„Studoval jsem na univerzitě operu a zpíval staré písně od nežijících Evropanů a vnímal, kolik je v nich krásy, ale v jejich kánonu jsem nenašel nic, co by promlouvalo k prvním severoamerickým národům,“ vysvětlil zpěvák Jeremy Dutcher, proč se z něho stal skladatel. Několikanásobný držitel nejvyšších kanadských hudebních cen se v české premiéře za doprovodu skupiny a dětského sboru Severáček představí 13. září v rámci festivalu Lípa Musica v Jablonci nad Nisou.
Měřítkem úspěchu pro Jeremyho Dutchera nejsou získaná ocenění, ale kolik lidí si poslechne jeho písně v mizejícím jazyku tzv. Prvního kanadského národa Wolastoqiyik, a bude mu rozumět. Není jich mnoho, něco okolo pěti stovek, a před natočením debutového alba Wolastoqiyik Lintuwakonawa se ho musel naučit i on.
„Když přijdeme o jazyk, neztratíme pouze slova, ale také způsob myšlení a možnost, jak vidět svět,“ vysvětlil zpěvák, skladatel, klavírista a aktivista queer komunity Two Spirit, co ho v souladu s historickou pravdou vedlo k potřebě vyprávět příběhy rodnou řečí. Na albu záměrně nenabídl překlady textů, protože podle něho mělo v posluchačích vyvolat pocit nejistoty a donutit klást si otázky. Ocitl se však v podivné situaci: tomu, o čem zpívá, nerozuměl ani jeho otec. A tak ve snaze promluvit k celému osmitisícovému národu Wolastoqiyik a do vyprávění zatáhnout také zbytek Kanady, přešel na druhém albu Motewolonuwok částečně k angličtině. Vlastně musel: natolik jeho impozantní souběh experimentálního popu, art rocku, neoklasiky, jazzu a tradičních písní předků Kanadu hned napoprvé ohromil. Vedle ceny Juno se pak stal také historicky prvním dvojnásobným držitelem Polaris Music Prize.
Pověst o nevšedním umění Jeremyho Dutchera se brzy přenesla i do světa, který zároveň vnímal, jak se Kanada vyrovnává s koloniálními křivdami spáchanými na původních národech tím nejpřirozenějším aktem usmíření: dává prostor jejich donedávna přehlíženým příběhům, ačkoliv se neposlouchají vůbec dobře; vlastně se z nich Kanaďanům občas obracel žaludek. Přesto si uši nezacpali.
Zatímco zpěvačky Tanya Tagaq, Leela Gilday, rapeři A Tribe Called Red nebo elektroproducentka Kìzis často neznají kompromisy, Jeremy Dutcher pracuje s hněvem daleko smířlivěji a obvinění balí do povznášející hudební nádhery. Co jiného ale čekat od operního zpěváka a klavíristy, pro kterého hudba představuje formu terapie a zároveň prostor pro smutek i uzdravení.
„Nevěřím, že jazyky vymírají. Naše tance, písně a jazyk jen musely pro své bezpečí na chvíli zmizet. Nyní nastal čas je znovu oživit,“ řekl Jeremy Dutcher po setkání s respektovanou mluvčí svého národa Maggie Paul, od které se dozvěděl, že pokud toho chce docílit, musí jedině do muzea. Ke klasice si proto přibral studium sociální antropologie a dlouhý čas trávil v archivu Kanadského muzea civilizace nad sbírkou voskových válečků se záznamy písní, obřadní hudby a vyprávění národa Wolastoqů, známějšího pod názvem Maliseet a žijícího v údolích podél řek Nového Brunšviku a Quebecu, takže se mu říká Lidé od krásné řeky. Přebývá v šesti rezervacích a Jeremy Dutcher se v roce 1990 narodil v Tobique, založené v roce 1801. Podle něho v časech, kdy kolonizátoři Prvním národům diktovali, „kde mají bydlet, zemřít a být pochováni“.
