V minulém roce vyšly krátce po sobě rovnou dvě biografie pozoruhodné ženy, která po rozchodu se svým manželem v roce 1953 opustila svoje aristokratické evropské zázemí a stala se poslední velkou privátní mecenáškou a duchovní součástí té nejechtovnější newyorské černošské jazzové bebopové avantgardy 50. a 60. let – baronky Kathleen Annie Pannonica Rothschild de Koenigswarter (1913–1988).
V první z těchto knih, Nica’s Dream: The Life and Legend of the Jazz Baroness (W. W. Norton, 2012, 336 s.), její autor David Kastin brilantně vykresluje zejména onen s jazzem související aspekt neuvěřitelného příběhu této ženy, která postupně vedla dvojí a v obou případech naprosto famózní život. Ve světě jazzu dodnes její fluidum rezonuje. Mám na mysli třeba jen zásadní skladby jazzového standardního repertoáru složené a nahrané s láskou na její počest těmi z největších es celého moderního jazzu, mezi nimiž žila a s nimiž se blízce přátelila: Thelonious Monk (Pannonica), Horace Silver (Nica’s Dream), Sonny Clark (Nica), Gigi Gryce (Nica’s Tempo), Freddie Redd’s (Nica Steps Out) a možná ještě tucet dalších.
Její otec Charles Rothschild, vedle toho, že vedl rodinnou banku britské větve slavné finančnické dynastie, měl svérázného koníčka. S vědeckou posedlostí sbíral blechy, kterých dal dohromady celkem 30 tisíc rozdílných exemplářů. Svoji ženu, baronku Rozsiku von Wertheimstein (mimo jiné, tehdejší národní tenisovou šampionku Maďarska), pot-kal právě na jedné své entomologické výpravě kdesi v Karpatech. Jejich dcera Pannonica, naše jazzová baronka, však nebyla pojmenována po bleše, jak by se mohlo zdát, nýbrž po drobném, ale velmi vzácném nočním motýlovi. Což je nanejvýš symptomatické pro ženu, která se později plně pohroužila do divokého nočního víru newyorského klubového jazzového života.
V osmnácti letech Pannonica řídila rychlá auta a v jednadvaceti pilotovala své vlastní letadlo. Tato aktivita ji přivedla do kontaktu s mužem, jenž se stal jejím manželem. Byl to Jules de Koenigswarter, další baron, tentokrát francouzský. Jejich pokojný život na ohromném zámku Chateau D’Abondant nedaleko Paříže přerušila 2. světová válka. Oba se zapojili do Hnutí za svobodnou Francii a zúčastnili se v pomocných sborech dokonce bojů proti Němcům v Severní Africe a v Evropě. Po válce vstoupil její muž do diplomatického sboru a oba postupně pobývali na ambasádách v Oslu a Mexico City. Z Mexika Nica podnikala časté výlety do New Yorku. Během jednoho z nich se setkala s černým pianistou Teddym Wilsonem z někdejšího bigbandu Bennyho Goodmana. Wilson ji přiměl poslechnout si tehdejší Monkovu bopovou pecku Round Midnight a tento okamžik navždy změnil barončin život.
Kastinova kniha, opírající se o řadu introspektivních interview pořízených s jejími přeživšími hudebními přáteli anebo jejich potomky, vykresluje ženu, kterou tito muzikanti milovali především proto, že jak ona sama tak i její vášeň pro jazz byly opravdové a nelíčené. Samozřejmě, že její výrazný osobní půvab a šarm jí též mohl napomoci k získání unikátního přístupu do jinak rasově a světonázorově hermeticky uzavřeného ghetta černošských boperů tehdejších let, ale, jak píše Kastin, ani její krása a ani její finanční štědrost samy o sobě nedokáží vysvětlit onen hluboký pocit lásky a něhy vůči ní chované všemi, kdo ji kdy znali. Jazzový zpěvák a textař Jon Hendricks Kastinovi například řekl: „Ona byla neskutečně noblesní v tom, jak přišla sem a zamilovala se do umělecké formy lidí, kteří patří v Americe k nejopovrhovanějším. To ukazovalo na to, že měla vpravdě otevřené srdce a pevně promyšlený koncept o tom, co je skutečné a co není… Baronka dělala všechno důsledně podle svého vlastního přesvědčení, aniž by brala v úvahu možné následky nebo limity pramenící z jejího společenského postavení.“
New York v polovině minulého století byl pulzujícím centrem nejen jazzového, ale uměleckého světa vůbec. Navíc místem, kde se stále ještě dalo sehnat slušné bydlení za přijatelnou cenu. Tamní tehdejší bohémský přístup kumštýřů k otázce barvy pleti nebo braní drog však kolidoval s celoamericky prosazovaným pojetím rasově oddělené kultury a tvrdého postihu narkomanů. Pannonica samozřejmě nepotřebovala uvažovat v termínech levného nájmu. Nicméně ráda vyhledávala prostorné střešní penthousy zapadákových hotelů, v nichž pravidelně hostila divoká celonoční jam sessions svých černých hudebních přátel, vždy do té doby, dokud to okolním spolubydlícím a méně bohémsky naladěným sousedům v hotelu nebrnklo opravdu na nervy.
A právě v jednom z takových míst, v hotelu Stanhope, se její legendární role a pověst „strážného anděla“ jazzmanů zrodila. Geniální altkař, bohužel však na velmi sebedestruktivní trajektáži, Charlie Parker, tam u ní v jednom svém velmi mizerném momentu vyhledal útulek. Za tři dny však zemřel. V jazzových análech se traduje tehdejší výrok koronera, který ve svém protokolu věk zemřelého odhadl na 53 let (těžkému feťákovi Parkerovi bylo přitom pouhých 35 let). Bulvár celou story pořádně a s chutí rozmázl. Deník The New York Daily Mirror vypálil 15. března 1955 na první stránce s tímto titulkem: Král bopu umírá v apartmá dědičky impéria. A parádní průšvih byl na světě. Baronku to stálo manželství. Navíc management hotelu ji důrazně požádal o vystěhování a násle-dovaly podobné akce z jejích dalších útočišť, která nalezla v hotelích Bolivar a Alonquin. Senzacechtiví pisálkové z tzv. yellow press (bulvární plátky) ji nenechávali chvíli na pokoji. Psali, že je zřejmě nejurozenější junkie (feťačka). Pravda je, že občasný reefer (tak se tehdy říkalo dnešnímu „jointu“) u ní vyjímečný asi nebyl, ale jejím hlavním „rekreačním stimulátorem“, jak píše Kastin na základě informací získaných z mnoha interview s jejími tehdejšími přáteli, byla drahá dvanáctiletá whisky Chivas Regal. Byla též označována za „bělošku lehkých mravů“, kterou prý přitahoval drsný černošský demi-monde. Parker však nikdy jejím milencem nebyl, píše Kastin, a nebyl jím ani Monk, o kterého nakonec v jeho finálním období těžké mentální krize až do jeho smrti s láskou ve svém domě pečovala.
V tomto momentu Kastinova biografie už patří nejen baronce, ale i osudu samotného Monka. Ve své málo přístupné a mukami zmítané duši šel Monk tvrdě za svojí vnitřní tvůrčí vizí, které zůstal věren až do konce. Hudebním myšlením ryzí originál, jehož styl za první tři vteřiny poslechu neomylně rozezná každý, Monk málokdy přistoupil na jakýkoli kompromis či udělal ústupek populárnímu vkusu či, přesněji, vkusu jiných svých kolegů-muzikantů. Když se s Pannonicou setkali, byl právě bez možnosti hrát. Měl totiž na krku průšvih s policií, která ho „dostala“ při jedné drogové razii. Asi nejhorší dopad, který soudní řešení drogového incidentu pro veřejného performera, ať již muzikanta nebo třeba stojákového komika (vzpomeňme na Lennyho Bruce, ten nakonec ze zoufalství skočil z okna!) mohlo tehdy mít, byla ztráta tzv. kabaretní licence, bez níž nešlo v Americe vystupovat v klubech. Monkovi to tehdy trvalo celých šest let, než tuto kartu nakonec dostal v roce 1957 zpátky.
A to byl moment, jak tvrdí Kastin, v němž je možno přesněji lokalizovat skutečné středisko tehdejší americké umělecké moderny. Byl jím malý klub Five Spot Café v Greenwich Village, místo, kde se scházeli příslušníci a příznivci hnutí Abstraktních expresionistů a současně místo, kde se Monk vrátil na jazzovou scénu a kde více méně pravidelně od té chvíle dál veřejně vystupoval.
Když newyorské hotely definitivně přestaly tolerovat její velkorážná jam sessions, Pannonica se přestěhovala do bauhausovsky stylizovaného domu, který pro ni zakoupil její bratr Victor na nóbl adrese v kopcích Palisades nad městečkem Weehawkenu v New Jersey. Sklep rozsáhlého domu byl doslova zaplněn bednami proslulého vína Mouton Rothschild, které dostávala v pravidelných dodávkách z rodinných vinic ve Francii. Její hudební chráněnci se mezitím stali opravdu slavnými a společná jam sessions u baronky nabírala na proslulosti. Sama si je dokonce nahrávala na tehdy špičkový páskový magnetofon značky Wollensack. A tady, jak píše David Kastin, nastává pro svět jazzu opravdový problém. Baronka Pannonica de Koenigswarter pořídila nahrávky z privátních hudebních seancí svých špičkových jazzových kámošů v odhadované délce 400 hodin. Její aristokratická rodina však svoji nezdárnou dceru už před dávnými lety zapudila. Dodnes nestojí o žádnou publicitu a tudíž komukoli (včetně autora knihy) odmítla 
poskytnout sebemenší možnost přístupu k tomuto naprosto unikátnímu hudebnímu archivu z její pozůstalosti. Kastin ilustruje tuto nedozírnou ztrátu pro jazzovou historii citací jím někde vyhrabaného popisku jednoho z mnoha desítek magnetofonových pásků z této nedostupné kolekce: „Pásek 14: Coltrane se učí skladbu Monk’s Mood, hotel Algonquin, duben, 1957.“
Kastinův styl psaní je novinářsky čtivý. Jeho líčení se opírá o pečlivé rešerše a mnohá interview s barončinými osobními přáteli. Odkrývá přitom některé dosud skryté hrdiny (např. osobu Harryho Colomby, učitele angličtiny, který se stal Monkovým manažerem). Jako každá správná kniha z jazzového žánru nabízí též množství interních, legendárních skazek. Například tato čerpá ze vzpomínek, kterými Kastina v interview častoval pianista Hampton Hawes. Hraběnka si jednou svého staršího Rollse vyměnila za kupé Bentley Cabrio, ve své době nejrychlejší čtyřsedadlový vůz na světě. Jednoho dne, někdy ve tři ráno, Nica vezla Monka, jeho ženu Nellie a Hawese po Seventh Avenue, když těsně vedle jejich vozu najednou přistál Miles Davis ve svém sporťáku Mercedes a křikl na ni: „Chceš závodit?“ Hraběnka prý přikývla a svým aristokratickým „upper lip“ britským přízvukem oznámila svým spolujezdcům: „Tentokrát jsem přesvědčena, že toho zkurvysyna (motherfucker) porazím!“ —
Ta druhá z výše jmenovaných biografií baronky de Koenigswarter nese název The Baroness: The Search for Nica, the Rebellious Rothschild (Virago, 2012, 304 s., 44,50 dol.). Je z pera barončiny vlastní praneteře a docela proslulé režisérky dokumentárních filmů Hannah Rothschild. Její kniha přistupuje k portrétu hrdinky zcela odlišným způsobem než Kastinova. Autorka baronku, tuto někdejší krásku z nejvyšších vrstev společenské smetánky, líčí jako takřka neuchopitelný přízrak formou téměř detektivního pátrání po faktech, které spřádá do kontextu svého ženského (a rodinného) pohledu na rozluštění záhad obklopující tuto neobyčejnou ženu.
Nicméně, i v jejím úhlu pohledu zůstávají některé kriticky důležité otázky nezodpovězeny. Byla Nica pouze groupie náhodou pocházející z nejvyšších společenských vrstev, jak její nepřátelé rádi tvrdili? Byla Monkovou milenkou anebo pouze fanatickou milovnicí be bopu? Byla sama feťačkou anebo prostě jen spolupomáhala Monkovi protlouci se mentální nestabilitou vybuzenou jeho těžkým návykem?
I když nám na tohle autorka neodpovídá, její práce je poutavým, enigmatickým portrétem bohémské aristokratky z britské větve přední velkofinančnické dynastie, která se obrátí zády ke svému privilegovanému životu v Evropě a upřednostní chaotickou, nokturální existenci na druhé straně Atlantiku. Autorčin narativ mění briskně úhel fokusu, přičemž dovedně do vyprávění interpoluje líčení dějin své vlastní proslulé rodiny a to od samého momentu jejího vykročení za slávou z mizérie dávného frankfurtského ghetta.
Místy až láskyplně sympatizující vyprávění Hannah Rotschild, díky unikátnosti jejího vhledu coby příslušnice téže privilegované rodiny, která, jak jsme viděli, by Pannonicu raději navždy vymazala z rodinných análů, však místy pokulhává, pokud jde o uváděná fakta či tvrzení z jazzové historie. Asi není moc pravdivý její postřeh, že „Miles Davis byl Monkův protegé“ a jistý údiv vzbuzuje i její kuriózní odkaz na údajný zájem zcela apolitického Monka o přistoupení k radikalizujícímu se Islámskému bratrstvu.
Když v roce 1988 Pannonica de Koenigswarter zemřela, její legenda mezi zasvěcenými podle autorky dosahovala téměř nadživotního rozměru. Čtenář nemůže uniknout dusivé melancholii obklopující oněch patnáct let, které strávila s Monkem, jenž před svou vlastní smrtí v roce 1982 upadl do stavu jakéhosi úzkostně samotářského tranzu. Když zemřel, Nica, obklopena stovkami svých koček v domě, kterému se přezdívalo Catville, oblečena v minkových kožiších a se šňůrami perel na krku, však nadále navštěvovala své oblíbené jazzové kluby. Hudba, kterou tak milovala, v té době už samozřejmě ztratila mnohé ze své někdejší revolučnosti, ale barončin život pokračoval ještě pár let dál, jako by 50. léta byla stále v „plném swingu.“
Pro úplnost ještě zmíním další související publikaci, a sice kolekci fotografických momentek, které baronka pořizovala za celonočních „afterhours“ jam sessions svých hudebních přátel. Převážně obrazová kniha vydaná posmrtně pod jejím jménem nese název Three Wishes: An Intimate Look at Jazz Greats (Abrams Image, 2008, 317 s., 19,95 dol). Odtud pochází i zde přiložená fotka s Charlesem Mingusem. Foto archiv