JOE LOVANO: Paramount Quartet

Malířsky řečeno, Lovanova hudba osciluje mezi impresionismem a abstraktním expresionismem, spoluhráči se rádi přizpůsobí. Paramount Quartet hraje hudbu cituplně, místy až melancholicky, i tak v ní cítíte spodní proudy jazzové živočišnosti – bez známek akademičnosti. Basistou kapely je panamský rodák Asante Santi Debriano (n. 1955), od pěti let žijící v Brooklynu. Na přelomu 70. a 80. let hrával s Archie Sheppem, pak působil v Paříži tři roky se Samem Riversem neboli ve výsostně avantgardní společnosti. Na kontě má devět kapelnických alb a bohatou diskografii v úloze sidemana; s Lovanem poprvé. Zajímavý bicista je Will Calhoun, bubeník progresivní rockové scény narozený v Bronxu (n. 1964); „Best new drummer“ roku 1988 dle hlasování čtenářů magazínu Modern Drummer, člen Living Colour a podílník na Shorterově albu High Life, rovněž je novicem u Joe Lovana. Totéž platí o účasti kytaristy Juliana Lage (n. 1987), stále oblíbenějšího spoluhráče, současně benjamínka kvarteta. Ze sedmi titulů je pět od kapelníka, další dva patří k jeho oblíbeným a často hraným jímavým melodiím: Firts Song od Charlieho Hadena a Lady Day od Waynea Shortera. Lage otvírá album Hadenovým First Song, který dokáže vždy tak krásně zazpívat Lovanův tenorsaxofon. Zpěvný motiv Amsterodam nahrálo už Lovanovo Trio Fascination (2000), dialog sopránky a kytary připraví prostor pro sólo basisty Debriana. Pomalý The Call modeluje pohodu, možná trochu orientálnosti díky zvuku Lovanova tarogata; osamocené tóny kytary jsou ozvěnou a témbr dokresluje kontrabas. Fanfare for Unity sóly tenorsaxofonu a kytary hudbu vrací k čiré improvizační radosti, expresivitě, což pokračuje i v následující The Grat Outdoors. Závěrečný titul Congregation evokuje kazatelův sugestivní projev v černošském kostele. Lovano má kytaru rád, začal s Abercrombiem, Frisella měl nejen ve vlastních kapelách, ale také u Paula Motiana. Julian Lage mu padl doslova do noty.