Jaromír Kratochvíl – Od undergroundu k folkloru a jazzu

Jaromír Kratochvíl, šéf labelu Indies Happy Trails, je ze tří majitelů nástupnických vydavatelství nejstarší věkem, ale nejmladší služebně. Vstoupil do Indies coby již etablované společnosti v roce 1996. Dnes se vedle nových titulů soustřeďuje mimo jiné na jazzové reedice a na zajímavé koncertní záznamy.
 

Jaromíre, do vydavatelství Indies Records jsi vstoupil později než Milan Páleš a Miloš Gruber. Jaké máš na Indies nejranější vzpomínky?

Značku Indies jsem zaznamenal ještě v souvislosti s první půjčovnou v bytovém prostoru. Asi dvakrát nebo třikrát jsem si tam něco vypůjčil. Po nějaké době jsem pak potkal Milana Páleše, který mi řekl, že otevřeli novou půjčovnu hned naproti, a tam už jsem pak chodil pravidelně.

Později jsi pro vydavatelství Indies domlouval distribuci v Praze. Jak to probíhalo?

Pracoval jsem v té době v Praze v teplárně v Michli pro jednu brněnskou firmu. A Milan Páleš se mě zeptal, jestli bych nechtěl po Praze rozvážet jejich už vydané tituly. Souhlasil jsem a vedle obchodů, s nimiž Indies už spolupracovali, jsem objevoval nové prodejny, ve kterých jsem začal domlouvat distribuci. Skončilo to tak, že v létě 1996 mě kluci oslovili, jestli bych nechtěl do Indies vstoupit jako spolumajitel.

To bylo zrovna období, kdy tituly v katalogu přibývaly rychleji než kdy dříve. Jak jsi v té době Indies vnímal?

Byla to prestižní značka. Úplně první vydané tituly mě až tak neoslovovaly, protože jsem poslouchal jinou muziku. Ale když se v katalogu objevili Psí vojáci, Narajama, Původní Bureš nebo Už jsme doma, byl jsem velice spokojený a byl jsem hrdý na to, že takové tituly mohu distribuovat.

Vzpomeneš si na první titul, na kterém ses podílel jako spolumajitel vydavatelství?

Když jsem do Indies vstoupil, připravovali jsme zrovna album Uprostřed slov od Už jsme doma. A první titul, který jsem sám vyprodukoval, byla deska High Fidelity od tria Janota/Fidler/Richter. To bylo první album, o které jsem se staral sám od začátku do konce.

Které tituly z celé historie Indies vnímáš jako důležité mezníky?

Mám takové mezníky tři. Prvním z nich je Bílé inferno Ivy Bittové a Vladimíra Václavka. To byl titul, který vznikl nedlouho poté, co jsem do Indies vstoupil, a já jsem s ním zažil první velký boom. Organizovali jsme velký křest v Brně na Musilce, deska se hodně objednávala. Druhým zlomem bylo album O slunovratu od Hradišťanu. To byla nahrávka, která nám i ekonomicky hodně pomohla. Vzpomínám si, jak nám volala nějaká paní s dotazem, jestli máme tu desku, „jak se na ní zpívá o té vodě“. A třetím mezníkem bylo vydání koncertního alba The Frames v roce 2002.

Ještě v rámci jednotného vydavatelství jste se postupně začali každý orientovat na trochu jinou hudbu a nakonec se společnost rozdělila na tři samostatné labely. Jakým směrem ses vydal ty?

Nechci, aby to vyznělo, že jsme se v Indies museli neustále dohadovat. Změna byla v tom, že po rozdělení jsem si musel zaplatit, co jsem chtěl vydat. Zisk byl můj a ztráta šla také na mé konto. Já jsem se ještě v rámci společných Indies začal víc orientovat na folklor a vydal jsem také undergroundové desky, například DG 307 – Koncert. Také jsem vydal písničkáře Karla Vepřeka a věnoval jsem se své oblíbené kapele Původní Bureš. Po rozdělení společnosti jsem začal vydávat i jazz, který ve starém katalogu – s výjimkou CD Jaromíra Honzáka – neměl místo. A také jsem se zaměřil na reedice archivních nahrávek, protože mám rád starou muziku. Jsem ostatně z Indies nejstarší. Reedice některých desek daly zabrat, ale snad udělaly posluchačům radost.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu