Jono Heyes
Zpěvák, skladatel a kytarista Jono Heyes se narodil na Jižním ostrově Nového Zélandu. Českou kulturu objevoval krok po kroku: „Tím prvním bylo setkání s cestovatelem a fotografem Janem Šírkem, na jednom z mých koncertů v Dunedinu u ohně. Později přijela na Nový Zéland zpěvačka Beata Bocek a naplánovali jsme dvojkoncert. Pozval jsem skladatele Trevora Colemana. Když Beata začala zpívat, jeho oči se rozsvítily jako východ slunce.“ Když Heyes dokončoval album 9 Pilgrims, díky grantu od novozélandského Arts Council se mu podařilo zadat mastering Jerrymu Boysovi. Tehdy oba spolupracovali na dálku, ale na podzim 2021, když v penzionu u vesničky Frantoly poblíž Volyně Jono postavil improvizované Beehive Studio, přijel Jerry Boys na natáčení jako studiový mistr osobně.
Zvukový mistr Jerry Boys byl vždy ve správnou dobu na správném místě. V 60. letech nastoupil do studií Abbey Road, o třicet let později natáčel v Havaně projekt Buena Vista Social Club a loni v říjnu strávil týden na Šumavě, kde své nové album chystal novozélandský písničkář Jono Heyes.
Ten s českými umělci spolupracoval už mnohokrát a k nahrávání alba s pracovním názvem The Beehive Studio přizval vedle hráčů z Francie a Švédska basistu Petra Tichého, houslistku Annu Štěpánovou a bubeníka Pavla Nowaka. Zapojení renomovaného zvukaře v tomto spíše alternativním projektu je možná překvapivé, ale přitom logické. Boys i Heyes preferují hudbu, která se rodí ze spontánního kontaktu v reálném čase, a přesně to se odehrávalo při natáčení poblíž vesničky Frantoly, kde vznikl následující rozhovor.
Když jste se ucházel o místo v Abbey Road, musel jste projít nějakým konkursem?
Jen pohovorem. Zrovna jsem skončil školu, odborné znalosti se nevyžadovaly.
Ale tím pohovorem si vás přece jen chtěli otestovat?
Došlo při tom k výměně názorů. Položili mi totiž otázku, na kterou neexistuje správná odpověď. Spojili dvě věci dohromady, a to spojení nemělo logiku. Takže ta otázka byla možná chybná záměrně, aby mě otestovali, jestli to poznám.
Studia Abbey Road jsou známá především díky Beatles, s kým vším jste tam vlastně pracoval?
Se spoustou muzikantů z různých žánrů, od klasiky jako Yehudi Menuhin přes Beatles až po vojenské dechovky.
Organický zvuk versus samplování
Role George Martina, který jako producent k nahrávkám Beatles vydatně přispěl, je dobře známá. Fantazie hudebníků tehdy daleko přesahovala limity nahrávacích studií. Jak jste to řešili?
Martin byl geniální právě v tom, jak využíval studio jako pracovní nástroj, a když se setkal s Beatles, bylo jasné, jak moc se obě strany doplňují. Moje tehdejší funkce byla asistent zvukaře. Vzpomínám si, že když jsme natáčeli Lady Madonna, tak byly z předchozího dne hotové základy, a oni chtěli přidat saxofony. Začali jsme obvolávat muzikanty, bylo to v neděli, a Paul McCartney chtěl také opravit zpěv. Což byl trochu hlavolam. Tehdy jsme natáčeli na čtyřstopý magnetofon Studer. Když bylo potřeba přidat další nástroje, postupovalo se tak, že se ty čtyři stopy překopírovaly na dvě stopy dalšího pásku. Někdy bylo potřeba ten proces opakovat několikrát za sebou. A Paul najednou zjistil, že ta stará verze zpěvu se mu líbí víc než ta nová. Jenže ta byla na tom dřívějším pásku, kde ještě nebyly saxofony. Museli jsme tedy synchronizovat dva magnetofony. Protože to bylo nad tehdejší technické možnosti, šlo to jedině manuálně, cestou pokusu a omylu. Spustit jeden magnetofon, označit si to místo na pásku, a ve správný moment spustit druhý magnetofon.