K moravské hudbě Jiří Plocek vždycky přistupoval spíš pocitově než folkloristicky. Ať už jako hudební publicista či nakladatel se považoval především za jejího služebníka, ne za otroka vydavatelství a hitparád. V roli hudebníka pak tvrdil: „Nejdůležitější je vnitřní postoj, co ze sebe pustíš, a ruce už podle toho začnou fungovat samy.” Jeho webová stránka Píseň duše odhaluje Jiřího nezměrné, nesmírně záslužné, bez debat odvážné a často i strastiplné úsilí na cestě k projektu O zachycení fenoménu písně, jenž je přítomen v životě každého z nás a mnohdy si ani neuvědomujeme, co pro nás všechno znamená. Některé výstupy už známe: alba Moravské hlasy věnovaná regionálnímu zpívání z jižní a východní Moravy. Další připravuje, např. knižní monografii Píseň duše. Koncertní verzi druhého alba jsme měli možnost poprvé slyšet na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, kdy nádherné hlasy zpěváků ze souborů Nivnička a Boršičané rozezněly prostory kostela sv. Jana Křitele.
Dnešní zrychlená doba, kdy se leckomu v podstatě běžný život přenesl na internet a sociální sítě, umělecky náročnějším a hlubším projektům moc nepřeje. A ty najednou přicházíš na CD Moravské hlasy s nabídkou lidové hudby, kterou už vůbec málokdo poslouchá, a s projektem vyžadujícím posluchačské a čtenářské úsilí. Stojí ti to za to, být občas za Dona Quijota? Co tě k tomu vede?
Nejdříve bych se trošku ohradil vůči spojení „kterou už vůbec málokdo poslouchá“: Dojeď někdy na folklorní festival do Strážnice a uvidíš, že ji dost lidí poslouchá. Naživo, jiná věc je samozřejmě prodej CD. Je fakt, že v městském a nefolklorním prostředí ta rezonance není zas tak velká – a proto mě možná baví být tím Donem Quijotem. Prostě přinášet „pohanům“ něco, o čem jsem přesvědčen, že má hluboký smysl, krásu a ducha.
Právě to jsem měl na mysli. Strážnice a další folklorní slavnosti víceméně navštěvují lidé mající k lidové hudbě blízko a vlastně, co si budeme povídat, tvoří komunitu, jejímuž zápalu a upřímnému zájmu „pohané“ nerozumí a často ani nechtějí rozumět. Lidovou kulturu považují za starobylý přežitek a pokud se s ní zkontaktují, tak jen v moderní, dejme tomu folkrockové podobě, kdy vlastně jen plují po povrchu. Nicméně, jsou podle tebe moderní variace způsobem, jak alespoň částečně do zájmu „pohanů“ zatnout drápek a přivézt je do Strážnice? Koneckonců, i ty sám jsi kdysi s Teagrasem po podobné cestě kráčel…
Přiznám se, že na tuto otázku nemám jednoznačnou odpověď. Nevím, kolik příznivců Teagrassu pro sebe objevilo po poslechu naší muziky folklor – a především zážitek s ním spojený. Naopak ale vím, že velkou roli hraje přímý kontakt s lidovou kulturou, setkání s lidmi, kteří ji mají jako součást své identity. Takto třeba zapůsobila před lety na mého bývalého spoluhráče z Poutníků, banjistu Druhé trávy Luboše Malinu návštěva u horňáckého učitele a zpěváka Františka Okénky. Vzal jsem jej jednou s sebou a on, myslím, nečekal nic zvláštního. A potom si ode mě vyžádal kazetu s Okénkovými nahrávkami a říkal, že hrála v autě na koncertní šňůře pořád. A pak už pro sebe objevil další věci, třeba úchvatný hlas Veroniky Malatincové.
Kdybys měl projekt Píseň duše zjednodušeně představit, co bys o něm řekl? Je to pro tebe spíš osobní záležitost nebo otázka zachování moravské hudby pro další generace?
Projekt Píseň duše je trošku složitější věc, než vydávání či zprostředkovávání lidového zpěvu, jak to dělám na albech Moravské hlasy. Směřuji v něm ke komplexní monografii o písni jako o kulturním fenoménu lidstva. To může běžnému člověku znít docela odtažitě. Ale jen do té doby, než si uvědomíme, jakou roli píseň v našem životě hraje – téměř u každého: je všudypřítomná, spojuje lidi, může lidmi hýbat, má nejenom „bavící“ účinky, ale mnohdy i očistné, úlevné či přímo léčebné. A málo se o tom píše. Ani to by pro mě nebylo tím hlavním důvodem, ten nedostatek. Já prostě beru zachycení tohoto fenoménu skutečně jako životní úkol. Buď se mi to podaří, nebo ne. Je to svým způsobem otázka života a smrti. Nechci, aby to znělo pateticky, ale je to pro mě vážné. Proč bych jinak opuštěl zaměstnání a činnosti, které by mi mohly přinášet nějaké peníze, a pořád se snažil věnovat svůj čas něčemu tak momentálně neproduktivnímu, a kdoví jestli v budoucnu ziskovému, jako je interdisciplinární, zeširoka pojatá kniha o písni? Proč se pořád motám na hraně materiální existence? Proč nejsem schopen „sklonit“ hlavu, rezignovat na svou vizi a zapřáhnout se v nějaké službě za peníze? Je to fakt vážná věc. Ani nevím, co to pro koho v budoucnu bude znamenat. Myslím, že ani František Sušil nevěděl, k čemu všemu v budoucnu bude jeho úžasná sbírka moravských písní. Ale obětoval jí všechno, a tak kniha žije dodnes, ve folkloru i mimo něj, a je nepřekonaná.
Natáčíš alba v terénu se zpěváky. Co to, pro naši představu, obnáší? Někdo by si mohl myslet, že jen někam přijedeš, nastavíš mikrofony a půl práce je hotovo, ale asi to tak není, že?
Nejhorší je obvykle udělat si nástin dramaturgie nebo chceš-li výběr, a pak se domluvit s lidmi, kteří nemusí vždy chápat můj záměr, nebo jsou váhaví, nevěří si. Jiní jsou ale naopak zase skvělí, ale člověk jim musí vysvětlit, že jsou součástí většího celku a že nebudou třeba zas tolik slyšet. Většinou lidé se sympatií chápou i tu vyšší rovinu té práce, obecně kulturní přínos. To záleží také na tom, kdo co dělá v běžném životě, jak se třeba sám angažuje v životě tradiční kultury.
Pak se musí domluvit nějaký prostor. Natáčíme, pokud to jde, v kostelích kvůli přirozené a krásné akustice. Zvukař musí vědět, jak postavit mikrofony, jak pracovat s prostorem.Těch natáčecích míst je vždy několik kvůli spádovosti a možnostem dojezdu zpěváků. No, a pak přijdou ty nervy, kdy se natáčí. Člověk to musí „manažersky“ i „režijně“ ustát. Je třeba povzbuzovat zpěváky, vědět, co od nich můžu chtít, nenervovat je příliš. A taky přežít případně nepříznivé podmínky. Při obou projektech Moravských hlasů – na jihu i východě Moravy – jsme zažili při natáčení dost psí podmínky, zimu a případně déšť. Poprvé to bylo v říjnu, což se dalo chápat, ale podruhé jsem si říkal, budu točit na přelomu dubna a května, to už musí být jaro – a zas, zima jako trám!
No, a nakonec se musí projít spousta natočeného materiálu, udělat výběr, ve studiu sestříhat nejlepší snímky, vymyslet sestavu na CD, sehnat obrázky, napsat obsažný booklet – na to si potrpím. Chci, aby k těm písním bylo i něco navíc, kontext, případně i osobní svědectví – jako teď u toho druhého projektu, kde mám rozhovor s Vlastíkem Ondrou a medialonek jedné staré zpěvačky z Velkých Karlovic.
U Vlastimila Ondry se zastavme. Na albu Moravské hlasy/VýchodníMorava je tvým spolupracovníkem a doslova bratrem v duši. Je učitelem na základní škole v Bánově, kde vede dětský soubor Nivnička (a v Boršicích mužský sbor Boršičané) a vpravdě jedním z nejpokornějších služebníků moravské lidové hudby, jaké jsem měl možnost osobně poznat. Jeho hledání cesty, jak od rodičů a prarodičů dostat hudbu k dětem zaslouží obrovský obdiv. Jak jste se spolu seznámili? A co jeho přístupu a projektu Siločáry duše dítěte říkáš?
Myslím, že jsme se spontánně spřátelili před mnoha lety na nějaké folklorní oslavě. Brzy poté jsem se zpěváky jeho souborů udělal CD Mladé vzpomínky (GNOSIS BRNO 2004). A když začínala televizní dokumentární řada Folklorica, jejímž dvěma prvním dílům jsem dělal dramaturga, navrhl jsem udělat mu medailonek – jako učiteli, který vychází z tradic svého kraje a děti k nim vede. Vyšel jsem ze svého přesvědčení, které jsem získal kontaktem s význačnými starými učiteli moravského venkova – horňáckými Františkem Okénkou, Luďkem Mikáčem, kopaničářským Janem Rapantem a dalšími, že osobnost učitele je neobyčejně důležitá – ba v mnohém určující – pro život komunity a regionu a formulaci jejich kulturních i duchovních hodnot. A Vlastíka jsem vnímal jako pokračovatele této důležité tradice.
Nepamatuji si, že bych slyšel o učiteli, který o přestávce prochází s akordeonem školní chodbou – a všichni víme, co se o přestávce děje na chodbě – a přirozeně, bez nucení s dětmi zpívá lidové písně jako Vlastimil. Chodbou se o přestávkách prochází už desítky let, přesto v rámci Kolokvia na Folkových prázdninách překvapivě mluvil o tom, jak se děti srostlé s lidovou hudbou, kterou znají od rodičů, před ostatními spolužáky za svůj hudební původ stydí a mají problém se k němu, tedy k něčemu v očích spolužáků starému a nezáživnému, co nejde vycvakat na Spotify, veřejně přihlásit. Jak tuhle stále se prohlubující propast mezi vesnicí a moderním městem vnímáš ty?
Ona to, myslím, není ani tak propast mezi vesnicí a městem, protože venkov se díky masmédiím, pohybu obyvatelstva a možnostem komunikace velmi přiblížil městu. Spíše je to rozdíl mezi různě kulturně nasměrovanými lidmi, protože vliv rodiny je tu velký. Folklorní soubory máš třeba i ve městech. V Brně jsou jich desítky a v nich vedle dospělých i stovky dětí, které chodí do školy. Ten ostych jedněch či naopak výraz přezíravosti ze strany druhých je zrcadlem dvou zcela legitimních tendencí v lidské kultuře. Jedna se vztahuje k tradici jako základu identity a stability, druhá zas má tendenci objevovat, případně až „ujíždět“ na nových podnětech, informacích. Ta snaha být stále „in“, ochota přizpůsobovat se novému jí dodává pocit důležitosti či převahy. Obojí má smysl, ale v krajnostech je to nebezpečné. A tady si myslím, že je nezastupitelná role učitelů, kteří si uvědomují hodnotu obojího přístupu a tím i nutnost zdravé rovnováhy mezi vztahem k tradici a schopností vnášet nové podněty, a dokážou to dětem naznačit a využít jejich tvořivý potenciál. Myslím, že Vlastimil Ondra je v tomto příkladný – dokladem je například to, co vedle folkloru dělá s dětmi ve filmovém kroužku v bánovské škola. Děti za své filmy získaly i mezinárodní ocenění.
Před koncertem na Folkových prázdninách jsi dopředu anoncoval odezvu téměř magickou. Což se bezezbytku naplnilo, i těm otrlým pak občas slza ukápla. Zatímco Vlastimil se procházel s akordeonem v uličce a promlouval k lidem, ty jsi seděl v první lavici a ve tváři se ti střídala radost s pohnutím. Jaký je to pocit přenést nahrávku Moravské hlasy do koncertní podoby a vnímat emoce publika? A nechystáte se koncert někde zopakovat?
Já to tak vnímám pořád a dřív jsem si říkal, ty trúbo stará, jsi tak sentimentální nebo co? Když jsme natáčeli, tak jsem někdy i brečel, jak to na mne působilo. Je to však pro mne indikátor citové ryzosti a vím, že takové věci oslovují i jiné. A už se za své pohnutí ani nestydím… Po vydání Moravských hlasů z jižní Moravy jsme uspořádali malé vystoupení v dvoraně budovy Jihomoravského kraje, který vydání podpořil. Teď bych rád uspořádal něco ve Zlíně, protože tyto druhé Moravské hlasy vycházejí z regionu Zlínského kraje. Vystoupení v Náměšti bylo pro mne dokladem, že to může krásně zafungovat – jenom musíme zvolit správný prostor, nejlépe bez ozvučení.
Na albu Moravské hlasy/Východní Morava jsi opět požádal obecně neznámé regionální zpěváky o „písně, které se vám dobře zpívají a které považujete za sv“, kdy dopředu upozorňuješ, že nejde o reprezentativní, nýbrž intuitivní výběr, vycházející z předchozích spoluprací. Takový osobní dramaturgický vklad považuji za velmi důležitý a ve výsledku je to slyšet. Co tě k takovému rozhodnutí vedlo? A s jakou odezvou jsi se setkal u etnomuzikologů a vědeckých sběratelů? Nenastoupili na tebe, co všechno jsi zapomněl, vynechal? Jistě chápeš jak to myslím.
Vím, kam míříš. Ano, jsou zkrátka i jiná hlediska, jak dělat takové věci, ale já jsem nějak našel způsob, jak kombinovat více rovin. Ona i v tom výběru nakonec jistá rámcová reprezentativnost či regionální parita je, ale já to všechno ještě nechávám projít přes osobní redaktorskou zkušenost a dramaturgickou intuici. To se těžko vysvětluje, snad jen naznačím, že jsou pro mne důležité různorodé písňové výpovědi, jež přinášejí různí lidé, různě barevné hlasy, různá energie projevu – a to vše „různé“ se snažím poskládat do výsledného „toku“, který na sebe vnitřně navazuje a není fádní – je to vlastně jeden velký a pestrý písňový příběh s mnoha epizodami. Zatím mám odezvy víceméně kladné. Jsou od lidí, na které tento příběh spontánně zapůsobil – ať už jsou z oboru či nikoli. Na podrobnější, popřípadě kritickou recenzi z akademických kruhů asi musím ještě počkat…
Hudební alba jsou snad každému jasná, co ale nabídne knižní monografie Píseň duše? Historické odkazy na regiony, rozhovory, příběh z natáčení… nebo i notové záznamy?
Čtení o písni, o jejích funkcích, o jejím vzniku, rozhovory s tvůrci a interprety. Chci to psát i pokud možno s určitou literární licencí, ne suše akademicky, aby člověk získal ze čtení i nějaký pocit, nějaký zážitek, který se mu s písněmi bude propojovat a umožní mu hlouběji je vnímat. Nebude to v žádném případě zpěvník ani regionální či jiná popisná příručka. Bude to příběh písně. Moravu mám jako základ k uvažování o životě písně, ale principielně se budu vztahovat k celému světu. Píseň je všude a všude něco znamená. Když to zjednoduším, jde mi skutečně o život a duši písně. Nikoli o popisy kategorií či strukturální analýzy.
Když se to vezme kolem a kolem, vlastně supluješ státní instituce. Jsou ti nějak nápomocné? Chápou lidé co mají na starost zachování národního hudebního pokladu do čeho jsi se pustil?
Nevím, jestli jde přímo o národní poklad – i když uchopení písně jako funkční součásti kultury je bezpochyby práce na reflexi ohromného bohatsví, které tu máme. Nevím také, do jaké míry kdo chápe můj záměr, protože taky nevím, do jaké míry jsem to zatím stihl světu smysluplně artikulovat a ukázat mu, oč mi jde. Myslím třeba, že moje příspěvky zrovna na Kolokviu na Folkových prázdninách naznačují cestu a metodu, kterou se ke svému cíli blížím. Zprvu jsem k tomu přistupoval intuitivně, v posledních letech čím dál vědoměji. Píseň jako symbol, otázka energie v písni, otázka její psychologické funkčnosti, působivost poetiky, zacílení na osobní prožitek a jeho smysl a tak dále.
Musím svou cestu ale dále pojmenovávat a mluvit o ní veřejně. Jsem třeba vděčný stanici Vltava (konkrétně bývalému šéfredaktorovi Petrovi Fischerovi a dramaturgyni Aleně Zemančíkové), že mi dala možnost některá témata z budoucí knihy nahodit v programové řadě Kontexty (byly to například některé díly Písňobraní Jiřího Plocka v roce 2018, jsou stále k poslechu v archivu).
Pořád zůstáváš hudebníkem, vydáváš alba, jsi redaktorem Kulturních novin, donedávna jsi působil v Českém rozhlasu Brno, pro Vltavu připravuješ pořady, můžeme tě slyšet na hudebních besedách, koncertech s Jitkou Šuranskou, napsal jsi knihu o jazzmanovi Janu Konopáskovi… Promiň, ale kde se v tobě bere tolik energie? Co takhle zabrzdit a věnovat se pouze projektu Píseň duše? To by tě ale asi moc nebavilo, mám pravdu?
No, to by mě právě bavilo nejvíc! Už k tomu i dozrála doba. Ty záležitosti, o nichž mluvíš, byly shodou okolností přirozenou součástí mé osobní cesty k Duši písně. U každé té věci jsem se něco dozvěděl, Rozhovory s Honzou Konopáskem mi z první ruky otevřely svět jazzu i populární kultury, nejinak tomu bylo při dalších rozhovorech rozhlasových, něco jsem si promyslel, něco formuloval, třeba vltavské Kontexty nebo besedy. To byla úplně Boží souhra okolností, že mi to tak chodilo, ale neuživilo mne to, musel jsem dělat ještě jiné dílčí věci. A dnes už mě ten široký záběr dost unavuje a cítím, jak mne to vnitřně rozhazuje. Potřeboval bych se soustředit naplno na svou velkou věc, na svou syntézu, v tom máš pravdu. Ale jak zabrzdit, když musím nějak platit složenky, že? V českých institucionálních podmínkách ani v grantovém systému není místo pro dlouhodobý projekt mého typu. Aspoň o tom zatím nevím.
Jak ti můžeme pomoci? Lze na projekt nějak finančně přispět?
Zkouším si pomalu vybudovat vlastní platformu pro prezentaci a podporu své práce. Chtěl bych spojit komunitu sympatizantů, kterou budu informovat o postupu prací. Zřídil jsem stránky projektu Píseň duše (pisen-duse.webnode.cz), kde je rozepsaná koncepce a referuju o dílčích věcech, které dělám. Je tam můj miniobchůdek a taky popsána možnost podpory. Zřídil jsem si živnost, takže vše, co mi kdo pošle, je můj legální příjem. Pomůže mi všechno: když mi někdo pošle dárek, něco si ode mne koupí, nebo mne pozve na poslechovku třeba o Moravských hlasech nebo abych s Jitkou Šuranskou zahrál.
foto: Jiří Plocek & Ivan Prokop
Veškeré informace o projektu Píseň duše najdete na webové stránce www.pisen-duse.webnode.cz, kde si také můžete zakoupit alba Moravské hlasy nebo Jiřímu Plockovi na projekt finančně přispět.
Informace o projektu Vlastimila Ondry Siločáry duše dítěte najdete na webové stránce www.silocary.nivnicka.cz.