Jiří Kotača-Takový big band si na ples nepozvete

Spojení tradičního obsazení big bandu s elektronikou jistě nepředstavuje nic úplně nového. Ovšem hrát ve velké partě nápadité, nekomerční, nadžánrové kompozice s nezvyklým soundem a ještě vydat desku u americké firmy, to rozhodně běžné není. O programu lakonicky pojmenovaném Bigbandová elektronika, kterým na CD debutuje brněnský Cotatcha Orchestra, vypráví kapelník a trumpetista Jiří Kotača s oprávněnou hrdostí. Z rozhovoru navíc vyplyne, že korona neporazila ani nadnárodní Kotačovo kvarteto se švédským kytaristou Alfem Carlssonem.

Zakládat v dnešních dobách big band, navíc nekomerční big band, trochu připomíná ekonomické harakiri. Co vás k takové labour of love vedlo?

Především mě vždy bavil zvuk big bandu. Možnosti velkého tělesa, jakých žádná malá parta nemůže dosáhnout. Pocházím ze Slovácka, z vesnice nedaleko Veselí nad Moravou. Kamarádi ve Veselí založili už před docela dlouhou dobou big band, kde jsem hrál i já s bráchou. Část nás chtěla dělat muziku profesionálněji, část ne, v určité fázi vzniklo vakuum, kdy chod kapely nikdo pořádně neřešil. Ale big band fungoval a říkal jsem si, že bychom s ním měli pohnout. Nikomu jinému se do toho nechtělo, tak to zbylo na mně. (smích) Už tehdy jsem znal nějaké muzikanty z Brna, Petra Smékala a Martina Konvičku, kteří dodnes hrají v Cotatcha Orchestra. Zavolal jsem jim a vznikla taková slovácko-brněnská kapela. Když jsem se dostal na JAMU a potkal další lidi, napadlo mě postavit ze spolužáků z různých ročníků už vyloženě vlastní big band v Brně. Určitě mi pomohl fakt, že už jsem měl nějaké zkušenosti, a asi před šesti či sedmi lety jsem založil Cotatcha Orchestra. Tehdy ještě vlastně big band beze jména. Název přišel asi o půl roku později s prvním koncertem. Mimochodem, ekonomické harakiri byl myslím big band už od zhruba poloviny čtyřicátých let. (smích)

Big band se může buď živit hraním „tancovaček“, swingu a tradičního popu. Nebo se vydat cestou soudobé nekomerční tvorby jako i Cotatcha Orchestra. Jenže pak si zahraje spíše sporadicky na festivalech a vlastních koncertech, musí spoléhat na granty a na muzikanty pracující ve „volném čase“.

Moje vize byla od začátku hrát bigbandovou muziku, která mě baví a kterou jsem si nemohl jinde zahrát. Rozhodně jsem nechtěl dělat „glennmillerovky“ na tancovačkách. Nic proti nim, ale tohle hraje spousta jiných kapel. Do Cotatcha Orchestra jsem primárně taneční repertoár nikdy tahat nechtěl, i když dvakrát jsme výjimku udělali. Učili jsme se nastudováním materiálu Thad Jones / Mel Lewis Orchestra, což rozhodně není komerční muzika a nikdo si vás s ní na ples nepozve. To by všichni tanečníci za chvíli utekli. (smích) Idea byla, že orchestr utvoří mladí hráči, které bude bavit hrát nekomerční bigbandovou tvorbu. Dodnes se toho držím. Což pochopitelně musíme finančně vykrývat ze sponzorských darů a grantů. A členové orchestru mají další vlastní aktivity, kterými se živí. Ať už hrají ve spoustě jiných kapel, nebo učí.

Jak jste se dostali od repertoáru Thad Jones / Mel Lewis Orchestra k vlastním skladbám? Kdo přinesl první?

Po Jonesovi a Lewisovi jsme ještě hráli něco od Stana Kentona. Rozjezd jsme měli pomalejší, ale na druhé straně, zkoušky se tehdy děly relativně pravidelně. Asi před třemi lety jsme přešli na model zkoušení před koncerty. Po nějakém čase jsme začali hrát pár věcí od Míry Hloucala a Gusty Bernarda. Další posun nastal, když do kapely přišel Vincenc Kummer. Donesl vlastní skladby a také psal aranžmá. Pár aranžmá v té době udělal i Martin Konvička. Ještě předtím, než jsme se dostali k albu Bigbandová elektronika, odehráli jsme asi šest nebo sedm různých programů s různými zahraničními hosty, mimo jiné i s Iljou Reijngoudem, který je jedním z hostů na desce. Bigbandová elektronika také vznikala delší čas a v několika fázích. Na začátku šlo vlastně o můj magisterský projekt na JAMU, který se tehdy ještě takto nejmenoval. „Elektrifikovalo“ se postupně čím dál víc. Původně se na projektu podílelo víc autorů, nakonec se ale vytříbil repertoár s převahou skladeb Martina Konvičky a taky pár kousky od Jiřího Levíčka a ode mě.

Dařilo se zmíněných několik programů, které předcházely Bigbandové elektronice, vůbec reprízovat?

Často šlo jen o premiéru a derniéru zároveň, občas se to ale podařilo. Řekl bych, že každý druhý program se hrál alespoň dvakrát, S Iljou Reijngoudem se nám podařilo dokonce udělat i krátké turné.

Kombinovat zvuk big bandu s elektronikou jste začali s představou, že jde o novum, jak naznačuje i sleeve-note alba. Není divu, první snahy The Matthew Herbert Big Bandu nebo dánského The Orchestra jsou už za dvacet let pozapomenuté, Partykův Concept Art Orchestra šel na věc jinak. Jak jste ke koncepci Bigbandové elektroniky dospěli?

Když se začalo pracovat na mém magisterském projektu, zadával jsem autorům kompozice. S různými pokyny ve stylu „představoval bych si to a to“. A v jedné fázi napadlo Martina Konvičku, který dělá s naším známým Davidem Machovským muziku využívající samply, že by se elektronika dala zkombinovat i s big bandem. Nabídl mi, zda bych o to stál. Souhlasil jsem, Martinova hudba se mi velmi líbí, máme hodně podobný vkus a mám k jeho muzikantství důvěru. Takhle vznikla první elektronická skladba Sardanapalm, na kterou navázaly další podobně zaměřené kompozice. Postupem času jsem Martinovi zadával napsání dalších skladeb vždy s určitou představou, kdo bude mít prostor pro sólo, v jakém duchu by skladba mohla znít, bavili jsme se též o různých formách či instrumentacích. Elektronika vznikala vždy zároveň s kompozicí, tedy s orchestrálními party.

V určité chvíli jsme si dělali průzkum, zda někdo už nedělal něco podobného. Jistě, s využitím elektroniky v big bandu jsme nezačali. Ale myslíme si, že naše hudba zní jinak a že se nám podařilo nalézt svébytnou kombinaci. Způsob, jakým využíváme elektroniku my, je přece jenom trochu jiný.

Spojení tradičního obsazení big bandu s elektronikou jist . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář