Vydavatel popisuje titul Tři muži, samozřejmě správně, jako „retrospektivní trojalbum vydané k sedmdesátinám“. Písně z různých období byly zaznamenány v letech 1999 až 2001 a pak od roku 2019 do loňska. Jenže zároveň můžeme brát komplet jako tři pečlivě sestavená řadová alba či spíš ucelené sbírky příběhů a poetických úvah. Ostatně nesou samostatné názvy Samota, Jestřábník a Autoportrét. A zajisté schválně, navzdory jindy typicky pečlivé galénské dokumentaci, nikde nenajdete údaje, v jakém období byla která píseň napsána a kdy natočena, až na vágní dataci „upravené i neupravené nahrávky z přelomu tisíciletí“. Protože na dataci vlastně nezáleží. Smržovy písně jsou nadčasové.
Nelze tady vybírat žádné vrcholné kousky, protože každý posluchač si nejde ten, který mu momentálně nejvíc mluví z duše. Respektive najde si těch písní mnohem víc, ne-li všechny. Protože nikoliv malým, ale velkým zázrakem „sebraných (zpívaných) spisů“ je absence vycpávek a plytkostí. Každá píseň má svůj druh poetické hloubky, poslání, pointu. Nepřeháním, lze to dokázat pokusem. Stačí namátkou, se zavřenýma očima, píchnout do seznamu písní na krabičce… Hele, Statek u Waterloo. Podobenství o muži toužícím po klidu a zařizujícím si budoucnost na naprosto neznámém zapadlém místě: „Stavím si statek u Waterloo / každý mi šos políbit může / Napoleon je pod zámkem na Elbě / mně u plotu rostou růže (…) v závětří a tichu / a všechny změny ve světě mi mohou být k smíchu.“ V té venkovské idyle se přece nic zlého nemůže přihodit, Evropa už došílela, píše se rok, eh, 1814… Tak takhle silných obrazů, snadno pasujících do současného rámu a varovných bez pachuti moralizování, a dalších osobních i obecných výpovědí s darem naprosté uvěřitelnosti, je na trojalbu třikrát čtrnáct a jedna navíc.
Písním samozřejmě prospělo i aranžérské zdobení. Ať už si Smrž ve studiu osobně navrstvil k akustické kytaře i tu elektrickou, baskytaru, mandolínu či foukací harmoniky, nebo přispěli hosté jako Ben Lovett s houslemi, Jiří Kovář s elektrickou kytarou, Vojta Zícha dobrem, kytarou či akordeonem, Jaroslav Kvasnička bicími, Michal Rataj klávesami, Jana Šteflíčková hlasivkami atd. Ale utáhly by pozornost na ploše více než tří hodin i v syrové podobě, jen díky naléhavosti textů a Smržovy interpretace.
Velkorysá, robustní trilogie jen potrhuje, co už věrné publikum Smržových písní dávno ví. Že je Jiří Smrž tvůrcem mimořádného formátu, výjimečnou osobností, jakých má naše scéna pramálo. Síla všech písní pak potvrzuje i další známou věc. Do písničkářského mainstreamu Jiří Smrž nikdy nepronikne. Naštěstí, a věřím, že je mu to jedno. Na umělý svět „populární hudby“ je příliš opravdový, krásně znejišťující a pochybující. Byť třeba píseň Ještě ne má nápěv málem hitový. Dokáže tnout písněmi opravdu hluboko do morku, což se u publika písničkářských bavičů nenosí. Naopak ti chápající a hledající posluchači se ke Smržově tvorbě mohou vracet dlouhá léta.