Jaromír Honzák: Úterní student, páteční učitel

Neznámo, tajemno, nedosažitelná a stěží představitelná vzdálenost v čase. Zcela odlišná životní realita, odrážející se v tvorbě, jiným světem jinak formovaná psychika. A přesto jasná spojnice, třeba ve smyslu pro krásu, v hloubce prožitku. To vše může evokovat termín Early Music. Jistěže Jaromír Honzák na stejnojmenném titulu nezačal interpretovat hudbu středověku, renesance či baroka. Stále píše muziku současnou. Ale tím, že zvolil inspiraci z hloubky evropské tradice, můžeme z jeho nového alba vnímat mnoho z pocitu uhrančivého bezčasí staré hudby. Nahrávka je podobně „dřevní“ jako hromada pořezaných stromů na přebalu CD. Léta na průřezu kmenem se vrství od centra ke kůře a dnešní hudební vyjádření nelze odseknout od kulturního dědictví. V rozhovoru však nezůstaneme jen u desky Early Music. Kontrabasista a pedagog, v příkrém rozporu s promluvami o „lenosti“, které o sobě občas šíří, se opět stihl „dotknout“ úctyhodné řádky dalších projektů.

Domácí úkoly

O nedávno dokončeném vysokoškolském studiu staré hudby, která ovlivnila některé kompozice nového alba, ač samozřejmě napsané s využitím současných postupů, jste mluvil už před lety. Jak dlouho vlastně vznikaly skladby pro album Early Music? Přišly najednou, nebo postupně?
U mě je to pokaždé podobné, časové rozestupy mezi mými alby bývají dva až tři roky. Tolik času mi vždycky trvalo najít směr a zhmotnit ho v několika skladbách. U posledního alba je to jiné v tom, že mě zásadně ovlivnilo studium na JAMU. Konkrétně vliv středověké hudby iniciovaný paní doktorkou Janou Michálkovou Slimáčkovou a dále rozvíjený mým lektorem kompozice Jiřím Slavíkem. Minimálně dvě skladby na albu jsou totiž v zásadě mé domácí úkoly.

Když jsme probírali pro časopis Harmonie předchozí album Uncertainty, řekl jste, že „název Neurčitost či Nejistota koresponduje se současnou atmosférou ve společnosti“. Geneze titulu Early Music je sice jiná, ale předpokládám, že i na novém albu leccos rezonuje s dnešní náladou?
Pokud jde o současnou atmosféru nebo existenční pocit, mohlo by se nové album jmenovat jako to předchozí, nebo případně Zběsilost. Tentokrát si titul alba opravdu nedělá ambici vystihnout atmosféru současnosti, nicméně mé hudební pokusy tuto ambici mají. Bez ohledu na název alba, odkazující k daleké minulosti. Snažil jsem se o vytvoření současného tvaru s použitím dávných postupů, protože tyto postupy nebo techniky daly kdysi vzniknout hudbě, z níž cítím velkou nadčasovost a jakousi univerzálnost.

Název alba Early Music by mohl evokovat i touhu uniknout oné zběsilosti aspoň v myšlenkách do jiného času, ale tak to není, že?
Ani ne tak uiknout, jako spíš navázat spojení. Pootevřít jakousi trans-časovou bránu.

Magisterský koncil

Jak vás napadlo zařadit na album také úpravu písně Oldřicha Janoty a proč vás zaujala právě skladba Březový háj? Znáte se s autorem?
S Oldřichem Janotou se bohužel osobně neznám. Jeho hudba mi ale v něčem evokuje podobnou náladu, ponor a atmosféru, jakou cítím z hudby středověké, takže mi zařazení jeho písně na toto album přišlo docela organické. Březový háj jsem zaslechl před lety v jakémsi televizním medailonu Oldřicha Janoty a ta píseň mě úplně zhypnotizovala. Hlavně první takt části B s verši „korále z jeřabin když jsem ti dal“. On ho v písni opakuje snad jen dvakrát, ale já jsem podlehl pokušení dát tam repetici, takže onen takt zazní čtyřikrát.

Poprvé, s výjimkou projektu Face Of The Bass, hraje na vaší desce kompletně domácí kapela. Nechybělo vám ono „vnesení něčeho jiného“ člověkem z odlišného prostředí, o kterém jste při nadnárodních spolupracích mluvil?
Nechybělo, protože všichni mí spoluhráči si „něčím jiným“ prošli a jejich hraní to ovlivnilo. Přínos mých spoluhráčů je neocenitelný, je pro vyznění mých skladeb zcela zásadní a rozhodující. Jejich empatie, invence a kreativita, nemluvě o prosté řemeslné úrovni, jsou obrovské. Je opravdu třeba zdůraznit, že tady vyrostla generace mimořádných muzikantů a já jsem šťastný, že s nimi mohu tvořit.

Váš dlouholetý spoluhráč David Dorůžka musel být z inspirací středověkou hudbou nadšený. Pamatuji, s jakou chutí mluvil o projektu s Tiburtina Ensemble. Co říkali ostatní?
David a Vítek Křišťan, coby pedagogové JAMU, o mých záměrech věděli dlouho dopředu právě ze školy. Použití technik staré hudby v jazzovém kontextu byl můj magisterský projekt, jehož koncepci jsem prezentoval už u přijímacích zkoušek. Téměř totožná kapela, jen s Marcelem Bártou místo Luboše Soukupa, mě doprovázela i na magisterském koncertě. Spoluhráči mě nejdřív trochu škádlili na téma „kostelního jazzu“ a „magisterského koncilu“. Ale to nijak neubralo na jejich veskrze vážném přístupu k tomuto experimentu, pokud šlo o samotné hraní.

Škamna versus katedra

Přijde mi fantastické, že jako ostřílený muzikant a vážený pedagog jste schopen stále vstupovat do role studenta. Většinou se tahle schopnost pokorného přijímání informací po určité době uzavře a člověk už si chce dělat svoje. Na čemž také není nic špatného, je čas sít a čas sklízet. Ale takhle se udržuje otevřenost podnětům, stálé mládí, že?
Přišel jsem na to, že nic jiného mi nezbývá, pokud se chci posunout dál. Respektive blíž k tomu, kam se chci dostat. Zhmotnit tu stále unikající představu mé ideální hudby. Chce to trochu slevit z ega a v této disciplíně jsem docela trénovaný. Začalo to Davidem Dorůžkou, který ve čtrnácti letech nechápal, proč dělám při hraní chyby, ačkoli jsem o 21 let starší, a pokračuje to Jiřím Slavíkem, jehož schopnosti, kterými ve svém mladém věku disponuje, jsou pro mě nedosažitelné. Jinými slovy, naučil jsem se rezignovat na pocit, že jsem „machr“. A to je docela dobrý výchozí moment, pokud tam zůstane iracionální touha o něco se stále pokoušet a věřit tomu, že to má přese všechno nějaký smysl. A tomu já opravdu věřím, byť „smysl“ chápu spíše jako abstraktní, nikoli konkrétní a praktický pojem.

Jak se vám vůbec dařilo „přepínat“ roli mezi studentem a pedagogem?
Tohle jsem se naučil docela dobře. V zásadě šlo o to nesplést si den: Od úterý do čtvrtka jsem student a v pátek učitel.

Magisterským studiem na JAMU se vaše studentské časy uzavřely, nebo máte v plánu další oficiální vzdělávání?
Rozhodně další studium v plánu nemám. Vnímal jsem jako luxus možnost stát se regulérním studentem. A ocenil jsem, že všichni kolem se tvářili, jako by bylo úplně normální potkávat studenta, kterému je přes padesát. Těch pět let v Brně bylo úžasných, ale už byl nejvyšší čas vrátit se do reálu.

Co samostudium?
Určitě bych chtěl pokračovat v objevování staré evropské hudby. Rád bych více rozuměl tomu, co se děje třeba v Pérotinově organu Viderunt Omnes, protože právě tato skladba mě oslovila úplně nejvíc a přitom stále moc nechápu její strukturu.

Bábovka od Štěpánky

Relativně často koncertují Čikori. Což je skvělé, protože album At Home a následující koncerty vyzněly tak přesvědčivě, že by byla škoda neudržovat kapelu v chodu, souhlasíte?
Nové album s sebou skutečně přineslo víc koncertů, což mě moc těší, protože Čikori mě moc baví. Je to pro mě velmi vzácný příklad konstelace, kde všechno funguje jakoby samo. Ta hudba se nějak nabaluje a není u toho to úsilí a dumání, které provázejí třeba mé vlastní projekty. Každý koncert je takové vstoupení do tekoucího proudu, který tam stále je, ačkoli jsme třeba dlouho byli mimo něj.

Krásnou práci jste odvedl i na vynikajícím albu Štěpánky Balcarové. Navzdory nedobré akustice vyzněl výborně i koncert na polské ambasádě…
To, že mě Štěpánka do svého projektu přizvala, mě moc potěšilo. Štěpánka je obdivuhodná osobnost, skutečně kompletní hudebnice. Skvělá trumpetistka, skladatelka, aranžérka, vedoucí několika odlišných formací včetně bigbandu a navíc skvělá organizátorka. To, že do studia přinesla vlastnoručně upečenou bábovku, byl další bonus.

Jak na vás působilo jam session Štěpánčiny sestavy v Černé labuti s kapelou Jasona Morana po vystoupení na Strunách podzimu?
Já jsem se vlastního jam session vlastně ani moc neúčastnil. Dal jsem přednost mladým muzikantům, částečně z ušlechtilých, částečně z alibistických pohnutek. Jako posluchače mě to bavilo, i když jsem neměl pocit nějak výjimečného hudebního propojení.

Loni jste odehrál řadu koncertů s Miriam Bayle. Ona se teď posouvá od standardů a scatu k vlastním písním…
Spolupráce s Miriam je spíše staronová, v poslední době asi pravidelnější. Udržuje mě v tom „standardně jazzovém“ provozu, který sice není středobodem mého snažení, ale současně s ním nechci úplně ztratit kontakt. Zároveň Miriam v poslední době směřuje víc právě k autorské hudbě a zřejmě i stylově dál od mainstreamu, ale práce na tomto repertoáru nás teprve čeká, tak se nechám překvapit.

Těch spoluprací, nepočítaje pravidelné hraní s Bratry Ebeny, ovšem stíháte víc, že?
Nesmírně zajímavá je spolupráce s Lubošem Soukupem, který žije v Kodani, loni dostal dánskou cenu za jazzový objev roku a zároveň udržuje velmi intenzivní kontakt s domácí scénou. Luboš je jedním z nejaktivnějších a nejpilnějších muzikantů, se kterým jsem měl možnost se potkat. Luboš stále vymýšlí nové projekty, neustále něco intenzivně tvoří a komponuje. Poslední deska jeho dánské skupiny, na které hraje Lionel Loueke, je fantastická. Jsem členem jeho formace Points Septet, což je posluchačsky i hráčsky dost náročná hudba, kombinující kompozici s volnou improvizací. Za několik let existence se hudba kapely velmi posunula směrem ke kompaktnímu a přesvědčivému tvaru a patří k tomu nejzajímavějšímu na naší scéně.
Pokud jde o jiné žánry, z novějších projektů mimo jazzovou scénu je to skupina Ivy Pazderkové. Když mě leader kapely, kytarista Josef Štěpánek, přizval na natáčení prvního CD, byl jsem trochu skeptický. O to větší bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že Iva je autorkou krásných a nápaditých písniček, navíc skvěle zaranžovaných Josefem Štěpánkem. Loni jsme s Ivou natočili druhé CD.
A jako záskok za Rasťu Uhríka, ale také jako host na připravovaném CD, působím se zpěvačkou Šárkou Adámkovou. Její kapela se jmenuje Sarah & The Adams. Šárka je mou nejoblíbenější zpěvačkou. Takhle kultivovaný, civilní a příjemný projev jsem předtím u nás neslyšel.

V minulosti jsme několikrát docela vášnivě probírali situaci v českých jazzových klubech. Jak se podle vás vyvíjí?
Nejsem teď ten pravý, kdo by to mohl posoudit. Pět let ježdění do Brna mě trochu odvedlo od aktivního vyhledávání míst ke hraní a sledování situace ohledně klubů, takže moc nemám přehled. Zároveň mě přešla úzkostná snaha hrát v klubech co nejčastěji. Samozřejmě vítám každou nabídku, jen nejsem schopen být sám aktivní v jejich vyhledávání.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *