Jazzové reedice Galénu

Série šesti titulů, původně publikovaných v letech 1965 až 1985, Galén, 2019

K bohulibé činnosti převádět na CD kvalitní remastery důležitých alb domácí jazzové historie, o jejichž reedici neměli původní vydavatelé (dnes Supraphon, pod který spadá i katalog Pantonu) z ekonomických důvodů zájem, se přidal i Galén. Spolu s předchozími edicemi v režii Indies Happy Trails (jazzrocková řada, Déczi, Velebný) se tak utěšeně rozrůstá množství hudebních cenností, dostupných předtím jen vzácně v antikvariátech na patřičně zubem času ohlodaných vinylech nebo v nepříliš zvukově vydařených a informacemi (ne)vypravených downloadech. Aneb potřebné hecování a hlavně pilná práce kolegy Jardy Riedela opět nese synkopické ovoce.

Editoři Lubomír Houdek a Jaroslav Riedel měli při výběru titulů šťastnou ruku. Nebo spíše hlubokou erudici, se kterou nahlédli do archivů a vylovili alba výjimečná, nestárnoucí, nebo stárnoucí do krásy, a v nabídce skutečně dlouho chybějící. Kritériem k jejich vydání tentokrát nebyla stylová jednotnost nebo soustředění na jednu osobnost. Šestice disků naopak představuje dosti široké hudební spektrum, byť pojítko jménem jazz tu funguje. Připomeňme je tedy jednotlivě, v chronologickém pořadí.

 

 

Gustav Brom

Jazz

Supraphon, 1965, 44:30

Orchestr Gustava Broma zajisté patří k „provařeným“ veličinám. Jenže notoricky známé jsou jeho převládající nahrávky taneční hudby a dobové pop music. Toto umělecky svrchované album paradoxně čekalo na CD reedici dlouhých 54 let. Ostatně ani ostatní vrcholné desky Bromovců na tom nebyly o moc lépe. Nebýt edice polského vydavatelství GAD Records z roku 2015, neexistoval by zřejmě ani CD remaster jazzrockového titulu Polymelomodus (1977).

Bromovo album Jazz (1965) má navzdory jednoduchému „programovému“ názvu k jazzovému mainstreamu docela daleko. Ve své době šlo o LP v pravém smyslu experimentující, nebo to alespoň platí pro část kompozic. Kapelník se tu často zaměřil na third stream, například Studie pro čtvrttónovou trubku a jazzový orchestr skladatele a hudebního vědce Pavla Blatného se už hodně překlápí k postupům soudobé vážné hudby. Také člen orchestru, virtuózní trumpetista Jaromír Hnilička, ve svojí skladbě Rozpory využívá i hodně rafinované, kontrastní pasáže a nebojí se ani disonance. Daleko za konzervativní bigbandový jazz jde i třívětá Svita o vodě pianisty Oldřicha Blahy. A pokud už došlo na přehledněji a přímočařeji vystavěný kus (úlitba posluchači?), třeba v případě jediného standardu Hallelujah Time Oscara Petersona, potěší zase, jak neskutečný drive orchestr má.

I v dnešní době, kdy se experimentující, náročně a moderně hrající jazzové orchestry staly málem běžným jevem, působí Bromův Jazz zcela přesvědčivě.

 

 

Gustav Brom se svým orchestrem

Světové evergreeny s texty Josefa Kainara

Supraphon, 1970, 37:55

Pokud reedici titulu Jazz bránil předpoklad „přílišné“ posluchačské náročnosti, u tohoto alba působí dřívější opomenutí skutečně nelogicky. Vždyť jde o kolekci populárních standardů i málem zlidovělých songů, navíc v podání osobnosti jako je Jiří Suchý (Sixty Seconds Got Together neboli Kučeravý listonoš, Flat Foot Floogie coby Odjakživa mě to vábí) a dobových hvězd Waldemara Matušky, Karla Hály či Jiřího Jelínka.

Krom profesionálního muzikantství tu logicky hrají zásadní roli Kainarovy texty. Jazykově originální, dobře frázovatelné. Často záměrně úsměvné, byť někdy až moc, slyš Whispering coby Ona byla mlynářovo dítě, což je dáno i přehrávanou Jelínkovou interpretací. Ale nehledejme hnidy na časem prověřených kusech. To, jak Kainar dokázal dostat do češtiny swingující rytmus v Diga Diga Do či Pennies From Heaven (Peníze z nebe), aniž by obětoval smysluplný obsah a příběh textu, zaslouží dodnes poklonu. Je znát, že Kainar byl mimo jiné slušný muzikant.

Případná je poznámka v tiskové zprávě, že právě tahle nahrávka, natočená v červenci 1969, přispěla k obnovení zájmu o samotného Josefa Kainara. A také mohla vést k nápadu přizvat básníka jako autora textů pro Město Er (1972) a Kuře v hodinkách (1972). Prokopovi a Mišíkovi, respektive členům Framus Five a Flamenga, muselo být jasné, že také k frázování rockové muziky bude mít „zasloužilý umělec“ blízko. Partaj nepartaj.

 

 

KAREL RŮŽIČKA + 9

Panton, 1972, 41:23

Pianista a skladatel už měl v roce 1972 za sebou úctyhodný výčet spoluprací s Janem Arnetem, Lacem Déczim, SHQ, JOČRem nebo členství v orchestru divadla Semafor, krom toho vedl od roku 1967 vlastní trio. Přesto je, s typickým totalitním zpožděním, tohle album Růžičkovým profilovým debutem. Pochopitelně zralým debutem.

Jak je jasné z názvu, Karel Růžička se tu soustředil i na velmi košatá aranžmá, v několika případech až pro tentet. Není zde jediným autorem, sestava natočila v rozšířeném obsazení například původně duovou skladbu Rudolfa Daška Tandem. Po této informaci asi netřeba dodávat, že mezi muzikanty nechybí Jiří Stivín. Hrají zde také legendy domácího trombonu Svatopluk Košvanec a Zdeněk Pulec. Zároveň však jde o nahrávku opravdu žánrově přesahovou, kde dostane prostor například flétnista Jiří Válek, známý především ve „vážné“ oblasti.

Zábavně se tu experimentuje nejen s nezvyklým obsazením včetně lesního rohu (Miloš Petr, další osobnost z „klasické“ strany muziky), ale i s v jazzu neobvyklými rytmy včetně pochodu (úvodní Večer tam budem). Růžička se prezentuje také jako hráč na hammondky, aniž by klouzal do soul jazzových klišé nebo se nutil do fusion. Dodnes nosná nahrávka moderního jazzu, hravá a pozitivní jaksi normalizaci navzdory.

 

 

JIŘÍ STIVÍN & PIERRE FAVRE

Výlety

Supraphon, 1981, 46:13 + 43:07

V době vydání na mě coby čerstvého teenagera působilo 2LP jako zjevení. Jako soundtrack v totalitě krajně „nedostatkové“ filmové science fiction. Alespoň když se ozve úvod první části Tajemný výlet I – Proměna první, mísící jakési kosmické zvuky s něčím jako chorálem buddhistických mnichů. Dodnes má dvojalbum dar vyvolávat série fantaskních asociací, strhávat do snu.

Nejde tu jen o vzájemně inspirující setkání Jiřího Stivína s taktéž abnormálně sonicky vynalézavým švýcarským bubeníkem Pierrem Favrem (točil alba pro ECM a spolupracoval např. s Johnem Surmanem či Paolem Fresu), ke kterému došlo na Pražských jazzových dnech 1979. Famózní je tu také Stivínova postprodukční práce, která dala původním invenčním improvizacím a nahrávkám z koncertu další rozměr. Stivín dovyprávěl příběh dotáčkami, moderní nástroje doplnil historickými, rozhodl se epizodně přidat hlas: ony sbory nazpíval po stopách Pavel Kühn. Nikde však zvuk nepřeplácal, nezahltil zbytečnostmi. Slouží se tu atmosféře, náladotvornosti. Je jen přirozené, že ve své době budilo 2LP mezinárodní pozornost. A naopak nepřirozené, že na tak dlouhou dobu zapadlo.

 

 

MIRKA KŘIVÁNKOVÁ, JIŘÍ STIVÍN & CO. JAZZ SYSTEM

Zrcadlení

Supraphon, 1984, 43:24

Deska Mirky Křivánkové, známé z brněnského jazzrockového seskupení Ch.A.S.A., Jazz Q či dřívější spoluprací s Jiřím Stivínem, vznikla také do značné míry postprodukcí. Tedy pro jazz vlastně netypickým postupem. Jak se dočteme ve sleeve-note, zpěvačka nejdříve zachytila ve studiu sérii improvizovaných motivů, na které měl flétnista, klarinetista, saxofonista etc. bezprostředně reagovat. Stalo se v roce 1982. Pak ovšem tvůrcům nebyly přiděleny další studiové frekvence a Jiří Stivín se k nahrávce mohl vrátit až po dvou letech. Navíc si přivedl pomocníky, rytmiku Ondřeje Soukupa a Alana Vitouše. Přesto se pocit komunikace nevytratil, sférické či naopak důrazné vokály se opravdu zrcadlí v rozvolněných zvukomalebných plochách či potkávají s třeba i funkově tažným rytmem v úvodních Odrazech hlasů.

Mirka Křivánková se tu navíc pohybuje sympaticky mimo stereotypy jazzového zpěvu. Žádný scat, pražádná východiska v bluesově-swingovém základu, snad jen trochu v Hravých dotecích. Používá hlas jako další nástroj s tu freejazzovým (ale berme škatule s rezervou), onde koloraturním přístupem. Hypnotické vokální repetice v Minimálních dotecích zase využívají postupy minimalismu. Atd.

 

 

JANA KOUBKOVÁ

Bosa

Supraphon, 1985, 39:45

Druhé album Jany Koubkové se lišilo od prvotiny Horký dech tím, že ho zpěvačka netočila v rámci stálého ansámblu, ale pojala jako opravdu sólové. Ať už s přizvanými hosty (bubeníci a perkusisté Alan Vitouš, Jaromír Helešic či Imran Musa Zangi – důraz je tu hned po hlase kladen na perkuse a rytmus, byť v konvenčnějších aranžmá několika skladeb přispěli také pianisté Karel Růžička a Zdeněk Kalhous či basista Alexej Charvát), nebo vrstvila svůj zpěv pomocí studiového playbacku či pozvala sbor pěveckých kolegů. Hlavním sdíleným pocitem se tu stává hravost a uvolněnost umného „prozpěvování si“, kde se potkávají živelné nápady s propracovaným aranžmá.

Právě na desce Bosa najdeme i jednu z nejznámějších kompozic Jany Koubkové, Karmelitská. „Já si jí taky pořád velmi cením. Je postavena na principu Ravelova Bolera, ten motiv se postupně nabaluje a sílí,“ vysvětluje zpěvačka v bookletu. „U piana mě napadl motiv, který jsem dotvořila zvláštním koncem. Prostě jako v životě. Pořád to pěkně ubíhá, přidávají se další hlasy, a když to vrcholí, udělá to bum! A musí se začít znova.“

Dobré na tom je, že když album doposlechnete, máte také chuť začít znova. Což platí pro celou ediční řadu.

 

* * *

Na přínosu remasteringem Petra Mayera kvalitně ošetřených nahrávek, doplněných booklety se sleeve-notes původních vinylových vydání, a navíc i novými rozhovory či krátkými historickými sondami Jaroslava Riedela, nic nesnižuje fakt, že pořád jde o pouhé kapky v moři. Ve světě je přece celkem běžné, že se vydavatelé průběžně starají o dostupnost kompletních diskografií alespoň většiny zásadních hudebníků. Nezbývá než přát si, ať zájem zdejšího zasvěceného publika podpoří pokračování téhle reediční vydavatelské řehole.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *