Ne, že bych byl překvapený, když mi dlouholetý Neduhův spoluhráč Karel Navrátil 25. listopadu zavolal, že Jára zemřel. Zdravotní potíže měl už dlouho, po mrtvici mu ochrnula levá ruka. Občas sice pořád vystupoval, ale už to byla jen taková vzpomínka na lepší časy. Přesto na mne padl velký smutek: bez takových svérázných postav je život daleko chudší.
Jaroslav Neduha (1945–2024) se vyučil zámečníkem, ale rozhodně ho víc bavil rock’n’roll. Vystupovat začal roku 1965, taky si zahrál drobné role v několika filmech. Před srpnem 1968 a taky po něm pobýval v západní Evropě a živil se jako pouliční zpěvák s kytarou. Na podzim 1969 se však hranice zavřely, a s cestováním byl konec. Neduha dál vystupoval se zpěvačkou Markétou Procházkovou, příležitostně taky hrál ve dvojici s Jiřím Hradcem; třeba v dubnu 1970 na 1. českomoravském folk festivalu v Uherském Brodě. František Horáček o nich tehdy do Aktualit Melodie napsal: „Jaroslav Neduha přišel k všeobecnému překvapení s blues a také s beatovým kytaristou Jiřím Hradcem. Rozhodně však tento experiment nezakryl klady a zápory Neduhova ‚silového‘ pojetí folksongu.“
Když Neduha hrával na Karlově mostě, slyšel ho tam Vlastimil Marek a brzy se spřátelili. „Jarda sedával od jara do léta 1969 naproti schodům na Kampu,“ napsal Marek ve vzpomínkovém textu Jak to bylo s počátkem Extempore. „Zpíval své folkové písničky (populární byla skladba Vodníci). Jeho řídký vlas, ryšavý zjev a dlouhý světlý plnovous byly samy o sobě zárukou pozornosti kolemjdoucích i příslušníků Veřejné bezpečnosti. Byly to ale zlaté časy, protože se za den dalo do futrálu od kytary vybrat nejen na řízek přes celý talíř za jedenáct korun u Glaubiců, ale i na dlouhou řadu piv U Krále Brabantského.“
Extempore je nepřipravená improvizace na jevišti
Původní, folkrockovou podobu Extempore dal Neduha dohromady roku 1972 – s kytaristkou a zpěvačkou Jitkou Čádovou, baskytaristou Jiřím Bártlem a bubeníkem Jiřím Šulou. „Extempore je nepřipravená improvizace na jevišti. Pro nás to mělo podtext odvázanosti, neučesanosti, aby to šlo pořád někam dopředu,“ vysvětloval Neduha původ názvu v televizním seriálu Bigbít.
Pak se Extempore změnilo ve vyloženě rockovou skupinu. Na zkoušky se občas přišel podívat i Vlasta Marek, zrovna nadšený však nebyl: „Jarda mou kritiku nevydržel a řekl mi, že když jsem tak chytrej, ať to sám dokážu. Zdravě jsem se naštval a prohlásil, že si teda koupím bicí.“ Od podzimu 1973 se zpěvákem a kytaristou Neduhou, kytaristou Jiřím Števichem a baskytaristou Petrem Tittelbachem začal bubnovat Marek. Hraní v rockové skupině ho uchvátilo: „Moc jsme toho na nástroje neuměli, ale o to nadšeněji jsme se nořili do atmosféry totálního hudebního vytržení: bývali jsme celé hodiny v transu. Už tehdy jsem věděl, že právě tohle je nejdokonalejší forma uchování vnitřní svobody.“
V srpnu 1974 do Extempore přišli Jiří Hradec a Jaroslav Tomášek. Teď už byl Neduha s kapelou velmi spokojen: „Hradec dokázal moje motivy zajímavě opentlit, aby to mělo dynamiku, dramatizaci, aby písničky směřovaly k nějaký pointě. Jako aranžér každou skladbu dotáhl. Jerry byl zkušený muzikant. A Marek se naučil bubnovat velice dobře, zvládal i lichý rytmy.“
Tomášek na tu dobu taky vzpomínal rád: „Na Hagiboru jsme hodně zkoušeli a vždy o víkendech jsme naše výtvory konfrontovali před lidmi na takových soukromých show. Poznal jsem tam dost dobrých lidí.“ Jedním z nich byl básník a překladatel Jan Zábrana. Do deníku si 30. července 1974 poznamenal: „Návštěva večer u jazzových a beatnických afficionados na Hagiboru.“ Neduha vzpomínal, že Zábrana přinesl láhev vína, které vůbec nebylo dobré, a pohovořili o kumštu.
I když členové Extempore veřejné produkce zprvu moc neplánovali, vývoj k nim záhy dospěl. Hradec se hudbou živil (hrál třeba v Semaforu), Neduha ovšem měl profesionální etapu už za sebou. V období 1967–1971 byl registrován u Pražského kulturního střediska, ale s pokračující normalizací se mu možnosti vystupovat rychle ztrácely. Tomášek na tom byl podobně a Marek se profesionálním hudebníkem nikdy ani netoužil stát.
Řešení však