JANELE Z LIKŮ: Z nor úhoru

Obsáhlý rozhovor s deklamující básnířkou Janele z Liků jste si mohli přečíst v říjnovém čísle UNI. Umělkyně, která své myšlenky zhmotňuje do poeticko-písňových útvarů s pomocí proměnlivého kolektivu přátel, se v textu hlásí k tomu, že nejblíže je jí z uměleckého světa „rozhlas, kultura mluveného slova, přijde mi neuvěřitelně intimní“. Janeliny „písně“ jsou přesně takovým intimním uměleckým útvarem, který by zněl poutavě při nočním poslechu z šumícího starého rádia. Jsou to skutečně intimní výpovědi, v nichž se však odráží autorčin rozhled a originalita. Chvíli to zní jako popis okolního dění zbavený veškerých emocí, jindy jako drásavá zpověď a potřetí jako výzva k dialogu: „Neupadáš ve svém nitru, neuvadáš na scestí, nebledneš z nevyspání…“

 

Dialog vedou básně Janele z Liků s hudebním doprovodem. Ten se – posloucháme-li album Z nor úhoru od začátku do konce – proměňuje, což je dáno koncepcí desky. Jde totiž o souhrnné vydání několika demonahrávek – od nejstarších (2010) s akustickým doprovodem až po letošní spolupráci s Janem Faixem (beaty, syntezátory) z osmipísňového dema Úsrky a všepty. Neposouvá se přitom pouze charakter doprovodu, ale i hlasový projev protagonistky, samozřejmě s přibývající elektronikou směrem k větší temnotě. Zaznamenáníhodné momenty přinášejí obě polohy (viz například dvojhlas ve Výkřiku mizejícího přátelství nebo frázování à la Irena Havlová v Mlčí máci), ale ambientní elektronický doprovod mi k Janelinu hlasovému projevu (více k recitaci než k pokusům o zpěv) sedne víc.

 

„Poezie mi dává smysl života, zhmotňuje mi ho,“ říká Janele z Liků. Na albu Z nor úhoru zhmotnila svou poezii i pro ty posluchače a čtenáře, kteří se s ní dosud nesetkali. Poslech rozhodně doporučuji. Je to chvílemi drásavé a depresivní (V zahradě myšlenek příležitostného vraha), ale díky autorčinu umění vrstvit obrazy a asociace zároveň krásné.

 

 

Guerilla Records, 2018, 72:02

 

 

 

Přidat komentář