok jenom Moraváci. To už bychom mohli zajít tak daleko, že bychom se hádali, jestli se lidová písnička smí hrát jenom jedním konkrétním způsobem. Vždyť od toho je umění a tvorba, aby sis mohl vypůjčovat a být něčím ovlivněný. Možná je dokonce lepší, když se toho „zmocňují“ lidi, kteří nejsou zatížení těmi tradicemi a postupy, „jak to má být“. Pokud tedy jsou citliví a autentičtí. Já vím, že fúzí právě moravského folkloru je strašně moc. A někdy to opravdu působí tak, jako když si někdo vleze do kroje a vyfotí se v něm, protože je zrovna na Moravě ve vinném sklípku, a pak se zase vrátí do města a je z něj normální Čech. Člověk se nesmí snažit o nápodobu, ale o autenticitu.
