Jaroslav Jeroným Neduha a Extempore

„V den odjezdu do Rakouska jsem šel na OPBH odevzdat klíče od bytu. Taková stará rašple tam seděla. Ta měla pod palcem volné byty v Břevnově, volných bytů bylo dost, ale… Pohlédla na mě účastně a pravila: ,Rozmyslete si to ještě, pane Neduha, vždyť tam na Západě budete třít bídu!‘ ,Zato tady jsem toho měl! Jednu místnost čtrnáct metrů. Šest let mi spravujete záchod. A hovna dál tečou do sklepa!‘ opáčil jsem klidně. ,Eee, to bychom vám spravili, to víte, všechno nejde hned…‘ Zasmál jsem se, popadl stvrzenku a pravil jsem: ,Sbohem!‘ Zrudla. V příručních zavazadlech jsme si pak vezli již jen věci podle ,seznamu věcí v příručních zavazadlech‘. Tričko, svetr, cigarety, mýdlo, svačinu, kytaru.“ (Jaroslav Jeroným Neduha ve své knize Životaběh)
V letech 1979–1981 vystupoval Jaroslav Jeroným Neduha ve skupině Mezzanin. Už název kapely napovídal, že šlo o pokus najít si nějaký snesitelný prostor mezi oficiálně přijatelnou hudbou a undergroundem. Ovšem u nespoutaného Neduhy, který většinou přímo přitahoval všelijaké průšvihy, žádné kompromisy nikdy nefungovaly. Mezzanin sice koncertoval i v Polsku: na festivalu Yapa, který se konal v březnu 1981 v Lodži, vystoupil v sále pro 3000 lidí. Vděku za dobrou reprezentaci Československa se však rozhodně nedočkal: „Hned na nádraží v Ostravě nás sebrali. Prej nás ti policajti viděli v polský televizi. Jára tehdy na tom nádraží prohlásil: ,Zatkněte mě, soudruzi.‘ Ptali se: ,Jak to, že jste tam hráli?‘ My jsme říkali: ,Když nesmíme hrát tady, tak hrajeme v Polsku.‘ A oni, že nesmíme hrát nikde,“ vzpomínal po letech flétnista Wasil Šnajdr.
A tak se Mezzanin rozpadl, členové se rozprchli do zahraničí a Neduha toho už taky měl plné zuby. Tím spíš, že se na něj hrnulo jedno policejní obvinění za druhým. Poslední kapkou bylo, když mu začali vyhrožovat, že ho odsoudí za pohlavní zneužití. „Na podzim 1982 jsem byl jednoho dne jako obvykle časně ráno vyburcován, naložen do auta a převezen na Barťák. Už se na mě vyloženě těšili, kolem úst jim cukal zlý úsměšek, zářila z nic jistota, sebevědomí, pocit vítězství. Čul jsem nějakou zlou čertovinu.
Když na Neduhu estébák vytáhl tlustý spis, v němž měly být výpovědi zneužitých dívek, Jára značně znervózněl: „Odmlčel se a mně tekl čůrek potu po zádech až do prdele. ,Dostanete osm a půl roku. O to se postaráme. Anebo… se vystěhujete. Už vás tady nechceme.‘ Vymysleli to jednoduše a účinně. Jako prcačkář bych z vězení živý nevylezl. A jak bych mohl svou nevinu dokázat? Byť i měli v deskách zatím třeba jen staré noviny… Povzdechl jsem si a pohlédl k fízlům. ,No tak já už, soudruzi, jedu,‘ vysoukal jsem ze sebe a vstal od stolu. Estébák honem popadl fascikl a snad i s ulehčením pravil: ,Vaše žádost o vystěhování bude urychleně vyřízena.‘ Nebyla. Ale už jsem měl pokoj od neustálých výslechů a obíhal jsem nekonečný řetěz úřadů, sháněje nesčetná potvrzení.
Do Rakouska odjel Neduha se svou čtvrtou manželkou Lenkou, která byla v šestém měsíci, 26. července 1983. Předchozí den se jako muzikant loučil. V rozhlasovém rozhovoru s Karlem Vepřekem na to vzpomínal: „Rotunda Svatého kříže byla obklíčena bílohelmáky, a jak tam bylo hodně lidí, vevnitř bylo namačkáno, tak jsme měli velký strach, aby nedošlo k nějaké panice, protože tam byli starší lidé, děti, ženský, že jo. Naštěstí všichni zachovali chladnou hlavu, a jak vycházeli, tak byli filmováni, fotografováni, natáčeni, tenkrát už mělo StB videokamery. Byli ocejchováni. Dostali se zkrátka do ohniska zájmu StB.
Odpolední vystoupení v rotundě Neduha odehrál s Karlem Navrátilem, svým věrným kolegou z Mezzaninu. „Týden předtím jsem se zajel rozloučit se starokatolíky a lidmi přátelskými od Brna, zahrál v kapli v Orlí ulici. V podvečer jsme se sešli s přáteli a zpívali na zahradě Špejcharu ve dvoře. Hráli jsme, zpívali a loučili jsme se ,na věčné časy a nikdy jinak‘. Kupodivu nás nechali na pokoji.“ A další den šli Neduhovi na vlak.
„Až když vlak vjížděl na nádraží Franze Josefa ve Vídni, rozbrečel jsem se. Slzy štěstí mi kapaly do vousů, že jsem z té prdele rudé pryč! Ten tik pod okem snad také časem zmizí, i vyplašenost nad ránem, jestli nepřijedou, jestli zase nepřijedou.“ Čekala tam řada přátel, kteří odjeli už dříve. Zaměstnání Neduha dostal u církve starokatolické – oficiálně byl název jeho funkce „klíčník biskupského úřadu“. A samozřejmě taky hrál, velmi záhy sestavil novou verzi Extempore. „Mikoláš Chadima mi obřadně po telefonu vrátil název, který už stejně nepoužíval. Extempore bylo totiž opět zakázáno, přestože už stejně asi dva roky neexistovalo. V Rakousku jsme pak s vídeňskou verzí Extempore hráli dost často, ale spíš po hospodách, ne moc nahlas. Chtěli tam po nás takový jednodušší blues. Zpíval jsem anglicky, hráli jsme i pár mých starších věcí, ale vybíral jsem motivy s ohledem na to, aby to ti Rakušáci vůbec přežili.“
Neduha v té době nahrál nějaké písničky pro Svobodnou Evropu, kam ho do svých pořadů zval Karel Kryl. Žádné desky s vídeňským Extempore nevydal, s jedinou výjimkou; to byly dvě Krylovy písničky pro singl, který si objednalo kanadské vydavatelství Sixty Eight Publishers. Hráli na něm Jaroslav Neduha, Wasil Šnajdr, Jaroslav Haas, Jiří Formánek; Kryl pouze zpíval. „Singl byl přílohou pro knihu Karlových básní vydanou v Torontu u Škvoreckých. Natočili jsme doprovod, vymysleli nějaké ptákoviny a Karel to přijel do Vídně nazpívat. Je to spíše rarita než cokoli jiného, hudebně nic moc, a Jedůfka ani Omezená suverenita nepatří k tomu nejlepšímu z Karlovy tvorby. Vyblbli jsme se ovšem náramně a podařil se nám hudební nesmysl, když po nějakém stopu nastupuje Karel se zpěvem po liché pauze, ale odpočítal si to a nastoupil, jako by se nechumelilo. Sice nás potom proklel, ale smáli jsme se tomu všichni.
V dubnu 1989, kdy se uvolnily možnosti cestování do kapitalistické ciziny, přijel Neduhu do Vídně navštívit Mikoláš Chadima. Popsal to v připravovaném druhém dílu své vzpomínkové knihy Alternativa: „Jarda bydlel na koleji starokatolické církve. Souvěrci mu po vystěhování pomohli. Nabídli mu místo správce koleje a k funkci patřil i pěkný velký byt, čtyři plus jedna! Ten koukal! Předtím v něčem tak velkém nikdy nežil. Pracovní doba byla volná, podobná té, jakou u nás vyhledávali rockeři v n. p. Geodézie. Plat sice nebyl nijak zvlášť velikej, ale Jarda byl vždycky skromnej kluk, takže neváhal. Přivítání bylo bouřlivé. Ani on se moc nezměnil. Ostatně nemění se už od 25 let. Jedinou změnou bylo, že mu jeho manželka Lenka porodila v Rakousku už tři děti. Aninku, Martina a Samuela! Po seznámení s dětmi následovalo malé pohoštění a pak jsme zalezli do Jardovy pracovny a snažili se dát dohromady repertoár na večerní koncert. Po chvíli dorazil ještě Wasil Šnajdr, který měl hrát na basu, flétnu, kytaru a případně i saxofon. Než odešel do exilu, několikrát jsem ho potkal. Nedal se přehlédnout. Jak se tehdy v undergroundu patřilo, měl vlasy skoro až na zadek a k tomu dlouhý, hustý ZZ Top plnovous. Teď mě hodně překvapilo, že svoje super dlouhý háro a vousy zrušil. Vysvětlení bylo prosté. Potřeboval práci. Nejen v socialistickém Československu nebyly mnohým práci dávajícím dlouhé vlasy a vousiska po chuti! Mimochodem. Krátce po vystěhování potkal Wasila někde na ulici reklamní agent. Zrovna sháněl ksicht echt Tyroláka. Byl z Wasila úplně hyn a hned nabídl chudému přistěhovalci práci. Za pár týdnů koukal Wasil z billboardů na celé Rakousko. V tyroláckejch koženejch kraťasech a kloboučku se štětkou! K velkému obveselení československé exulantské komunity, která znala jeho pravou totožnost a samozřejmě mu to dávala sežrat.
Přivítali jsme se a pokračovali v přípravách na večer. Repertoár jsme dávali dohromady z jednoduchých Jardových písniček z Eboniťáka a starších extemporálních pořadů. Domlouvali jsme se na tóninách, dohadovali přibližná aranžmá. Po zkoušce jsme se vydali s naloženými auty do Nachtasylu. Tam dorazil poslední člen kapely, hráč na klávesy Honza Zmatlík–Kopecký. Hrál s Jardou ve vídeňském Extempore, které se podařilo udržet při životě skoro pět let (1983–1987), což byl docela slušný výkon. Wasil, který se jako jediný z téhle party vyznal ve zvučení, zapojil mikrofony, nastavil zvuk a generálka mohla začít. Do otvírací hodiny jsme stihli projet všechno, co jsme chtěli hrát. Pak už Nachtasyl otevřel své brány a začal se pomalu zaplňovat českými exulanty, z menší části i vídeňským androšem a punkáči. Docela mě to zaujalo. Česká undergroundová hospoda ve Vídni, proslavená svou tolerancí, přitahovala zjevně i underground místní.
Hráli jsme a docela si to užívali, i když se chybička občas vloudila. Znovu jsem se přesvědčil, že Neduhovo charisma, které dělalo z každého koncertu jakousi kamarádsko-sousedskou záležitost, vůbec nevyprchalo. Jarda promluvil k lidem, zazpíval – a byli jeho. Kdybychom koncert nějak hodně podělali, nemuseli bychom několikrát přidávat – takže usuzuji, že jsme asi zahráli celkem dobře. Po přídavcích jsme zasedli ke stolu s místními čížky a následovala euforická pitka. Tak už to chodí. Začalo to nevinně a skončilo pořádným zmaštěním. Koneckonců, takhle se mi to s Jardou obvykle stávalo. Pili jsme z radosti nad tím, že se dílo zdařilo, že jsem se dostal do Vídně, z radosti nad setkáním s kamarády a na množství jsme nehleděli.
Hned po revoluci Neduha obnovil pražské Extempore, tedy přesněji Jé Jé Neduha & Rock & Jokes Extempore Band. Opět s ním hráli staří parťáci, saxofonista Mikoláš Chadima a baskytarista Sláva Simon. A taky nové posily: kytarista Jiří Kovář, bubeník Jan Landštof a perkusista a zpěvák Jiří Traub. Natočili jedno album, Šel sem včéra domů – přišel sem až dneska!, které se však rodilo ve značných zmatcích. Jára z toho byl rozčarován: „Deska vznikla pro Supraphon a nejsem na ni nikterak pyšný. Velmi do všeho mluvil Traub a já nebyl vždy při ruce, když si vymýšleli se Slávou Simonem legrácky. Výběr písniček, aranže, míchání, dlouhá sóla Jirky Kováře a Mikoláše, vše je jiné, než jsem si přestavoval já.
Na album se dostaly obě titulní písně slavných pořadů Extempore z poloviny 70. let, Plesnivý Embryo Jan a Azbestovej guláš, i další mnoha lety prověřená Neduhova píseň Pochybnosti. Celkově to však bylo kolektivní dílo a Jára tak byl trochu upozaděn jako autor i zpěvák. Další desku už Neduha sestavil výhradně z vlastních skladeb, natočil ji v létě 1991 s kytaristou Jiřím Hradcem, který písničky aranžoval a dělal hudební režii. Jmenovala se Písničky z Rotundy a obsahovala písně z šedesátých a sedmdesátých let – většinu z nich Jára hrával také s Mezzaninem. Byly mezi nimi i jeho nejlepší kusy, například Blues pavilonu č. 2. Pak ale o Neduhovi nějaký čas téměř nebylo slyšet.
