V poslední době jako by část muzikantské generace, která se v nultých letech postarala o obrodu českého jazzu, soustředila ambice na žánrové přesahy do „vážné“ hudby a/nebo spolupráci s klasickými tělesy a s hudebníky s tradiční průpravou. Možná jde jen o zdání nebo shodu okolností, ale rozhodně jsme měli dobrý důvod prodiskutovat tenhle trend či ne‑ trend s vybranými „pachateli“ oněch přesahů, Martinem Brunnerem, Markem Novotným a Lubošem Soukupem.
Martin Brunner a Luboš Soukup vydali loni alba Morning Walks respektive Through The Mirror, na kterých spojili jazzové hráče s klasickým smyčcovým kvartetem Epoque Quartet. A Marek Novotný zkomponoval rovnou Jazzovou symfonii, kterou letos na jaře provedl se svým kvintetem a s Jihočeskou komorní filharmonií.
Mohli bychom uvádět další případy. Otto Hejnic právě píše repertoár pro jazzové trio a smyčcové kvarteto, navíc uvažuje o spolupráci tria s klasickým houslistou coby sólistou. David Dorůžka Trio a Tiburtina Ensemble propojili na desce Apokalypsis jazzový improvising s chorálem. A nejde jen o větší sestavy. Beata Hlavenková sama řadí svoje zdařilé klavírní album Theodoros do škatulky classical crossover. A když už jsme u toho, ve stejném směru jsou aktivní i zástupci předchozích jazzových pokolení. S Jihočeskou komorní filharmonií hraje i Milan Svoboda, který má ostatně s velkými obsazeními, a to nejen s jazzovým big bandem, dlouholeté zkušenosti. Zvláště evropský jazz měl sice ke klasickým inspiracím vždycky blízko, ale tohle zhojnění průniků se na první pohled vymyká běžné statistice.
Všichni tři jste v poslední době nahráli album nebo uvedli koncertní projekt, zahrnující souhru jazzového comba s „klasickou“ sestavou. Co vás na tom nejvíce přitahovalo?
Martin Brunner: Radost! Když přišel nápad se spojením smyčcového kvarteta a jazzového tria a začal jsem pracovat, už jsem neřešil žádné výzvy, koncepty a podobně, ale jednoduše jsem se tím strašně dobře bavil. Každá chvíle, kterou jsem nad psaním cyklu strávil, byla obrovská radost.
Luboš Soukup: Pro mě to bylo rozšíření zvukových barev a skladatelská výzva. Neměl jsem moc zkušeností se psaním pro smyčce, tak jsem si to rád vyzkoušel.
Marek Novotný: To je docela složitá otázka. Nechci tady vymýšlet esej, nicméně v mých představách proudí řekněme tři hudební řeky, jejichž voda se dá pít. Ba co víc, je lahodná. Jsou to vážná hudba, jazz a folklor. Láká mě svést tyto tři řeky do jednoho koryta, neboť každá nabízí něco, co těm dalším chybí. Folklor prostou, avšak nesmírně podmanivou melodiku, jazz improvizaci, svobodu, spontaneitu a živočišnost a vážná hudba nepřekonatelnou tradici kompozice, instrumentace a formy. V Jazzové symfonii jsem se snažil všechny tyto věci umístit na jedno pódium. V mém případě to šlo snadno, neboť už moje hudba komponovaná pro jazzové combo je velmi výrazně ovlivněná folklorní, především moravskou melodikou a pochopitelně vážnou hudbou, kterou jsem studoval.
Kdy vás vlastně napadlo takto rozšířit aranžmá i žánrový záběr? Měl na tom podíl třeba i vkus z dětství, kdy se během vzdělávacího procesu člověk setkává především s klasickou koncertní hudbou?
LS: Už od dětství jsem byl fascinován hudbou velkých hudebních těles, ať už to šlo o symfonický orchestr nebo jazzový big band. Je velká výzva pustit se do psaní pro větší obsazení. Chce to odvahu a štěstí narazit na někoho, kdo vás k tomu nasměruje.
MN: Neumím si vybavit, kdy ke mně dorazila myšlenka na kompozici jazzové symfonie. Nicméně touha po propojení těchto dvou světů je ve mě zakotvena v zásadě od první chvíle, co jsem se oddal hudbě jazzové. Skutečnost, že jsem se nejprve věnoval hudbě klasické a až poté přesedlal na koně jazzového, myslím determinovala můj budoucí vývoj zcela jednoznačně.
MB: Dostal jsem podnět od Karla Růžičky, u kterého jsem studoval skladbu. Dal mi úkol napsat kompozici pro smyčcové kvarteto. Po prvních obavách a respektu z tohoto obsazení mě začala práce opravdu hodně bavit, což později vedlo k nápadu připojit smyčcové kvarteto k jazzovému triu. Ale vstupní myšlenka a jediný koncept, který jsem měl, byla, že smyčcové kvarteto nebude plnit doprovodnou úlohu vzhledem k triu, ve smyslu pouhého vytváření barev. Půjde o rovnoprávné využití všech nástrojů. Asi na to mělo vliv moje klasické vzdělání. Úplně automaticky jsem slyšel plné smyčcové kvarteto, jako v klasických skladbách, které znám a mám rád.
Jde asi o věc mnohokrát probranou, setkávání klasiky a jazzu funguje minimálně od 60. let, ale neprotiřečí si prostředky těchto žánrů? Třeba pojetí rytmu i pojetí improvizace, i když i „symfoňák“ může synkopovat a improvizovalo se i ve skladbách renesančních a barokních.
LS: Máte pravdu, že prostředí jazzu a klasiky je dost odlišné. Klasičtí hráči procházejí jiným výcvikem než jazzmani. Vnímání hudby může být také jiné. Pravda je, že zatímco v klasice se usiluje o perfektní a detailní provedení díla, v jazzu je podstatné přijít s něčím originálním. Jazzman se snaží vytvořit vlastní jazyk, který bude pro posluchače zajímavý. V jazzu se v rámci výrazu a tónu snese daleko víc než v klasice. Podle mého názoru je jazz stejně vysoký žánr jako klasika a oba dva žánry spolu mohou dobře fungovat, když je hudba napsaná tak, aby každá skupina projevila své přednosti. Pokud chce skladatel po klasických hráčích improvizaci, může narazit, protože to svedou většinou jen výjimky. A jejich improvizace bude znít nejazzově, poněvadž klasici vnímají rytmus z evropského hlediska a ne afrického, jak je tomu v jazzu. Nicméně svět se mění a všechno se rychle vyvíjí, takže je možné, že klasici budou mít v budoucnu lekce afrických rytmů a zlepší si tak jazzové cítění.
MB: Jde o to, co je základem, jaká je podstata. Musí být jasné, jestli má jít o jazz nebo klasiku. V jazzu můžete použít klasické prvky a naopak. Vždycky to bude fungovat. Improvizace v klasické hudbě dříve samozřejmě bývala, ale šlo o jiný styl.
MN: Záleží na tom, z jaké strany k jazzu přistupujete. Když to trochu zjednoduším, ve světě současného jazzu existují vlastně světy dva. Tradičnější svět amerického jazzu, o kterém můžeme zjednodušeně říci, že swinguje, je plný rytmicko‑ melodických motivů navazující na tradici, která byla v Americe rozvíjena od počátku dvacátého století. A svět jazzu evropského, který více navazuje na principy vážné hudby. Velmi zjednodušeně řečeno, tolik neswinguje. Toto téma je skutečně velmi obsáhlé a není úplně snadné se o něj jen tak otřít, aniž by člověk neměl pocit, že jeho odpověď je zavádějící. Jsou samozřejmě ještě další jazzové světy různých fúzí s elektronikou, hudbou Blízkého východu či Balkánu a celá řada dalších. Ale abych se vrátil k odpovědi na vaši otázku, já kopu za tým Evropa a v dresu, jehož dějiny pro mě psal Dvořák či Ravel. Proto v mém případě k zásadním bojům na poli rytmu nedocházelo. Pro orchestr šlo řekněme o výzvu, se kterou se porval statečně a s výborným výsledkem.
Jaké změny ve vašem slohu si vynutilo psaní pro „klasické“ obsazení?
MN: Vlastně už jsem odpověděl dříve. V zásadě žádné. Psalo se to samo.
LS: V mém případě také žádné, poněvadž jsem smyčcové kvarteto použil jako dobarvení většího ansámblu a chtěl jsem po něm to samé, co po jazzových hráčích.
MB: Vzhledem k tomu, že moje skladby pro trio jsou hodně dané a prokomponované, nevnímal jsem ani, že by k nějaké změně kromě obsazení došlo. To spíš teď bych rád od tohoto modelu upustil a dělal věci trochu volněji. Už teď starší skladby s triem hrajeme, že jsou skoro k nepoznání.
Nastal někdy při realizaci skladeb problém v komunikaci s muzikanty z „vážné“ strany hudby? To je asi otázka hlavně pro Marka a jeho spolupráci se symfoniky, neboť Epoque Quartet je dávno spíše nadžánrové těleso.
MN: Pokud mohu mluvit za českobudějovickou filharmonii, nezaznamenal jsem jakoukoliv formu nevole. Naopak, měl jsem pocit, že orchestr je nadšen z toho, že má možnost zahrát si něco neobvyklého. Místy jsem to možná přehnal v partech pro žestě a kontrabasy. Ale nakonec mi bylo řečeno, že se to dá zahrát. Takže nikoliv, žádný boj.
MB: Epoque Quartet má za sebou opravdu spoustu mezižánrových spoluprací, nenastal vůbec žádný problém. Všechno bylo jasné. Jsou to skvělí muzikanti a teď, když se jim skladby dostaly do rukou, je vždycky radost si s nimi zahrát.
Škatulkování je věc pouze pomocná, užitečná spíše při předběžné orientaci. Ve finále samozřejmě až tak nejde o rozpitvání, co pochází z jaké tradice a jakého kánonu, ale o fakt, zda vznikla či nevznikla zajímavá a vkusná hudba. Ale kam byste svoje kompozice pro rozšířenou sestavu zařadili? Jde spíš o současnou „vážnou“ hudbu s jazzovými prvky, nebo o jazz s přesahem?
LS: Napsal jsem hudbu nejvíce inspirovanou jazzem, ale na album Through The Mirror jsem zařadil i jeden kus, který je hodně blízko klasiky. A to je sólo pro kontrabas. Vedle něj se na desce objevuje několik zvukových ploch inspirovaných hudbou africkou a indonéskou, zvuky ptáků a zvuky jedné kodaňské ulice. Skladba pouze pro obsazení smyčcového kvarteta je reflexe Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí. Je to hudba, ve které není důležité, jaké konkrétní tóny byly zahrány, ale jaký zvukový prostor hudba vytváří.
MN: Toto je klíčová otázka. Jeden z motivů, proč jsem se do projektu pustil, bylo, že se k mému uchu nedostala kompozice, která by skutečně splňovala mnou hledané homogenní propojení světa jazzu a vážné hudby. I když mi samozřejmě mohlo leccos uniknout. Vždycky šlo buď o vážnou, byť fantastickou hudbu s prvky jazzovými jako v případě Gershwina či Bernsteina, nebo naopak o jazzovou hudbu s prvky vážné hudby jako v případě Evanse. Akorát po zhlédnutí koncertu Pata Methenyho a Metropole Orchestra z roku 2003 jsem dospěl k závěru, že na to konečně někdo vyzrál. Myslím, že tento koncert je nejzdařilejším spojením světa vážné hudby a jazzu. Postavil jsem před sebe úkol, který je nelehký, ale uskutečnitelný. Vytvořit takovou kompozici, ve které budou jednotlivé světy v rovnováze a harmonii. Nebudou spolu soutěžit o prostor, vzájemně se podepřou. Jestli se mi to povedlo ať rozhodnou jiní.
MB: Jde o jazz s přesahem, protože podstatou mojí hudby je jazz. Nebo by možná bylo přesnější použít místo slova podstata slovo poetika. Ta je jazzová. Nekladl jsem si za cíl psát vážnou hudbu.
Asi by bylo přehnané mluvit o módním trendu, ale určitě se opakují určité tendence ve vývoji hudby. Emancipace jazzu s klasikou už je historií. Ovšem v současné dekádě, po dalším „obrození“ jazzu, jakoby v jazzu opět narůstaly tendence vstřebávat klasickou estetiku. Pochopitelně i v jazzových sestavách či sólových projektech, nejen ve spolupráci s hudebníky klasicky vzdělanými. Souhlasíte?
MN: Já s tím absolutně souhlasím a jsem za to rád. Kdybych muzikantsky vyrůstal v období vzepětí free jazzu a prvních elektronicko‑ rockových fúzí s jazzem, asi bych dnes dělal něco jiného. Což prosím nejsou kritická slova. Pouze vyjádření osobního vkusu. Já osobně jsem mehldauofil, brubeckofil, evansofil, ravelofil, dvořákofil a tak podobně. Skutečnost, že se více lidí věnuje exploataci tohoto území, mne jen utvrzuje v přesvědčení, že zdroje ještě zdaleka nejsou vytěžené a skýtají mnoho možností. Možná je důvodem, proč se tomuto podžánru za posledního půlstoletí nevěnovalo zase tolik hudebníků, jeho pracnost a časová náročnost. A to, že přece jenom vyžaduje značné znalosti a dovednosti, které není úplně lehké nabýt.
MB: Souhlasím, že se jazz i klasika v průběhu historie opakovaně potkávají, ale nevšiml jsem si, že by nyní bylo podobného setkávání víc, že by šlo o trend. Mám pocit, že v současné době funguje vedle sebe tolik různých přístupů a názorů, že určitý výraznější trend snad ani nemůže vzniknout. Ale stejně bude vždycky nejdůležitější pouze osobnost a sdělení. To dělá hudbu jedinečnou.
LS: Umělec, který se snaží vyjadřovat upřímně, nemůže přehlížet své kořeny. Člověk samozřejmě vstřebává spoustu zahraniční hudby a může jí být fascinován. Já mám rád jazz i klasiku a rád v hudbě a improvizaci hledám. Označení evropský jazz mi určitě sedí.
Jak velký stres pro vás představovala finanční a organizační stránka věci? Neodrazovalo vás to, nebrzdilo v „rozletu“?
LS: Stres jsem prožíval obrovský vzhledem k tomu, že jsem organizoval všechno až téměř do konce sám. Ale myslím, že v rozletu mi to nijak nebránilo. Protože jsem pracoval s evropskými špičkami, natáčení šlo velmi rychle a k mé spokojenosti. Je ovšem náročné psát několik dlouhých měsíců hudbu a čekat na jeden moment, kdy se vaše dílo provede. Je to jako bouře, která se dlouhou dobu blíží, krátkou dobu běsní a potom rychle odezní.
MB: Na nutnou organizační a manažerskou práci jsem si už zvykl, takže jsem s tím počítal. Při tomto projektu šlo samozřejmě o činnost poněkud náročnější. Ale vzhledem k tomu, že nejdříve vznikl celý cyklus a pokud si uvědomíte, kolik práce si vyžádalo komponování skladeb, stalo se komponování vlastně motivací k manažerské činnosti. Byla by opravdu smutná představa, nechat skladby jen tak ležet! Stres z toho všeho se projevil jenom jednou, ale zrovna v nejnevhodnější chvíli. Ve studiu při natáčení. Bohužel jsem tehdy nebyl v úplné pohodě a neužil jsem si vše tak, jak bych si přál.
MN: Domluvil jsem se s panem Talichem a začal jsem psát v zásadě na objednávku. Potom přišel den D a uskutečnila se premiéra, pak ještě repríza a chystají se snad další. Nepociťuji žádné újmy, snad až na tu přibližně roční práci, kdy jsem úpěl za počítačem a doufal, že to všechno nebude průšvih.
Jaké jsou vaše další plány? Půjdete zase jinam, nebo uvažujete o dalším prolínání žánrů či sestav?
MN: Jsem domluvený na podobném projektu s Českým nonetem, ale ještě jsem nebyl schopen se zkoncentrovat a začít pracovat. Také bych byl moc rád, aby se jazzová symfonie hrála co nejčastěji, a snažím se na tom pracovat. Pochopitelně bych chtěl, aby se uskutečnila nahrávka symfonie, ale nevím, jak je to reálné.
MB: V současné době se plně věnuji skládání pro jazzový orchestr. Měl jsem tu čest a radost být přizván k velkému projektu Štěpánky Balcarové Prague Six, šesti skladatelů, kteří píší pro Concept Art Orchestra. Můj další aktuální zájem je psaní písniček. Mám určitou konkrétní představu, ale protože zatím nevím, jak to dopadne, nebudu nic prozrazovat. Další crossover neplánuji.
LS: Plánů mám spoustu. Můj příští cíl je natočit CD s Points Septetem. Hudba pro tento soubor je inspirována skandinávskou scénou, protože ve Skandinávii momentálně žiji. Je zde prostor pro otevřenou improvizaci a práci s barevnými zvukovými plochami. Jak tento soubor, tak všechny ostatní, které vedu, jsou založeny na výrazných osobnostech, které výslednou hudbu dělají unikátní. Ony mé hudbě dávají ten správný výraz a duši. Hudbu se jim snažím psát na tělo. V příštích letech chci pracovat na rozšíření možností improvizace a její využití v rámci různých hudebních kontextů.