Po rozpadu populární rockové kapely Houpací koně se její leader Jiří Imlauf našel v mnohem komornějším výrazu. Jako de facto sólový písničkář natočil „s trochou pomoci přátel“ album Teď, které nejen já považuji za pozoruhodnou událost letošního roku. V Čítárně Unijazz, obklopeni knihami, po kterých Jirka neustále pokukoval, jsme se bavili nejen o literatuře, ale také o nočním životě, Leonardu Cohenovi a o tom, jestli se dá hudbou změnit svět.
Kdy jsi přišel na to, že můžeš psát písničky?
Jezdil jsem na vandry a vozil s sebou kytaru, na kterou jsem hrál takové ty běžné čundrácké písničky a folk. To mi bylo nějakých šestnáct. Všechny byly docela jednoduché, tak jsem si asi řekl, že to dovedu taky, ale už nevím, o čem ta první byla. Ale jsem si jist, že když jsem ji vymýšlel, byly okolo mě stromy, nebylo to doma ani nikde jinde ve městě.
Jak se to první psaní přehouplo do nějaké systematičnosti?
Asi až s první kapelou. Tu jsme založili ještě na gymplu s kamarády, nejdřív jsme zkoušeli vždycky u někoho doma, hráli kdeco, a pak jsme se rozhodli, že budeme hrát vlastní věci. Sehnali jsme si zkušebnu v Žatci a neuměle zkoušeli něco dělat. Pak se to kolem maturity přehouplo do další kapely, ta už byla trošku vážnější, a písničky jsme začali dělat s kamarádem Davidem Šímou. Protože jsme měli různé vzory, u kterých jsme viděli, že když jsou dva autoři, kteří si rozumějí, asi je to lepší. Když ses ptal na začátek systematičnosti, tak ten byl asi tady, v tom psaní ve dvou s Davidem.
Co to bylo za vzory?
No všechny ty slavné dvojice, nic neobvyklého. Oba jsme měli rádi Stouny, protože David byl dost bluesový, já zas měl rád ten elektrický zvuk. Samozřejmě jsme milovali Lennona s McCartneym. Ale taky třeba Simona s Garfunkelem, přestože nebyli zas tak úplně rockʼnʼrolloví, a ty písničky psal vesměs sám Simon.
Myslíš, že už tam tehdy byly nějaké základy tvého autorského rukopisu?
Řekl bych, že se to většinou pozná už na začátku, jak se ten člověk vyvine. A docela jsem si věřil. Navzdory tomu, jak někdy můžu působit, mi někdy chybí sebedůvěra, ale při psaní písniček jsem od začátku věděl, že si můžu dělat, co chci, a tím pádem jsem si věřil.
Jedna věc je napsat vlastní slova a druhá je zazpívat je. V tom sis věřil od začátku taky?
Nějak
