Jednou z hvězd 30. ročníku Blues Alive (12. až 14. listopadu) je americká zpěvačka Janiva Magness, významná osobnost současného blues a roots music. Za více než čtyřicet let kariéry vydala osmnáct alb, získala řadu ocenění včetně sedmi Blues Music Awards a byla nominována také na Grammy. Její vztah k hudbě je přitom hluboce osobní: už v dětství pro ni představovala nejen zdroj silných emocí, ale také způsob, jak se spojit s ostatními, a později se stala prostředkem, jak zpracovat vlastní životní zkušenosti. S Janivou Magness jsme se spojili přes internet přesně měsíc před začátkem festivalu.
Jednou z vašich prvních bran k hudbě byla sbírka desek vašeho otce. Vzpomenete si, kteří interpreti na vás jako na dítě udělali největší dojem?
Rozhodně. Ano, určitě si vzpomínám na Hanka Williamse, Patsy Cline, Bucka Owense a jeho kapelu The Buckaroos, dále na Bull Moose Jacksona, Nata Kinga Colea a jeho rané nahrávky s triem. A také na Texe Rittera.
Co vás na tom přitahovalo – samotná hudba, nebo texty písní?
Nejsem si jistá, jestli jsem tehdy těm příběhům skutečně rozuměla, i když některé z nich, například písně Texe Rittera, jsou dost morbidní. Byla tam třeba píseň Blood on the Saddle s velmi názornými popisy. Myslím ale, že mě nejvíc přitahoval pocit, který člověk z té hudby má. Tehdy jsem tomu nutně nerozuměla rozumově, zpětně to může být všechno mnohem jasnější. Šlo především o pocit, který ve mně ta hudba vyvolávala. A nakonec se pro mě stal něčím, co mě spojovalo s ostatními – prožitkem sounáležitosti, který jsem jako dítě příliš nezažívala.
Často vzpomínáte na to, že o něco později pro vás bylo mimořádně důležité vidět vystupovat Otise Rushe. Co se tehdy přesně stalo? Co vás na tom skutečně zasáhlo?
Bylo to podobné. Jako na čtrnáctiletou holku to na mě působilo nesmírně silně, i proto, že jsem v tom věku měla za sebou některé dost těžké zkušenosti. Bylo to zároveň děsivé a opojné, a když k tomu přidáte ještě hormony… Do té doby jsem nezažila tak hluboký kontakt s živým interpretem. Ve čtrnácti jsem byla psychicky i v srdci na velmi temném místě, takže to pro mě byla silná, ale zároveň nádherná zkušenost. Dnes tomu rozumím mnohem víc než tehdy, ale měla jsem pocit, že mezi námi vznikl jakýsi oblouk. Kdyby se to dalo vizuálně znázornit, řekla bych, že to byl blesk, který vedl od Otise ke mně, prorazil mi hrudník, popadl srdce a vytrhl mi je z těla. Přesně tak fyzicky jsem to cítila. Vlastně jsem vůbec nevěděla, co se ten večer stalo. Pamatuji si, jak jsem odcházela a říkala si: „Vůbec nevím, co to sakra bylo, ale ať to bylo cokoli…“ A hned další den jsem si říkala: „To potřebuju. Potřebuju tu věc, ať už to bylo cokoli.“ A tak jsem se začala za tou zkušeností honit s veškerým zápalem čtrnáctileté holky.
Studovala jste, abyste se stala zvukovou techničkou, a dokonce jste pracovala v nahrávacím studiu. Jak to ovlivnilo vaši cestu k profesionální hudební kariéře?
Myslím, že díky tomu jsem byla velmi náročná na kvalitu a dokázala dobře rozlišovat. Pomohlo mi to být kritická, ale v dobrém slova smyslu, a oceňovat přesnost – do určité míry, ne přehnaně, ale zdravým způsobem. To všechno jsem dělala proto, že jsem si nemyslela, že umím zpívat a že bych se mohla stát profesionální hudebnicí. Zároveň jsem nesnesla představu, že bych měla být od hudby odtržená. Bylo to, jako když něco rvete od sebe. Dokážete si představit zvuk trhajícího se masa? Přesně tak jsem vnímala představu, že bych byla od hudby odtržena. Když jsem ve dvaadvaceti pochopila, že možná nedokážu být profesionální hudebnicí, upadla jsem do hluboké deprese. Řekla jsem si tedy: „Dobře, udělám to nejlepší, co můžu. Stanu se zvukovou inženýrkou.“ Jenže tehdy přece žádné zvukové inženýrky nebyly. Ženy tohle nedělají. „Je mi to jedno. Vy si klidně dál opakujte ty svoje nesmysly. Já půjdu tudy a zjistím, jak na to.“ Což je vlastně opakující se motiv celého mého života.
A kdy přišel ten okamžik, kdy jste si uvědomila, že se můžete stát zpěvačkou?
Bude to znít jako vtip, ale řeknu vám to. Okamžik, kdy jsem tomu začala věřit, přišel mnohem později než okamžik, kdy jsem s tím skutečně začala. Upřímně jsem tomu začala věřit až ve čtyřiceti. Přitom jsem se o to snažila už mnoho let – pořád jsem to zkoušela, pak přestala, znovu začala a znovu přestala. Když jsem tomu skutečně začala věřit, bylo mi přes čtyřicet. To už byla pořádně dlouhá doba. A přitom jsem to celou dobu dělala: najímala jsem si muzikanty, pracovala, chodila na konkurzy, přijímala nabídky na vystoupení a hrála jeden koncert za druhým.
Zpívala jste a nahrávala písně spojené s umělci, jako jsou B. B. King,
