Jimi Hendrix – anketa

Inspiruje vás něčím hudba Jimiho Hendrixe? V čem je podle vás jeho odkaz důležitý pro dnešní hudební scénu?

Marek Wolf (slovenský kytarista):

Hudba Jimiho Hendrixe ovlivňuje kytaristy a ostatní hudebníky neustále, a to napříč žánry. Vyhnout se vlivu kytaristy takového kalibru asi není možné, ať už přímo od něj, nebo nepřímo přes naše jiné vzory a idoly, které on sám ovlivnil. Komplexnost jeho skladatelského umění je také zajímavá, odhalil ji i Miles Davis a je škoda, že kvůli Hendrixově smrti nedošlo k naplnění tohoto projektu. Takže to, čím byl výjimečný, není to jen jeho virtuozita, ale i dílo – jeho vliv je dokonce slyšet i v tvorbě vynikajícího českého klasického kytaristy Pavla Steidla.

Mě samozřejmě Hendrixova hudba také zasáhla „přímo do černého“, ať už je to jeho neuvěřitelně osobité trylkování, expresivita jeho stylu, signifikantní improvizační přístup na koncertech, novátorství na poli hudební produkce, explicitní používání palce na hmatníku, dvojité barré akordy, práce se zpětnou vazbou zesilovačů, využívání disonantních a méně konsonantních tónů v harmoniích a melodiích, práce s flexibilním tempem apod.

Podle mě má Hendrixův odkaz stále potenciál rezonovat zejména na alternativní scéně prostřednictvím toho, co sám představoval: buďte sami sebou, objevte svůj hlas, ovládejte svůj nástroj, inovujte žánr, klaďte důraz na expresivitu a emoce. Improvizujte, tvořte bez bariér dogmatu, tu a tam citujte, ale nekopírujte.

Pavel Helan (písničkář, kytarista):

Chtěl bych zažít ten večer, kdy šli Eric Clapton a Jimi Hendrix po Manhattanu a jamovali v klubech. Někdo řekne, že je to, co hrál Hendrix, dnes už překonané, že jsou kytaristé rychlejší nebo všestrannější, ale on byl první, on to všechno vymyslel. Jako kytaristu mě dodnes fascinují jeho „doublestops“, což je technika melodického doprovodu na dvou strunách. Jeho zpěv v poloze mezi povídáním, zpěvem a výkřiky je rovněž zajímavý. Četl jsem o něm, že v soukromí to byl velice milý člověk, který vzal kytaru, vešel na pódium a proměnil se v monstrum. Něco takového v jeho hudbě cítím. Byl to génius.

Robert Holota (slovenský klasický hobojista, autor písní, baskytarista):

Hendrix je nadčasový, energie je v jeho hudbě přímo cítit a myslím, že inspiruje a bude inspirovat většinu hudebníků bez ohledu na žánr. Mohli bychom hovořit o době „před Hendrixem“ a „po Hendrixovi“. Sice nepatří mezi mé nejposlouchanější interprety, ale rád si jej pustím vlastně kdykoli. Je to legenda, která ovlivnila mnoho kytaristů i baskytaristů.

Libor Šmoldas (jazzový kytarista):

Pro mě osobně byl Jimi Hendrix nejen geniální muzikant, ale také člověk, který zůstal věrný svému stylu, i když mu lidé zpočátku nerozuměli. Myslím, že je důležité zůstat hudebně i lidsky sám sebou a věřit ve svůj unikátní dar, i když váš hudební projev není třeba zrovna v kurzu. Možná pak způsobíte revoluci jako Jimi!

Miloš Makovský (rockový kytarista, mistr zvuku):

Nikdy jsem jej sice moc neposlouchal, neboť jsem se k rocku dostal až po jeho smrti, nicméně zpětně mě inspiroval už tím, že mě inspirovali muzikanti, které on ovlivnil. Jeho odkaz je dle mého soudu nesmrtelný. Živelný talent s nekonečnou invencí, muzikálností a neuvěřitelným osobitým drivem ovlivnil rockovou kytarovou hru asi nejvíc ze všech „elektrických“ kytaristů. Vždycky, když slyším All Along The Watchtower, mám husí kůži, protože slyším úžasnou nadčasovou genialitu v myšlení, provedení i zvuku.

Štefan Szabó (slovenský jazzový kytarista):

Hendrixova hudba pro mě byla inspirací ještě v dobách, kdy jsem na nástroj nehrál. Když jsem později na kytaru začal hrát, podle jeho vzoru jsem jako pravák začal hrát „levoručně“. V jeho kompozicích a improvizacích se mísí dva světy, které jsou mi velmi blízké: zkreslený surově nazlobený, který mě později dostal ke scéně grunge, a bluesový, který mi otevřel uši a dveře k jazzu.

Martin Kyšperský (hudebník, producent, Květy):

Na Jimiho hudbě se mi líbí ta radost. Mám pocit, že spousta kytaristů se učí, jak zahrát fígle, na které on přišel. A je to v pořádku. Ale pro mě je větší inspirace jednak ta pestrost, rozprostřená od něžných písniček až po brutální hlukové stěny, a pak soustředění v každém tónu.

Josef Jindrák (vydavatelství Polí5, baskytarista):

Jimi Hendrix bezesporu patří v pomyslném žebříčku hudebních postav, které na mě měly zásadní vliv, do první desítky. Nahrávky i po těch mnoha desetiletích často znějí moderně, nelze k tomu zaujmout vlažný postoj, je tam něco dráždivého (pro různé lidi pozitivně i negativně), přetéká z toho bezuzdnost, touha po inovaci, boření hranic – to je inspirativní v jakékoliv době. Samozřejmě v jeho stínu si člověk snadno uvědomí, že tohle prostě nezahraje a že je potřeba věnovat se jinému poli zájmu než elektrické kytaře. Ale už jen vědomí, co Hendrix dokázal, mě naplňuje radostí. Občas na to zapomenu a o to větší potěšení mám, když se jeho hudba ke mně dostane z jiné strany. V mé prodejně jeho LP nemohou chybět.

Ondřej Fencl (Hromosvod, Schodiště, 5P Luboše Pospíšila)

Za časů puberty, kdy jsem hltal cokoli, co na světové scéně vzniklo v letech 1964–73, jsem doma drtil Little Wing nebo Hey Joe tak dlouho, dokud jsem to neuměl zpaměti do posledního tónu. Takže kousek Jimiho ve mně zůstal. Když jsem si ho teď po dlouhých letech pustil, vlastně musím říct, že mě kromě čarovné kytary inspiruje i jeho zpěv. Na to, že o něj šlo až v druhé řadě, má v sobě bytostnou vášeň. A co přináší Jimi Hendrix dnešní době? Stejně jako u Led Zeppelin, Janis Joplin a spousty dalších z květinové generace cítím naprosto bytostně tu absolutní svobodu, dělat si, co chci, jak chci, kašlat na všechno kromě muziky, žít ji skrz naskrz. Zvlášť dnes, v době, kdy nám brzo zakážou i prdět, je obrovsky osvěžující si tyhle modly připomínat.

Jan Švihálek (Band of Heysek, Hoochie Coochie Band):

Když jsem začínal hrát, nejvíc mě bavilo poslouchat historky muzikantů o tom, že vůbec nevědí, jak to ten Hendrix vlastně dělá. Že se to ani nedá zahrát. Měl vždy takovou auru démona, něčeho neuchopitelného. Jeho hra mě asi nejvíc inspirovala nepřímo – spíš než technika to pro mě byla ta syrovost, zvuky, hravost, divokost. Zbořil tradiční představu o blues, totálně převrátil naruby něco, o čem si všichni mysleli, že už to není kam posouvat. Vzal blues z jiného konce a vytvořil něco unikátního. Jeho kreativita a neortodoxní přístup, to je pořádný odkaz!

Jakub König (Kittchen, Zvíře jménem podzim):

Jimi byl jednou z hvězd mého teenagerského nebe. Když se sem po revoluci začaly dovážet jeho desky, bylo mi dvanáct, a tak jsem to dostal pěkně naplno. Zároveň jsem od té doby poslouchal spoustu jiné hudby a na docela dlouho jsem z toho světa kytarových bohů úplně vypadl. I přesto mi přijde, že mi toho po letech pořád má co říct. Jednak to byl vážně výjimečný skladatel, jednak to byl průkopník ve zkreslování a destrukci kytarového zvuku. A čím dál víc doceňuju lehkost, s jakou hrál. I tu bezhlavost, se kterou se vrhal do strhujícího proudu hudební energie a do každé písničky.

Myslím si, že ukazuje, jak důležitá je odvaha. Přirozená sebedůvěra a víra v umění, které děláte. V cestu, kterou jste si vybrali. A taky otevřená hlava, která dokáže tu abstraktní krásu hudby nejen zpracovávat, ale přetvářet v něco nového a nečekaného. Řekl bych, že právě ta divoká radost, která z jeho hudby tryská, může být pro spoustu z nás dobrým popostrčením k objevování hranic vlastního talentu, spontaneity a imaginace.

Vilém Spilka (kytarista, dramaturg festivalů JazzFestBrno a Struny podzimu, vedoucí Katedry jazzové interpretace JAMU):

Hendrixova hudba mě inspiruje především syrovostí a tahem na branku. Dobrý jazz by tyhle atributy měl mít taky, Hendrix měl obojího na rozdávání. Jimi Hendrix definoval nový rockový styl, typický svou nespoutaností a absolutním spoléháním na intuici, šestý smysl. Z toho může jakýkoliv hudebník bez ohledu na žánry čerpat dodnes.

Roman Pokorný (jazzový kytarista):

To je jako ptát se na to, jaký měl Albert Einstein přínos v oblasti teoretické fyziky. Ano, měl jsem období, kdy jsem Hendrixe intenzivně poslouchal. To už je sice dávno za mnou, ale v mém hudebním světě má stále svoje místo. Netroufám si odhadnout, do jaké míry mě přímo ovlivnil, ale mohlo to být i nepřímo prostřednictvím jiných hráčů. V každém případě fenomenální hudebník.

Jiří Šimek (kytarista, Muff, Mocca Malacco aj.):

Jimi Hendrix mě inspiroval, stejně jako mě inspirovalo mnoho dalších vynikajících kytaristů, ale až s postupem času jsem si uvědomil, kolik jich vlastně ovlivnil. Jeho odkaz pro dnešní dobu vidím v tom, že z jeho hudby lze stále čerpat, protože jako každá jiná dobrá hudba nikdy nezestárne.

Markéta Zdeňková (MarZ):

Jimiho Hendrixe jsem poprvé slyšela asi ve třinácti letech, kdy mi můj táta dal dvě jeho nahrávky: Electric LadylandAre You Experienced. Pamatuju si, že mě to velice oslovilo. Fascinovala mě ta celková atmosféra, výstřední zvuk, nekompromisnost. Dokonce jsem tehdy z keramiky vyrobila Jimiho bustu, kterou dodnes mám. Jako písničkářka vycházející tehdy především z českého folku jsem se jím asi vědomě neinspirovala, ale věřím, že nějaký podprahový otisk to zanechalo, stejně jako většina věcí, které posloucháte ve věku dospívání. Baví mě kromě Jimiho samotného poslouchat některé muzikanty, v jejichž hře je Jimiho odkaz znatelně slyšet. Těch je dodnes napříč generacemi a žánry velmi mnoho, a to je sám o sobě velký přínos. Vytvořil tak výrazný způsob hudební řeči, že je prostě rozpoznatelný. Nedávno jeden můj desetiletý žák sám přišel s přáním naučit se píseň Purple Haze. Evidentně ho fascinuje ta hudba i celý Jimiho projev. To podle mě dokazuje, že Jimi Hendrix je a bude inspirací ke hře, experimentování a objevování možností kytary.

Vladimír Merta (písničkář, hudebník, publicista, dokumentarista, architekt):

Viděl jsem ho poprvé v dokumentu o Woodstocku, v Paříži, jako dočasný exulant. V prázdném luxusním kině Champs Elysée, byli jsme tam zaboření jak v moři v honosných křeslech pro milionářské prdele. Uvaděčky nasraně čekaly, až to skončí a vyrazí ven, do pařížského léta. Vedle mě v úžasném kožichu Helena, která dělala modelku pro kožešinovou firmu a měla jej vypůjčený právě na ten den. „Hele, Hendrix! Dívej se dobře. Nejlepší kytarista na světě,“ povídá. Trochu mě zamrzelo, že mě úplně zazdila. Koukal jsem mu na prsty, a musel jsem uznat, že má víc než pravdu. Něco úžasného. Ladnost, uvolnění, kašlal na to, kam se mu prsty samy doplíží. Za ním vysoký stack Marshallů, ginsbergovské kvílení nebralo konce, páka úplně nadoraz dolů a hned zase nahoru. Ani jeden tón přesně nedotáhl, ale v celku to bylo promyšlené intuicí až za hranice lidských možností. Vyšli jsme omámeně do čtvrti, kde jsem nikdy před tím ani potom nebyl. Helena se potila v kožichu, ani za nic by ho nedala dolů. Já v teniskách, co smrděly. Proti nám šla vymóděná stařičká šlechtična,
bělogvardějka, kterou sem taky zavála Rudá armáda. Podívala se na nás, zastavila se a pronesla lámanou francouzštinou: „Vy jste nejkrásnější pár, jaký jsem kdy viděla. Vám to tak sluší! To už se v Paříži nevidí.“ Chtěl jsem jí rusky s českým přízvukem odpovědět, ale nedostávalo se mi slov. Stále jsme se ještě vznášeli na Hendrixových předlouhých vlnách. To byly tenkrát na koleji časy! Bylo horko, devětadvacet stupňů ve stínu.

Po návratu do Prahy jsem udělal projekt hydraulického města. Obytné mosty se v osmihodinovém rytmu vznášely nad obilnými poli. Obyvatelé pracovali v mrakodrapech, podél kterých se pomalu snášely k zemi bytovky. Všechno hlídaly počítače, o kterých jsem tenkrát četl, že v nich spočívá zářná budoucnost. Každý šel do práce, kdy se mu zachtělo. Když jsem potřeboval v perspektivě zakrýt nějaký detail, který mi unikl, zahalil jsem celý komplex do psychedelických obrazců hendrixovsky protkávaných kouřem marjánky. LSD jsem nikdy neokusil, ale do průvodního textu jsem jako inspiraci uvedl Ing. arch. Jimi Hendrix. „Ano, Hendrix, znám,“ komentoval můj projekt náš asák, jinak pověstně nafrněný ras, který známkoval všecky mé nápady za tři. Spolknul to i s navijákem. Jó, to byly tenkrát na koleji časy.

Daniel Salontay (kytarista, skladatel, Longital):

Má cesta k hudbě Jimiho Hendrixe byla dlouhá. Téměř od začátku zájmu o hudbu jsem se přes kamaráda dostal ke špičkovému jazzu a jazzrocku a s tímto backgroundem jsem k Hendrixově nespoustané a „rozevláté“ hudbě přistupoval trochu s nedůvěrou. A to jsem poslouchal hodně blues a rocku. Zlomilo se to až s hendrixovským číslem Rock & Popu začátkem 90. let – tehdy ještě ve velkém černobílém novinovém formátu, který voněl tiskařskou barvou. Možná i díky tomu jsem jej několikrát přečetl od A do Z, založil mezi své poklady a šel jsem si koupit všechna zásadní Hendrixova alba na CD. Vlastně ten časopis mi pomohl vyhnout se bootlegům a neautorizovaným vydáním, které mi Hendrixe zpočátku zkreslily. Tehdy mi to celé došlo, díky skvělé české hudební publicistice.

Na Hendrixově hudbě mě inspiruje právě to, co mě předtím iritovalo: živelnost, chaos, záhadné texty, hudební linky tak geniální, že snesou formu skici, a civilní bezprostřednost. Zvykl jsem si i na tu anglickou rytmiku, kterou mu dohodil britský manažer. Škoda, že jsme se nedočkali dalšího Hendrixova vývoje s vyzrálou černou kapelou, jak zamýšlel, nebo plánované spolupráce s Milesem Davisem, to by byla jízda! Momentálně je mým nejoblíbenějším Hendrixovým albem Are You Experienced. Inspiruji se jím tedy stále.

A v čem je podle mne jeho odkaz stále důležitý?

Styl: Hendrixův styl je pro mě nezařaditelný tím, že překračuje zavedená pravidla a hranice žánrů. Každopádně tam cítím bluesový základ, autenticky zažitý. To je to, co jej v jeho době době a i dnes odlišuje od mnoha rockerů.

Kytara: Hendrix je pro mě víc než „jen“ prorocký kytarista, za kterého je považován. V přístupu ke kytaře mi to přijde, jako by se snažil jít za kytaru, za hranice nástroje. Do hlavy mu nevidím, ale mám pocit, že jeho originalita spočívá v unikátním způsobu hudebního myšlení. Možná to souvisí i s tím, jak se Milesi Davisovi přiznal, že neovládá noty, ale tóny a akordy vidí jako barvy a obrazy. Vidět hudbu a slyšet barvy, tomu se říká synestezie a souvisí to se vzácným propojením mozkových center zvuku a zraku. To by mnoho věcí na Hendrixově hudbě a přístupu k nástroji vysvětlovalo.

Zvuk: Jeden z mála průkopníků rocku, jestli ne první, který se věnoval barvě zvuku a efektům stejně důsledně a tvořivě jako samotnému hraní. Používání krabiček k němu patří jako poznávací značka. Zvuk kytary působí inovativně i dnes. Hendrix si dával mimořádně záležet na zvuku a mixu řadových alb a tyto nahrávky jsou dodnes učebnicí v oblasti nazývané „creative recording“.

Texty: Jeho písně mají obsah, příběh a vyznačují se velkou imaginací. A nemyslím, že by to bylo díky Jimiho látkovým experimentům, ale spíše jim navzdory.

Duch doby: Z Hendrixových skladeb je cítit duch doby, zakázaného uvolnění druhé poloviny 60. let. Jeho účinkování na Woodstocku tuto pozici krále jen potvrdilo.

Osobitý konec: Hendrixův předčasný konec, který uzavřel pozemský vývoj hudebního mimozemšťana, jej okamžitě zařadil do kategorie nedotknutelných legend a připravil nás o množství skvělé hudby, která mohla a měla následovat. Pro současnou hudební scénu je to stále živé memento plně nerealizovaného potenciálu. Nechci moralizovat, co se týká životosprávy a experimentování s látkami, ale je to na vážné zamyšlení. Kytara je nejlepší droga.

 

Přidat komentář