Zahráli jsme si s Extempore i ve Vídni a na Slovensku, ale v roce 1994 se mi pražské Extempore rozprchlo, přišla únava a prohlásil jsem, že k padesátinám odcházím do penze. Mé odchody do ústraní jsou již proslulé, vždy po čase zatoužím státi se poustevníkem. Chci do přírody, pryč od rámusu velkoměst, vždycky mi to ale vydrží jen krátce. A opět se mi po hudbě zastesklo velmi záhy.“ Samozřejmě za tím byl také odliv zájmu publika. Hned po revoluci to vypadalo slibně, s Neduhou vycházela řada rozhovorů, publikum bylo okouzleno jeho dlouhým vousem i nesporným charismatem, návštěvy koncertů byly slušné. Avšak poté zájem o dosud zakazovanou hudbu opadl. Deska Extempore, kterou vydal Supraphon, nebyla zrovna kasovním trhákem. Písničky z Rotundy pak vyšly u malé firmy Rotag a nikdo už nebyl tak naivní, aby čekal velké prodeje.
„Asi rok jsem vůbec nevystupoval, protože jsem koupil barák na jižní Moravě a než jsem to tam trochu zobytnil, chvíli to trvalo. Ale dal jsem dohromady kapelu z místních muzikantů. Našli jsme třeba talentovanýho saxofonistu Kubu Doležala, kterýmu je patnáct let a hraje fantasticky, vítaným hostem je Mikoláš Chadima. Říkám tomu moravská verze Extempore. Dřívější pražská sestava Extempore se rozpadla, protože jsem už byl unavenej z neustálýho pendlování mezi Prahou a Vídní. Rozešli jsme se v dobrým, kluci teď hrajou v různých kapelách, jen Jirka Traub, který hrál na perkuse a krásně zpíval, se bohužel oběsil.“
Skoro dvacet let po natočení rockové operety Milá čtyř viselců skupinou The Rock & Jokes Extempore Band vyšel koncertní záznam na kompaktním disku firmy Black Point. A Neduha s novou, i když jen příležitostnou sestavou Extempore zároveň Milou čtyř viselců znovu přivedl na pódia. Koncem září 1996 jsem s ním dělal pro UNI rozhovor; na otázku, jak probíhalo turné obnoveného Extempore, odpověděl: „Bylo báječný, i když trochu hektický. Když už jsme se to nakonec naučili všechno zvládat, snad i včetně řidiče, tak to skončilo. Milou čtyř viselců ale budeme občas hrát i v budoucnu. Ke konci turné se nám do hraní podařilo dávat i patřičný výraz, vynikaly tam věci, kterýma jsem byl inspirovaný, absurdita, černý humor. Když jsme Milou hráli poprvé, bylo to po půlročním zkoušení. Tentokrát jsme měli jen dvě zkoušky, ale přesto to teď hrajeme líp. Tehdy to bylo takový ponuřejší, i z nahrávky je cítit ten Damoklův meč, který jsme měli nad hlavou, protože jsme nikdy nevěděli, jestli pro nás nepřijdou třeba i během koncertu. Dneska je to větší šaškárna, větší odvaz. Nahrávka bohužel vychází až teď, ale zase se můžeme utěšovat tím, že tehdy ještě stejně žádný cédéčka nebyly. Chodí na nás staří pamětníci, ale zároveň taky mladý kluci a holky. Takže poděkování a lásku vám, pamětníkům, za to, že jste nezblbli, ale mám strašnou radost, že se to opravdu líbí i mladým. Myslím, že Milá čtyř viselců je upřímnější než všechny ty populární muzikály, který jsou vypočítaný na průměrný vkus posluchače pop music. Já jsem vyrostl na Voskovcovi s Werichem, a to ve mě pořád je. Přes úskalí života si pomáhám úsměškem, ne abych na ně chodil s krumpáčem.
Po Milé čtyř viselců postupně na kompaktních discích vyšla téměř veškerá tvorba, kterou Neduha natočil před svým odchodem do exilu, ať už s Extempore, nebo s Mezzaninem. Chybí jen Azbestovej guláš, ale ten na CD vyjde ještě letos. Když v roce 2014 slavilo Extempore 40. výročí vzniku, vystoupila sestava kolem Neduhy s kompletním provedením Pohřbu funebráka i Milé čtyř viselců a spřízněné publikum bylo povětšinou dojato. Plány na další uvádění Milé čtyř viselců po celé republice už moc nevyšly, navíc se Jaroslav Neduha pak musel potýkat se zdravotními problémy. Ale to nic nemění na tom, že zůstává jedním z nejvýraznějších originálů naší alternativní hudby.

Diskografie:
Jé Jé Neduha & Rock & Jokes Extempore Band: Šel sem včéra domů – přišel sem až dneska! (Supraphon, 1991)
J. Neduha: Písničky z Rotundy (Rotag, 1992)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *