V horizontu několika týdnů jsem měl možnost naživo slyšet písně ze sólového debutu bývalého leadera Houpacích koní Jiřího Imlaufa dvakrát. A už napoprvé mi bylo jasné, že album, ať už bude jeho studiová podoba víceméně jakákoli (samozřejmě v rámci očekávané laťky), se stane jedním ze zásadních počinů české scény letošního roku. A jsem rád, že jsem se nezmýlil. Tady totiž jde v první řadě o písničky samotné, o jejich výpověď. Při vší úctě k produkci a Imlaufovým spolupracovníkům je finální podoba, jak ji slyšíme z alba, vlastně druhotná.
Teď je zásadní, hluboce sebereflexivní milník, nikoliv pouhá odbočka z cesty nastoupené rockem Houpacích koní. Spíš na albu vidím to, co lze například sledovat u členů Imlaufových oblíbených Sonic Youth po jejich rozpadu, totiž jiné, ale logické hudební nasměrování (které sledujeme zejména u Leeho Ranalda a Kim Gordon), ale nezmenšená umělecká hodnota.
Zatímco Houpací koně, zejména na vrcholném albu Desolation Peak (2018), vystavěli masivní zvuk, na Teď jde Imlauf úplně opačným směrem. Ke komornosti, prostotě, upřímnosti. Ke zkoušení, jak obstojí jeho písničky oholené na úplný základ. Klíčovou roli zde hraje hlas a akustická kytara, a toto stavění písničkáře do popředí je vlastně hudební a zvukovou ilustrací tématu samoty, které je pro album zásadní.
Imlaufova tvorba je neoddělitelná od Sudet, konkrétně Ústí nad Labem, kde žije. Tento podivný a dost neutěšený kraj tematizoval už v písních Houpacích koní, i ve své literární koláži Ústí hlavně. K tomuto základu kdesi v podtextu přibývají i pocity pokročilého padesátníka, který se stále nesžil s myšlenkovým mainstreamem, ale v lecčem už jsou možná jeho hrany obroušenější a pozorování okolního světa klidnější, melancholičtější, a dokonce nostalgičtější, viz singl Červený stan. Není ale až tak podstatné, zda příběhy, které vypráví, jsou jeho vlastní, nebo odpozorované, protože je Imlauf filtruje vlastním poetickým viděním a zasazuje do svého světa.
Šťastným momentem studiové práce bylo přizvání Ondřeje Kyase. Kytarista a klávesista brněnských Květů, který má zároveň blízko k soudobé vážné hudbě, se k dokončení nahrávky připojil vlastně náhodou po několika společných hraních, ale při své hudební inteligenci, jistě podpořené i produkcí Tomáše Neuwertha, dokonale pochopil, že je třeba se přidat pouze tam, kde si to písnička vysloveně žádá. Kyasovy příspěvky jsou určeny spíše „na druhý poslech“, jsou v tom nejlepším slova smyslu služebné, ctí píseň a nikde neexhibují. Nevšední cit hudebníka, který dokáže dokonale komunikovat s písní, je ostatně pro Kyase typický a je důvodem, proč je tak relativně často zván ke spolupráci na různých alternativních projektech.
Jiří Imlauf se na Teď dostal do stadia, kdy jeho písničkářská dospělost nejen obstojí bez rockového zvuku, ale funguje bez něj možná i trochu víc. Umělci, kteří mají co říct, totiž nepotřebují k zásadnímu vyjádření žádné složitosti. Jejich zdánlivá sólová zranitelnost je ve skutečnosti výrazem značné vnitřní síly.