Čas zrychluje. Kdysi se deset let v přerodu k čemusi novému rovnalo revolučnímu objevu. Ve všem. Kánon je ale dán. Jako kámen. Časem obrůstaný záchytným životem z dáli nalétavých rostlin, abrazován vichry, hybnými ledy i neurvalým sluncem. Když v říjnu 2014 umřel velevlivný muzikant-basák-skladatel-zpěvák Jack Bruce (1943–2014), mnozí strnuli, poklonili se, zamlkli. Člověk by čekal nějaký hold. Všichni se báli, jo, báli, že tohle není jen tak, že na to nemaj, snad jednu dvě věci…
Až to živelný baskytarista Jeff Berlin, o deset let mladší než Bruce, konečně za své prachy rozčísnul a spunktoval nahrávku, která je víc než standardní poctou. A to safra! Dal dokopy partu mistrů (mj. Sammy Hagar, Gary Husband, Eric Johnson, Alex Lifeson, Scott Henderson nebo Bill Frisell ad.), což vykazuje znak, že Bruceovy písně od působení v kapele Cream přes projekty jiných veličin až po sólový materiál, měly velký vliv na hudebníky všech profesí. Patří mezi ně i Jackův osobní přítel Jeff Berlin, který krátce po mistrově odchodu začal pracovat na albu věnovaném jeho památce. Nejnečekanější je, že na albu hostuje řada baskytaristů (Tony Levin, Billy Sheehan, Michael League, Mark King, Ron Carter, Marcus Miller, Nathan East a Geddy Lee), což vede k otázce: Proč by si jeden z nejlepších baskytaristů současnosti Jeff Berlin na své album přizval jiné basáky? Odpověď zní: Skvěle se vystřídají v „basové štafetě“ Smiles Story and Morning Grins, vtipné to kombinaci Smiles and Grins a Morning Story ze sólovky Harmony Row (1971). Album otvírá Creamed, skládanka z několika slavných písní Cream. Pak tři r&b kusy a vývoj se zrychlí, jak se měnil Bruce sám. Berlin přispěl dvěma skladbami v intencích Jackova moderního jazzu Traintime Time a Fuimus, což jsou virtuózní záležitosti v proplétaných tóninách par excellence. Hvězdná sestava funguje obdivuhodně a Jack Songs je jak důstojnou poctou skutečnému originálu, tak vzrušujícím poslechem sama o sobě.