Jazz Q: Talisman

1004093Když v roce 2013 vydala skupina Jazz Q v čele s Martinem Kratochvílem po 28 letech (!) nové album Znovu, znamenalo to skutečný nový rozjezd této legendární formace. Kapela začala znovu pravidelně koncertovat, pozvolna aktualizuje svůj zvuk a po necelých třech letech přichází s novým autorským materiálem. Přitom se Kratochvíl rozhodl, že naváže na model, který mu fungoval v dobách největší slávy souboru: zavřel se na chalupě v Jizerských horách a tam vytvořil „nějakých dvacet skic, které se pak po určité selekci autorem i skupinou při zkoušení smrskly na 14 nazkoušených věcí a po dalším výběru a krácení došly k finálnímu počtu obsaženému na CD“. Což je tucet kompozic o průměrné délce čtyři a půl minuty.
Právě relativně krátká stopáž jednotlivých skladeb je pro album Talisman příznačná a určující. Martin Kratochvíl se svou kapelou sice zcela nerezignoval na jazzrockový zvuk 70. a 80. let, k němuž patřily rozmáchlé plochy a složitě strukturované kompozice, ale současně se snaží přinášet skladby posluchačsky přístupné a při vší harmonické složitosti přehledné. Stopáž, která jen u třetiny skladeb lehce přesáhne pět minut, s tím souvisí. Po zvukové stránce je album příjemným kompromisem mezi Kratochvílovou autorskou a hráčskou historií a současností. Ve vysvětlujících glosách k jednotlivým skladbám autor přiznává dílčí mahavishnuovskou i davisovskou inspiraci, ale většina skladeb na albu zní svěže a – navzdory některým syntezátorovým barvám – současně. Typickou ukázkou je hned úvodní kompozice Darmošlap s elektrickým pianem, hammondkami a především skvěle šlapající basou Přemysla Fauknera. Ten hraje v některých momentech alb tvrději než v minulosti, větší důraz je kladen také na kytary Zdeňka Fišera (například ve skladbě Stařešina). Nováčkem v sestavě je bubeník Filip Jeníček, který dobře zvládá složitější rytmy některých skladeb a především tvoří dobře sehraný tandem s Fauknerem. Není třeba popisovat skladbu po skladbě, to ostatně udělal Martin Kratochvíl sám a jeho stručné komentáře z bookletu CD mají smysl už proto, že ne každé harmonické, rytmické nebo aranžérské finesy si člověk na první poslech všimne. Z jednotlivých položek alba sám vyzdvihuji hravý Drobnolistý kvítek, evokující některé písně Petera Lipy, bluesový Ortel nebo Pána a raba, případ, kdy se ze „skoro etudy“ vyklube plnohodnotná skladba. U Waltzu pro tátu skladatel podotýká, že „mnozí namítnou, že se stylem na CD příliš nehodí“, nicméně já budu oponovat. Waltz coby předposlední položka alba vytváří přirozený most ke skladbě poslední, titulnímu Talismanu, nerytmické ploše se samply smyčcového kvarteta. Mimochodem srovnáme-li právě Talisman s úvodním Darmošlapem, téměř se nechce věřit, že jde o kompozice z téhož aranžérsky sevřeného alba. Ale v tom právě tkví umění Martina Kratochvíla a jeho spoluhráčů, že dokážou charakterem tak různorodé skladby propojit do plynulého celku, ve kterém nic nepřebývá a nic neruší.

Studio Budíkov, 2016, 53:55

Přidat komentář