John Cale vystoupil letos v Praze v rámci turné k nové desce Shifty Advetures in Nookie Wood, která vyšla loni po sedmiletém mlčení. Před koncertem poskytl koncem ledna rozhovor, ve kterém uvedl, že změnil styl, jakým píše. Nyní vychází z groove.
Shifty Adventures In Nookie Wood vyšlo po sedmileté pauze. Bylo těžké skládat po takové době?
Prostě jsem začal a skládal do té chvíle, než jsem měl pocit, že mám dost písní, abych si z nich mohl vybrat. Potřebujete mít asi tak třicet písní, které jsou skoro hotové, abyste si z nich mohl vybrat. Zvolené pak dotáhnete. A když je máte hotové, začnete přemýšlet, co vám ještě chybí. Máte nějakých šestnáct sedmnáct písní, které jsou připraveny na smíchání. Musíte se na ně podívat jako na celek, abyste zjistil, co vám chybí k tomu, aby album bylo takové, jaké by mělo být. Tak se na album dostala píseň s Danger Mousem (producent, vlastním jménem Brian Burton – pozn. aut.) I Wanna Talk 2 You. Měl jsem všechny písně hotové, ale chtěl jsem a zkoušel jsem všemi možnými způsoby složit něco, co by mělo feeling Motownu. Vzpomněl jsem si na skladbu s Brianem, kterou jsem nedokončil. Udělali jsme pár základů. Byl to typ skladby, kterou jsem neměl ve svém archivu, měla detroitský feeling. Zavolal jsem mu, jestli ji mohu dokončit. On mi poslal stopy, já se vrátil do studia a dodělal jsem mix.
Jak se vám spolupracovalo s Danger Mousem, který se věnuje odlišnému stylu?
Šlo to velmi snadno, bylo to skoro jako odpočinek. Na desce však jsou i skladby, které nevznikaly v takové pohodě, což je případ Vampire Café, kde je rytmus skoro rozsypaný. Vytvořil jsem ho pomocí automatického bubeníka, který to umožňuje. Mám rád líný backbeat, kdy je virbl pozadu. Je to velmi sexy. Šlo mi o to vytvořit něco, čemu se výsledek nakonec docela podobá. Rytmus, jaký je na hiphopových deskách od Cocaine, špinavý zvuk, hodně vláčný. Vytvořil jsem ho docela roztřesený, nepravidelný. I když má nějakou základní časovou osu, zní jako by se rozpadal. To, co jsem vytvořil s digitálními bubny, jsem dal bubeníkovi, aby to nahrál, což dělám vždy, obaluje to kosti masem, s tím, že můj rytmus podpoří. Legrační ale bylo, že on se pokusil rytmus narovnat místo toho, aby udělal rytmus uvolněný. Snažil se vytvořit definitivní beat, takže jsem mu řekl – to nedělej, hraj s tím, co tam je, tak je to zajímavější. Pár bubeníků tohle dokáže. Ale jinak mám rád bicí automaty. Umožňují vytvořit skutečně líné uvolněné rytmy. Doufám, že ještě takové udělám.
Vypadá to, že se mění způsob, kterým skládáte.
Ano, protože už neberu do rukou kytaru ani si nesedám k pianu,
Shifty Adventures In Nookie Wood vyšlo po sedmileté pauze. Bylo těžké skládat po takové době?
Prostě jsem začal a skládal do té chvíle, než jsem měl pocit, že mám dost písní, abych si z nich mohl vybrat. Potřebujete mít asi tak třicet písní, které jsou skoro hotové, abyste si z nich mohl vybrat. Zvolené pak dotáhnete. A když je máte hotové, začnete přemýšlet, co vám ještě chybí. Máte nějakých šestnáct sedmnáct písní, které jsou připraveny na smíchání. Musíte se na ně podívat jako na celek, abyste zjistil, co vám chybí k tomu, aby album bylo takové, jaké by mělo být. Tak se na album dostala píseň s Danger Mousem (producent, vlastním jménem Brian Burton – pozn. aut.) I Wanna Talk 2 You. Měl jsem všechny písně hotové, ale chtěl jsem a zkoušel jsem všemi možnými způsoby složit něco, co by mělo feeling Motownu. Vzpomněl jsem si na skladbu s Brianem, kterou jsem nedokončil. Udělali jsme pár základů. Byl to typ skladby, kterou jsem neměl ve svém archivu, měla detroitský feeling. Zavolal jsem mu, jestli ji mohu dokončit. On mi poslal stopy, já se vrátil do studia a dodělal jsem mix.
Jak se vám spolupracovalo s Danger Mousem, který se věnuje odlišnému stylu?
Šlo to velmi snadno, bylo to skoro jako odpočinek. Na desce však jsou i skladby, které nevznikaly v takové pohodě, což je případ Vampire Café, kde je rytmus skoro rozsypaný. Vytvořil jsem ho pomocí automatického bubeníka, který to umožňuje. Mám rád líný backbeat, kdy je virbl pozadu. Je to velmi sexy. Šlo mi o to vytvořit něco, čemu se výsledek nakonec docela podobá. Rytmus, jaký je na hiphopových deskách od Cocaine, špinavý zvuk, hodně vláčný. Vytvořil jsem ho docela roztřesený, nepravidelný. I když má nějakou základní časovou osu, zní jako by se rozpadal. To, co jsem vytvořil s digitálními bubny, jsem dal bubeníkovi, aby to nahrál, což dělám vždy, obaluje to kosti masem, s tím, že můj rytmus podpoří. Legrační ale bylo, že on se pokusil rytmus narovnat místo toho, aby udělal rytmus uvolněný. Snažil se vytvořit definitivní beat, takže jsem mu řekl – to nedělej, hraj s tím, co tam je, tak je to zajímavější. Pár bubeníků tohle dokáže. Ale jinak mám rád bicí automaty. Umožňují vytvořit skutečně líné uvolněné rytmy. Doufám, že ještě takové udělám.
Vypadá to, že se mění způsob, kterým skládáte.
Ano, protože už neberu do rukou kytaru ani si nesedám k pianu, ale chodím do studia. Odvíjím to od groovu, což je odlišný způsob práce.
Přes odlišný přístup jsem ale měl při poslechu od první chvíle jasný pocit, že to je John Cale.
Jo, vždycky to tak dělám. Taky jsem kvůli tomu na Nookie použil hodně violy. Vytváří prostor a zvláštní texturu. Klíčový je její drone.
Je zvláštní, že jste uplatnil odlišný skladatelský přístup, když jste se v poslední době ponořoval do minulosti. Koncem roku 2011 jste odehrál celé album Paris 1919 a pak další Marble Index od Nico.
Ten koncert se konal před dvěma týdny v New Yorku. Všechny ty mladé dámy, které mají vlastní kariéry, si náhle zamilovaly způsob, jakým Nico skládala, a vystihly její zvuk. Bylo to jako velká odměna.
Paris 1919 taky stála za to. Hráli jsme s orchestrem, jenže album trvá jen 35 minut, takže musíte mít druhou část koncertu. Kdybychom měli dost materiálu, udělali bychom Nookie Wood, ale takto to byly spíše takové Shifty Advetures s orchestrem, bylo to velmi pěkné. Vždycky, když jsme se k tomu vraceli, tak jsme k tomu něco přidávali, básně Dylana Thomase, Heddu Gabler. A pokaždé, když jsme to hráli, bez ohledu na to, jestli to bylo v Evropě nebo v Austrálii, tak jsem zaranžoval další píseň, kterou jsem přidal do druhé půlky.
Co vás lákalo na práci s orchestrem?
Byla to zábava, protože s námi hráli mladí kluci. Zkouším pracovat s nástroji odlišně, u houslí rád využívám snímače. Hodně houslistů a orchestrů nechce využívat snímače, mají výborné nástroje a nenávidí představu, že by na nich měli mít snímače, elektrifikovat je. Ale měli jsme mladé hudebníky ze všech možných míst, z Říma, z Malmö, z Barcelony, a ti jsou úplně jiní, klidně amplifikují své nástroje, hrají se snímači, takže se víc přibližují La Montemu Youngovi než běžná smyčcová kvarteta. To je vždy zajímavé, protože dostanete divoké a divné kombinace.
Jak vzpomínáte na svou spolupráci s La Monte Youngem v 60. letech?
Akorát jsem přijel do New Yorku a snažil se etablovat jako skladatel vážné hudby, ale i jako hráč, kdy se vše propojí. Asi rok a půl, skoro dva roky jsme pracovali na speciálním intonačním systému, který měl La Monte, ale nakonec se to přesně v půlce přerušilo, protože přišli Beatles. A v tu chvíli mě napadlo – kam se poděla moje teenagerská léta? Vždyť tahle muzika je skvělá. Proč musí všechno trvat tak dlouho? (La Monte Young psal velmi dlouhé skladby – pozn. aut.). Bylo to velmi vzrušující. Hudba, kterou jsme vytvářeli s La Montem, neměla žádné melodie, nic tradičního. A když Beatles přišli se svou fenomenální melodičností, tak jsem si to užíval a záviděl jsem jim. Tohle mi chybělo. Bylo mi jednadvacet nebo dvaadvacet a chtěl jsem něco zkusit. Ale myslím si, že všechna tato témata týkající se Asie a rocku jsou už dávno pryč.
Ale pořád můžete využívat svých zkušeností z vážné hudby a nekončit u klišé tříakordových písní.
Jo, to je pravda.
Řekl jste, že jste napsal dalších dvacet písní, které jste na desce neuplatnil. Plánujete přesto pokračovat ve skládání?
Už něco mám. Myslím si, že jsem na tomto albu narýsoval jasnou oddělující linii. Je na něm vidět několik odlišných nápadů na písně. Mohly být mnohem radikálnější.
Takže můžeme očekávat další nahrávky dříve než za sedm let?
Jo, jo.
Kde jste hledal inspiraci pro texty?
Přišla z mé hlavy.
Třeba Sandman?
To je velmi vágní, nejasná myšlenka. Vlastně je to létající Holanďan, někdo, kdo pluje na oceánu, na teplých mořích, to je spíš stav mysli. Se svým manažerem jsem se o tuto píseň hodně hádal. Měl jsem pocit, že mám písně, které jsou silnější než tato, ale na albu má píseň jako je Sandman svou roli kvůli své neurčitosti.
Berete hudbu jako formu vyjádření svého politického nebo sociálního postoje?
Vyjadřuji se pouze jako lidská bytost, ale jasně, že je vždy v písni nějaký politický postoj. Tomu se nevyhnete. I kdyby byl jen takový jako v písni December Rains, která vypráví o tom, jak mi leze na nervy google…