Joe Turner, nebo Big Joe Turner? Dva v jednom aneb Jak jsme si spletli bluesmany

Tohle je zajímavý problém. Dvě rozdílné hudební osobnosti, které postupně splynuly v jednu. Tedy alespoň v českém tisku, který od jisté doby přestal rozlišovat předválečného jazzového pianistu Joea Turnera a jeho o dost slavnějšího jmenovce, bluesového zpěváka Big Joea Turnera, jenž se proslavil zejména spoluprací s orchestrem Counta Basieho. Vzhledem k tomu, že se oba mihli v Československé republice (i když každý v úplně jiné době), pozdější hudební publicisté si s tím nelámali hlavu a často o těch dvou mluvili jako o jediné osobě.

Chcete příklad? Tady ho máte. Článek z 1. listopadu 1947, který vyšel v Severočeské Mladé frontě a v němž se doslova píše:

Americký černoch Joe Turner, který nemá jinak nic společného s hrdinou Handyho Joe Turner Blues, je nyní ve Státech slavným zpěvákem blues. Málokdo ví, že Turner je původně klavírista, a ještě méně lidí ví, že na myšlenku stát se profesionálním zpěvákem blues přišel v Praze, kde působil před válkou. Byli to členové Gramoklubu s Janem Šímou v čele, kteří přišli na nápad nahrát na desku Handyho Joe Turner Blues s Turnerem jako zpěvákem. Joe byl velmi překvapen a velmi se zdráhal jako zpěvák působit, při čemž se hájil tím, že nikdy veřejně nezpíval. Nakonec byla deska nahrána a Turner zanedlouho potom odjel. Během války jsme o něm pochopitelně neslyšeli. po skončení války jsme se dozvěděli, a to ne bez překvapení, že se náš přítel Joe Turner stal slavným zpěvákem.

Byla by to hezká pohádka, kdyby tu evidentně nedošlo k nedorozumění. Autorovi článku zřejmě padly do oka první poválečné úspěchy křiklouna („shoutera“) Big Joea Turnera, vlastním jménem Josepha Vernona Turnera Jr., jenž roku 1945 podepsal v USA smlouvu s National Records a dva roky nato natočil své první hity My Gal’s A Jockey, Around The Clock a Battle Of The Blues. Největší ohlas sklidil roku 1954 s dodnes živým šlágrem Shake, Rattle And Roll (vzápětí nato nazpívaným Billem Haleym a Elvisem Presleym), ale slušně našlápnuto měl už v polovině let čtyřicátých. Začínal po boku Billie Holidayové v newyorském Café Society, pokračoval účinkováním v programu Dukea Ellingtona v Hollywoodu – a pak už si ho vzal do parády Count Basie, jenž ho na turné svého orchestru používal jako jednoho ze dvou bluesových sólistů (tím druhým byl zpěvák Jimmy Rushing).

Big Joe Turner (1911–1985), rodák z Kansas City ve státě Missouri, to dotáhl věru daleko. Ale pokud chceme zjistit něco o tajemném Afroameričanovi, jenž rozvířil stojaté pražské vody v polovině třicátých let, musíme hledat jinde. Konkrétně v Baltimoru ve státě Maryland, kde roku 1907 přišel na svět Joseph H. Turner, budoucí představitel stylu bluesového piana, jemuž se říká stride. V polovině dvacátých let se tento – námi hledaný – Joe Turner uchytil v newyorském Harlemu, kde mu dali první lekce showmanství Willie „The Lion“ Smith, James Price Johnson a Fats Waller. Svižnému způsobu hraní, které Joe vypiloval zejména v melodii Carolina Shout, se také říká „piano roll“. Velký posun v Turnerově dráze nastal v roce 1928, kdy mu hodil lano kapelník a saxofonista Benny Carter. Počátkem let třicátých prošel Joe kapelou Louise Armstronga a doprovázel zpěvačku Adelaide Hallovou, která mu určitě vyprávěla o svém úspěšném putování po Evropě s revue Chocolate Kiddies. Když se rozhodl, že je čas jít dál, nahradil ho u Adelaide nevidomý mistr jazzového piana Art Tatum.

Někdy v té době Joe pochopil, že větší příležitost jako umělci (i člověku) mu skýtá starý kontinent. V Evropě, kde se tolik neřešila barva pleti a kde na dobrou muziku tančili na jednom parketě černí i bílí, se usadili Sidney Bechet, Ben Webster a řada dalších afroamerických jazzmanů. Stejně jako je, i Turnera lákala Paříž, odkud mohl podnikat výpady do ostatních evropských metropolí včetně Prahy. Ta v oněch letech ještě nebyla připravena na podobné návštěvy tak dobře jako v krátkém období mezi koncem druhé světové války a únorovým pučem, kdy si zde jazzoví hráči z Ameriky a Anglie podávali dveře. (Viz české epizodky Dona Redmana, Erika Winstonea, Rogera Rose, Jerryho Thomase, Billyho Reida, Joea Smitha či Leslieho Hutchinsona v letech 1947 a 1948 na pódiích pražských tanečních kaváren Fénix a Boulevard.)

V letech 1936 a 1937, kdy u nás Joe Turner nakrátko zakotvil, byl každý takový návštěvník v českém prostředí velkou raritou. Jazzové fanoušky se tu pokoušel sdružit nově vzniklý Gramoklub, diskofilský spolek vedený novinářem a sběratelem jazzových nahrávek Emanuelem Uggèm. V rámci tohoto sdružení vznikl též Orchestr Gramoklubu, řízený aranžérem a skladatelem Janem Šímou. Žák E. F. Buriana pocházel z rodu malíře Ladislava Šímy. V pětatřicátém roce, kdy mu bylo 24 let, se mu povedl pěkný zásek: složil hudbu k filmu Martina Friče Ať žije nebožtík. Tisíce diváků pak v kinech sledovaly, jak oblíbený herec Hugo Haas na plátně zpívá Šímovu písničku s textem Jarky Mottla: „Mě to tady nebaví, ono to časem unaví...“

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu