Jazzové reedice Galénu

Série šesti titulů, původně publikovaných v letech 1965 až 1985, Galén, 2019

K bohulibé činnosti převádět na CD kvalitní remastery důležitých alb domácí jazzové historie, o jejichž reedici neměli původní vydavatelé (dnes Supraphon, pod který spadá i katalog Pantonu) z ekonomických důvodů zájem, se přidal i Galén. Spolu s předchozími edicemi v režii Indies Happy Trails (jazzrocková řada, Déczi, Velebný) se tak utěšeně rozrůstá množství hudebních cenností, dostupných předtím jen vzácně v antikvariátech na patřičně zubem času ohlodaných vinylech nebo v nepříliš zvukově vydařených a informacemi (ne)vypravených downloadech. Aneb potřebné hecování a hlavně pilná práce kolegy Jardy Riedela opět nese synkopické ovoce.

Editoři Lubomír Houdek a Jaroslav Riedel měli při výběru titulů šťastnou ruku. Nebo spíše hlubokou erudici, se kterou nahlédli do archivů a vylovili alba výjimečná, nestárnoucí, nebo stárnoucí do krásy, a v nabídce skutečně dlouho chybějící. Kritériem k jejich vydání tentokrát nebyla stylová jednotnost nebo soustředění na jednu osobnost. Šestice disků naopak představuje dosti široké hudební spektrum, byť pojítko jménem jazz tu funguje. Připomeňme je tedy jednotlivě, v chronologickém pořadí.

Gustav Brom

Jazz

Supraphon, 1965, 44:30

Orchestr Gustava Broma zajisté patří k „provařeným“ veličinám. Jenže notoricky známé jsou jeho převládající nahrávky taneční hudby a dobové pop music. Toto umělecky svrchované album paradoxně čekalo na CD reedici dlouhých 54 let. Ostatně ani ostatní vrcholné desky Bromovců na tom nebyly o moc lépe. Nebýt edice polského vydavatelství GAD Records z roku 2015, neexistoval by zřejmě ani CD remaster jazzrockového titulu Polymelomodus (1977).

Bromovo album Jazz (1965) má navzdory jednoduchému „programovému“ názvu k jazzovému mainstreamu docela daleko. Ve své době šlo o LP v pravém smyslu experimentující, nebo to alespoň platí pro část kompozic. Kapelník se tu často zaměřil na third stream, například Studie pro čtvrttónovou trubku a jazzový orchestr skladatele a hudebního vědce Pavla Blatného se už hodně překlápí k postupům soudobé vážné hudby. Také člen orchestru, virtuózní trumpetista Jaromír Hnilička, ve svojí skladbě Rozpory využívá i hodně rafinované, kontrastní pasáže a nebojí se ani disonance. Daleko za konzervativní bigbandový jazz jde i třívětá Svita o vodě pianisty Oldřicha Blahy. A pokud už došlo na přehledněji a přímočařeji vystavěný kus (úlitba posluchači?), třeba v případě jediného standardu Hallelujah Time Oscara Petersona, potěší zase, jak neskutečný drive orchestr má.

I v dnešní době, kdy se experimentující, náročně a moderně hrající jazzové orchestry staly málem běžným jevem, působí Bromův Jazz zcela přesvědčivě.

 

Gustav Brom se svým orchestrem

Světové evergreeny s texty Josefa Kainara

Supraphon, 1970, 37:55

Pokud reedici titulu Jazz bránil předpoklad „přílišné“ posluchačské náročnosti, u tohoto alba působí dřívější opomenutí skutečně nelogicky. Vždyť jde o kolekci populárních standardů i málem zlidovělých songů, navíc v podání osobnosti jako je Jiří Suchý (Sixty Seconds Got Together neboli Kučeravý listonoš, Flat Foot Floogie coby Odjakživa mě to vábí) a dobových hvězd Waldemara Matušky, Karla Hály či Jiřího Jelínka.

Krom profesionálního muzikantství tu logicky hrají zásadní roli Kainarovy texty. Jazykově originální, dobře frázovatelné. Často záměrně úsměvné, byť někdy až moc, slyš Whispering coby Ona byla mlynářovo dítě, což je dáno i přehrávanou Jelínkovou interpretací. Ale nehledejme hnidy na časem prověřených kusech. To, jak Kainar dokázal dostat do češtiny swingující rytmus v Diga Diga Do či Pennies From Heaven (Peníze z nebe), aniž by obětoval smysluplný obsah a příběh textu, zaslouží dodnes poklonu. Je znát, že Kainar byl mimo jiné slušný muzikant.

Případná je poznámka v tiskové zprávě, že právě tahle nahrávka, natočená v červenci 1969, přispěla k obnovení zájmu o samotného Josefa Kainara. A také mohla vést k nápadu přizvat básníka jako autora textů pro Město Er (1972) a Kuře v hodinkách (1972). Prokopovi a Mišíkovi, respektive členům Framus Five a Flamenga, muselo být jasné, že také k frázování rockové muziky bude mít „zasloužilý umělec“ blízko. Partaj nepartaj.

 

KAREL RŮŽIČKA + 9

Panton, 1972, 41:23

Pianista a skladatel už měl v roce 1972 za sebou úctyhodný výčet spoluprací s Janem Arnetem, Lacem Déczim, SHQ, JOČRem nebo členství v orchestru divadla Semafor, krom toho vedl od roku 1967 vlastní trio. Přesto je, s typickým totalitním zpožděním, tohle album Růžičkovým profilovým debutem. Pochopitelně zralým debutem.

Jak je jasné z názvu, Karel Růžička se tu soustředil i na velmi košatá aranžmá, v několika případech až pro tentet. Není zde jediným autorem, sestava natočila v rozšířeném obsazení například původně duovou skladbu Rudolfa Daška Tandem. Po této informaci asi netřeba dodávat, že mezi muzikanty nechybí Jiří Stivín. Hrají zde také legendy domácího trombonu Svatopluk Košvanec a Zdeněk Pulec. Zároveň však jde o nahrávku opravdu žánrově přesahovou, kde dostane prostor například flétnista Jiří Válek, známý především ve „vážné“ oblasti.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu