Jejich muzika nás absolutně odrovnala

Plastic People si nepochybně dali název podle písně Franka Zappy; když si však asi po roce existence začali vést kroniku, hned na první stranu umístili citaci Andyho Warhola: „Miluji vše plastické, chtěl bych být plastický.“ To však je až dodatečná interpretace pojmenování skupiny. V době vzniku Plastic People, tedy v září 1968, znal sedmnáctiletý Milan Hlavsa Warhola jen z obalu alba The Velvet Underground & Nico – a podle fotografie usoudil, že jde o hráče na tamburínu.

Ta deska s banánem na obalu na Hlavsu udělala obrovský dojem: „Vůbec nic jsem o nich nevěděl, ale jejich muzika mě absolutně odrovnala. Působilo to na mě neuvěřitelně autenticky – a to jsem ještě ani nevěděl, o čem jsou jejich texty. Takovou hudbu jsem chtěl hrát. Často se říká, že první album Velvet Underground si koupilo jen málo lidí, zato všichni pak založili vlastní kapely. A přesně tohle byl můj případ. Teda ne že bych už předtím někde nehrál. Byly to různý kapely, ale teprve Plastikama to všechno doopravdy začalo.

Těžko dnes říct, jak repertoár Velvet Underground v podání jejich pražských obdivovatelů tehdy zněl. Po první sestavě Plastiků – se zpěvákem a klarinetistou Michalem Jernekem, baskytaristou Milanem Hlavsou, kytaristou Jiřím Števichem a bubeníkem Josefem Brabcem, resp. Pavlem Zemanem – zůstalo jen minimum nahrávek a žádná z nich není přejatá od Velvetů. Hlavsa vzpomínal, že album The Velvet Underground & Nico nacvičili skoro celé. Otázka je, co z té desky opravdu hráli na koncertech: už v začátcích si repertoár vybírali z celkem pestré škály a brzy začaly dominovat vlastní písně.

Třeba na prvním kole Beat Salonu ve smíchovském Music F clubu, kde Plastici soutěžili 11. dubna 1969, zařadili vedle dvou původních skladeb taky Venus In Furs. Při červencovém vystoupení v Mánesu byl repertoár uveden na plakátu; od Velvetů hráli Venus In Furs a Run Run Run. V září 1970 začal s Plastic People zpívat Paul Wilson a jeho příchod znamenal dočasné posílení přejatého repertoáru. V prostředí českého undergroundu začal Wilson vnímat nekonformní americký rock jinak než dřív: „Mezi svými monology pouštěl Jirous svoje oblíbené desky na starém gramofonu, hrajícím přes rádio z druhé světové války. Lehl jsem si, najeden těžkými knedlíky, kyselým zelím a pivem, poslouchal jsem The Velvet Underground, The Doors, The Fugs a Captaina Beefhearta, a přitom jsem v té hudbě začal pociťovat hloubku, o které jsem předtím nevěděl, jako bych ji poprvé poslouchal českýma ušima.

První vystoupení s Wilsonem se uskutečnilo 26. září 1970 v Suché u Nejdku, přizvali ještě skupinu Aktual z Mariánských Lázní. Milan Knížák později napsal: „Hráli jsme tam s kapelou Plastik Pípl, jejichž sladká muzika (hráli tehdy skladby americké skupiny Velvet Underground) se místním mládežníkům velmi líbila a nebyli pak ochotni naslouchat našemu kvílení.“ Nejvýznamnější prezentace velvetovského repertoáru se konala 10. února 1971 pod názvem Pocta Andy Warholovi. Večer začal Jirousovou přednáškou, doprovázenou promítáním diapozitivů s ukázkami Warholovy tvorby. Pak Plastici zahráli sedmnáct skladeb od Velvet Underground. Wilson byl hlavním zpěvákem, něco zpíval Josef Janíček: hlavně pomalé skladby jako Candy Says nebo I’m Set Free. Přeložena byla jen Janíčkova deklamace ve skladbě The Gift: dlouhý epický Reedův text, plný černého humoru.

Kombinace rockového koncertu s přednáškou o výtvarném umění měla hlavně praktický důvod: pořadatel sjednal vystoupení s Ivanem Jirousem jako členem teoretické sekce Svazu výtvarných umělců, Jirous tak také mohl dostat zaplaceno; peníze pak šly do kapelního fondu. Na konci roku 1971 hráli Plastici ve Slivenci a z nahrávky je zjevné, že zcela převažoval přejatý repertoár: od Velvet Underground hned 15 skladeb, mezi nimi už i ukázky z alba Loaded, které vyšlo v září 1970: Sweet Jane a Rock And Roll.

V roce 1972 Plastici repertoár Velvet Underground zcela opustili a vrátili se k němu už jen jednou: 9. července 1977, kdy se s Wilsonem – právě vypovězeným z Československa – rozloučili koncertem v domě manželů Princových v Rychnově. Sešli se v obsazení z let 1970–1972: Wilson, Hlavsa, Janíček, Kabeš a Zeman. Na kytaru a elektrické piano si s nimi zahrál Alfréd Michl.

Dál Plastic People hráli jenom Hlavsovy skladby. Když však v roce 1988 vznikla Půlnoc, měl Mejla jistou snahu udělat z Michaely Němcové „českou Nico“. Na album City Of Hysteria Půlnoc zařadila All Tomorrow’s Parties. Ještě výrazněji ten trend pokračoval po vzniku skupiny Fiction: na prvním albu byla Venus In Furs, souběžně vznikl singl Básníci ticha, kde byla přiřazena i Sweet Jane. A další album Neverending Party bylo už plné velvetovských coverů; však taky vyšlo v prosinci 1995, ke třicátému výročí prvního koncertu Velvet Underground.

Někteří členové Plastic People – Milan Hlavsa, Jiří Kabeš, Jan Brabec – hráli v různých obdobích ve skupině The Velvet Underground Revival Band, Josef Janíček tam hraje dosud. V dubnu 1990 přijel Lou Reed do Prahy dělat rozhovor s Václavem Havlem a krátce vystoupil na koncertě v Domě uměleckého průmyslu na Národní třídě. Hrál sólově a v několika starších písních ho doprovodil Velvet Revival (s Hlavsou u baskytary a Janíčkem u kláves).

Nedlouho poté byla Půlnoc přítomna historickému okamžiku. Vystoupila 15. června 1990 na výstavě Andyho Warhola v městečku Jouy-en-Josas poblíž Paříže. Byli tam všichni čtyři členové původní sestavy Velvet Underground a nečekaně si spolu zahráli Heroin – poprvé od září 1968. Na dvou příležitostných koncertech původní sestavy Plastic People 4. a 18. prosince 1992 v klubech Roxy a Radost se dostalo i na I’m Waiting For The Man, zpíval Michal Jernek.

Pražské vystoupení Velvet Underground 13. června 1993 sice Hlavsa propásl kvůli zánětu slepého střeva, ale setkal se s Johnem Calem po jeho koncertu v Lucerně 26. října 1994. Na koncerty Mejla skoro vůbec nechodil, viděl však Reedova vystoupení 17. července 1996 v Kongresovém centru a 5. května 2000 v Lucerně; a hlavně si spolu 17. září 1998 zahráli v Bílém domě. Ocituji teď část rozhovoru, který jsem s Mejlou dělal hned po jeho návratu:

 8Kdy se vlastně myšlenka na vystoupení ve Washingtonu zrodila?

S tím nápadem přišel Saša Vondra po červencovém vystoupení Plastic People v newyorském klubu Irving Plaza. Řekl, že mu v hlavě zraje plán uspořádat při příležitosti americké návštěvy Václava Havla koncert Lou Reeda v Bílém domě, kde bych já hrál jako host. Ten večer jsme se tomu spíš smáli. Když byl Saša koncem srpna v Praze, sešli jsme se v hospodě Na Klamovce. Řekl mi, že Lou se vším souhlasí. Až později jsem se dozvěděl, jaké kolem toho byly šílené tlaky a machinace. Úředníci z Bílého domu se seznámili se všemi články o Lou Reedovi, pročetli si jeho texty a řekli, že prostě není možné, aby ten člověk do sídla amerického prezidenta vůbec vstoupil. Taky Reedův manažer měl pochybnosti, jestli je vhodné se takhle zaplétat s americkým establishmentem. Saša tedy usoudil, že jediný člověk, který to může rozhodnout, je Václav Havel. Václav napsal Reedovi osobní dopis a Lou ztratil veškeré pochybnosti. Zároveň tak padly námitky amerických úředníků: prostě si to prezident Havel přeje, a tím je to dáno.

 Co jste s Lou Reedem hráli?

Domluvili jsme dvě skladby: Sweet Jane, kterou Lou napsal už v šedesátých letech pro Velvet Underground, a Dirty Blvd. z jeho desky New York. Když jsem pak přišel na zkoušku, na něco se mě ptal – a já jsem při své mizerné angličtině rozuměl, že chce vědět, jestli chci hrát obě písně. Protože vystoupení bylo zkráceno na třicet minut, ze skromnosti jsem řekl, že stačí jedna. Pak mi překladatelka objasnila, že se mě ptal, jestli obě ty písně umím. Ale to už se mi zase nechtělo nějak zpětně vysvětlovat. Lou Reed mě požádal, abychom to aspoň zkusili. Mike Rathke, který ji už asi dlouho nezkoušel, nebyl schopný píseň Dirty Blvd. ani napotřetí zahrát přesně. Já to tedy jen tak ležérně zahrál – nacvičenou jsem ji měl pečlivě – a Lou byl mými schopnostmi naprosto nadšený. V tu chvíli ze mě spadla veškerá tréma.

 Jak se ti v Bílém domě líbilo?

Bylo to pro mě samozřejmě hodně nezvyklé. Někdo se mě tam ptal, kde jsem sehnal tak bezvadné sako. Já jsem řekl: „Přece jsem se nezbláznil, abych si kvůli jednomu koncertu v Bílém domě kupoval oblek. To sako mám půjčené od souseda.“ Pak vyšel v deníku Washington Post článek o večeři v Bílém domě, píše se tam taky o Plasticích a informace o mně končí slovy „to je člověk, který nemá ani vlastní společenský oblek“. Atmosféra v USA byla vzhledem k aféře s Monikou Lewinskou dost hysterická. Když jsme hráli Dirty Blvd., kde má Lou Reed v textu dost drsnou zmínku o orálním sexu, mělo to samozřejmě v publiku velký ohlas.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *