JIŘÍ ŠIMEK: Electric Madness

Kytarista Jiří Šimek patří k hráčům sympaticky nadžánrovým. Nejvíce ho zná jazzová komunita. Hrával či hraje s NUO, Kontrabandem Milana Svobody, Limbo, Bucinatores, Mocca Malacco, Jakubem Doležalem a samozřejmě Muff. V ansámblech házených do jazzové škatulky přitom vystupuje tak trochu „nejazzově“ (no, co znamená „nejazzově“, trochu nonsens, ale určitě mě chápete), což je míněno jako poklona neochotě klouzat do klišé. Naopak, v tanečně-popových Soil se i díky němu počítalo s „jazzovými“ barvami. A když se na kytaristově webu dočteme, že alternuje v Hudbě Praha, nebudí to údiv.

Podobně pestře působí i Šimkův sólový debut, byť jazzové či spíš fusion cítění je tu gruntem. Úvodní skladbičku Cluster Headache nenechá autor prostince a „přirozeně“ swingovat, ale s chutí ji rytmicky roztrhá, prošpikuje riffovou jazzrockovou estetikou a párkrát přesměruje tam i zpět. Přímočaře odsýpá shuffle Play Country, ale ten zase dostane pár oživujících kopanců ostrého kytarového soundu a (nasamplovaných?) promluv. Titulní Electric Madness čerpá z funku, ale jednotnou fazónu také (bohudík) neudrží. Jindy dojde na smooth jazz s rytmickou smyčkou (s) i na blues… A jak napovídá název i obal alba, pololubovku byste v rukách kytaristy hledali marně, dominují efektované masivní nástroje.

Repertoár vytvořil Jiří Šimek se svým triem, fungujícím od roku 2009, ve kterém hraje rytmika Vertiga (Rasťo Uhrík a Dano Šoltis) a alternuje např. basista Jan Jakubec. Všechny tři na desce slyšíme, sound navíc obohacuje Martin Brunner jr. Ten zde také dokazuje, že na rozdíl od vlastních akustických alb výborně ovládá i elektrické nástroje, s důrazem na klasiku syntezátorového pravěku Moog a elektrické piano Wurlitzer. O sólovém albu se Šimek zmiňoval už v rozhovoru z roku 2014, rozhodně ho tedy nelze považovat za „nedonošené“. A i když se záměrně pohybuje ve výběhu „každý pes, jiná ves“, všestrannost autora ukazuje dokonale a hlavě: baví.

 

Amplion Records, 2018, 36:46

 

Přidat komentář