„Po poslechu starých nahrávek jsem prošel hlubokou transformací. Slyšel jsem své předky mluvit, smát se a tancovat. Doslova se mnou mluvili a já vnímal, co mně chtějí sdělit. Když totiž vrátíte nazpět písně, vrátíte nazpět i lidi. Vrátíte nazpět úplně všechno. S výjimkou několika málo pamětníků ty písně ale nikdo neznal. Cítil jsem se šťastný za své hudební vzdělání, umožňující mně přepsat staré melodie do not, a vytvořit tak současnou hudbu. Jenomže jsem měl problém, neznal jsem jazyk, a neměl tedy ponětí, o čem mí předci zpívají a vyprávějí,“ popsal Jeremy Dutcher okamžik, kdy mu došlo, že se ho musí naučit. Vzápětí ovšem zjistil, že to nebude vůbec jednoduché, protože s ním mluví jen několik stovek lidí, a když přišel za matkou, ta ho odmítla. Prošla totiž nechvalně známými indiánskými školami, kde jí byl rodný jazyk pod tělesným trestem zakázán, a strach si s sebou nesla až do dospělosti, takže ho upřela i vlastním dětem.
Dnes Lisa Perley-Dutcher vede neziskovou organizaci Kehkimin vyučující wolastoqey. Syn v něm nejen zpívá staré písně, ale také vlastní a jeho přístup nejlépe symbolizuje obal debutového alba Wolastoqiyik Lintuwakonawa (Wolastoqiyik Songs). Jedná se o reinterpretaci fotografie z roku 1916 zachycující náčelníka Ninna-Stako sedícího před přehrávačem válečků. Jeremy Dutcher si ale na znamení doby oblékl moderní sako a kanadský malíř Kent Monkman aka Miss Chief Eagle Testickle z národa Cree ho usadil na pozadí svého ikonického obrazu Teaching the Lost.
Jste připravení vidět věci, které je nutné vidět?
O asimilačním kanadském školním systému se dnes mluví jako o kulturní genocidě spáchané na původních obyvatelích Kanady. Za otřesnou praxi se sice premiér Stephen Harper jako první původním národům veřejně v roce 2008 omluvil a vznikly vyšetřovací komise, následky fyzického, sexuálního a psychického týrání v atmosféře hanby a ponížení si v sobě indiánské komunity nesou ale napořád a jen těžce se zbavují narativů a pravidel vnucených katolickou církví.
Zatímco některé americké první národy mluví o třetím pohlaví, tedy o lidech, co nejsou ani ženou ani mužem, v těle mají dvě duše a je jim vlastní vnímání světa ženskou i mužskou optikou, v západních kulturních končinách si za tím zjednodušeně představme komunitu LGBTQ. Tím se ale jen přibližujeme k náplni zastřešujícího termínu two-spirit pro rozmanité sexuální identity. Začal se používat od 90. let minulého století a zohledňuje další hluboce zakořeněné tradiční aspekty, kdy se lidé oblékali a vykonávali práce jinak, než jim určoval gender, a pro jejich jedinečné schopnosti a spirituální odlišnost měli ve společnosti významné postavení.
„Hrdě se hlásím k identitě two-spirit a na rozdíl od minulosti se už nemusím stydět a obávat být tím, kým jsem. Takže pro mě bylo důležité druhé album věnovat komunitě two-spirit, lidem velké duchovní síly,“ uvedl Jeremy Dutcher, přiznávající, že po coming outu ve dvanácti letech ještě dlouho trval na označení gay, než mu matka vysvětlila, že u prvních národů to neznamená to samé, co two-spirit.
Tím se vysvětlují jeho nezvyklé outfity, a když v roce 2018 přebíral cenu Polaris, přišel ve slipech a průhledné pláštěnce. „Jsme uprostřed indiánské renesance a tohle je naše kultura, do které vždy patřili také lidé two-spirit. Jste připravení slyšet pravdu? Jste připravení vidět věci, které je nutné vidět?“ napsal tehdy Jeremy Dutcher.
Limity jazyka limitují naši mysl, tvrdí zpěvák, a proto druhé album proměnil v mocnou výzvu ke kolektivnímu uzdravení a s anglicky zpívanými skladbami se obrací také na „ty, kteří vzali jeho předkům zemi, snažili se je vymýtit a po většinu času je ignorovali“. Zatímco debut můžeme považovat za druh restaurátorství v neoklasickém stylu, album Motewolonuwok se s orchestrálními aranžemi houslisty Owena Paletta a rockovým drajvem rozbujelo do experimentálního popu barokních rozměrů se silným emocionálním dopadem. Hudebně sice Jeremy Dutcher smířlivě vykročil k západnímu posluchači, v textech ho ale nešetří. Nepřipomíná válečníka, netematizuje násilí, traumata z násilné historie i současnosti však za předpokladu, že každý pochopí, že přichází v míru, neskrývá.
„V naší kultuře jde sdílení písní, příběhů a našich světonázorů často ruku v ruce a ti, kdo je uchovávají, mají zodpovědnost je sdílet jako výraz naší důstojnosti. Moje práce jako současného skladatele zkoumajícího neomezenost času spočívá v dialogu s tím, co přišlo přede mnou, s dobou, ve které žiju a s výzvou vytvářet hudbu v našem jazyku pro ty, kteří přijdou po nás. Více než pět set let represí vůči domorodým obyvatelům vedlo ale k tomu, že tolik mých lidí přijalo angličtinu nebo francouzštinu jako svůj primární způsob komunikace, takže moje snaha představuje těžký boj a bude trvat několik generací, aby se můj národ zotavil ze škod způsobených kolonizátory. Je pro mne také těžké si přiznat, že se výsledku a dokončení nedožiju,“ řekl Jeremy Dutcher v rozhovoru s jedním z organizátorů festivalu Tomášem Cidlinou, kterého také zajímalo, do jaké míry je záchranná jazyková mise přenosná do evropského kontextu. „Určitě, všude přece žijí národy, které se v minulosti musely bránit asimilaci do dominantních jazyků kolonizátorů. Proto když vystupuji v Paříži, je to něco jiného než ve Walesu, v Baskicku nebo na severu, kde žijí Sámové. Tady příběhu o tom, jak si národ Wolastoqiyik během systematického útlaku na svou suverenitu dokázal zachovat svůj jazyk, rozumí, a dokážou se s ním ztotožnit. Hudba je totiž fantastickým nástrojem pro budování empatie prostřednictvím sdílení kolektivní zkušenosti.“
Kultura je podle Jeremyho Dutchera živá, dýchající, stále nová a v jazyku se odráží národní identita. Ta pak v globalizačních proudech představuje pro mnoho umělců doslova záchranné lano, aby se dostali k pevné půdě pod nohama při dotyku s vlastními kulturními kořeny. Je pro ně nutné někam patřit a k něčemu se poutat. Důraz na kulturní jedinečnost zůstává nejvyšší maximou i pro amerického violoncellistu Yo Yo Mu, který se na albu Notes for the Future rozhodl apelovat na rozhádaný svět, protože k lepšímu se podle něho může vše změnit jedině tehdy, pokud na sebe budeme navzájem slyšet a odlišnosti vezmeme za dar. Mezi devíti zpěváky z různých zemí na něm zpívá také Jeremy Dutcher a ve vznešeném apelu skladby Honor song nás vyzval, abychom si po vůli Stvořitele navzájem pomáhali a Matce Zemi projevovali úctu.
Ojedinělost koncertu Jeremyho Dutchera na festivalu Lípa Musica nespočívá pouze v samotné české premiéře, do Jablonce nad Nisou přijíždí aktuálně jeden z nejvýznamnějších hudebníků a aktivistů prvních kanadských, potažmo severoamerických národů. To je pádný důvod k velké radosti, protože návštěvy autentických a umělecky nezpochybnitelných hudebníků prvních národů jsou u nás velmi vzácné. K velkému plusu organizátorů festivalu Lípa Musica navíc patří, že koncert Jeremyho Dutchera v propagačních materiálech uvádějí do historického kontextu a připomínají také jeho vztah k two-spirit.
U nás, kde donedávna snad každý znal romány Karla Maye a obdivoval Vinnetoua, sice indiánská tematika zůstává docela populární, nicméně nejrůznější pow wow slavnosti, soutěže v tancích nebo domácí skupiny představují hru na indiány bez indiánů a v podstatě se bavíme o kulturní apropriaci. A pokud byste mezi ně přivedli Jeremyho Dutchera, nejspíš byste ho dostali do rozpaků. V Kanadě a Spojených státech jsou podobné akce z respektu k prvním národům nepřípustné a na většině akcí spojených s jejich kulturou nepřipadá do úvahy, abyste dorazili v čelence nebo indiánském oblečení.
