Když se 17. července 1967 zastavilo v longislandské Huntington Hospital všeobjímající srdce Johna Coltranea řečeného Trane, bylo jednomu z vrcholných jazzmanů nejen jeho éry pouhých čtyřicet. Ve stejném roce narozený Miles Davis, jeho vícenásobný kapelník, převracel pak vývoj hudby ještě několik dekád. A těžko se kdy objasní, jestli selhání Coltraneových jater nemohla způsobit nákaza hepatitidou z některé jehly užité v období závislosti na heroinu v 50. letech. Nebo cirhózu coby oficiálně uvedenou příčinu předčasného úmrtí vyvolala značná konzumace tvrdého alkoholu v téže době. Podle Davise byl Trane génius jako Charlie Parker, a „pokud šlo o život a jeho umění, tak neznal míru, hlavně když to byly drogy, alkohol a hudba, a to ho nakonec zabilo, Muziku nám tady ale zanechal a můžeme se z ní učit“.
Než o sobě dal trochu vědět, absolvoval rok hraní v kapelách vojenského námořnictva na Havaji a jiných ostrovech hned po konci 2. světové války (dobrovolně narukoval 6. srpna 1945, v den japonské kapitulace, takže se i na něho vztahovaly pozdější výhody pro vysloužilce). To už byl doslova ohromen z Charlieho „Birda“ Parkera, kterého se pak dlouho snažil jako mnozí další napodobovat. A zbavil se toho až roku 1947 přechodem z parkerovského, technicky pohyblivého alt saxofonu na zemitější tenorový. Aby dostal angažmá u bluesmana Eddieho Vinsona. Odpoutal se tím také od svého vůbec prvého vzoru Johnnyho Hodgese, altkaře orchestru Counta Basieho, a soustředil se na velké tenoráky swingové éry: Lestera Younga, Bena Webstera a hlavně Colemana Hawkinse. „Když jsem poprvé slyšel Hawka, fascinovala mě jeho arpeggia a vůbec způsob hry,“ říkal jinak spíš uzavřený Trane roku 1960 šéfredaktorovi měsíčníku Down Beat Donu DeMichealovi. „Sehnal jsem si nahrávku Body And Soul a pozorně poslouchal, co to v ní Hawk vlastně dělá. Jak jsem se hudebně vyvíjel, vážil jsem si ho čím dál tím víc. A co se týče vlivů mimo tenor saxofonisty, řekl bych, že mě k hudebnímu bádání přivedli Dizzy Gillespie a Bird. Právě díky jejich tvorbě jsem se začal učit o hudebních strukturách a teoretickejch aspektech muziky. Navíc jsem se seznámil s Jimmym Heathem, skvělým saxofonistou, kterej taky výborně rozuměl hudební kompozici. Roku 1948 jsem se připojil k jeho kapele ve Filadelfii. Byli jsme si podobný v cítění, frázování i dalších ohledech. Často jsme spolu cvičili a Jimmy zapisoval nápady, který jsme nechtěli nechat zapadnout. Brali jsme si inspiraci z desek a vstřebávali je. Tak jsme se učili o technikách, jaký užívají skladatelé a aranžéři.“ Společné cvičení s hráčem na týž nástroj Coltrane po letech provozoval ještě s Waynem Shorterem, uctivě k němu vzhlížejícím, ale zase nikoli zakřiknutým.
S Heathem, bratrem bubeníka Alberta a basisty Percyho ze slavného Modern Jazz Quartetu (vystupovali také někdy jako Heath Brothers ještě s pianistou Stanleyem Cowellem), hodlal hrát Miles a vychvaloval ho ještě po letech takřka do nebes. Jenže se ho musel vzdát, když Jimmy kvůli heroinu – mimo konzumování ho i prodával – skončil už coby drogový recidivista za mřížemi na drsných šest let! Tehdy se americké úřady domnívaly, že je v boji proti narkomanii ideální dlouholetý kriminál. A zažila to na vlastní kůži spousta muzikantů. Heath navíc, a to bylo podstatné, přišel o licenci k profesionálnímu vystupování v New Yorku. Nicméně roku 1959 na chvíli nahradil v Davisově kapele zrovna starého kámoše Coltranea!
Popořadě
Citovaná Traneova monologická hudební konfese zaznamenaná DeMichealem je příznačnou ukázkou jeho vážného, přemýšlivého a důsledného přístupu. Který mu nedovolí zapomenout na nikoho z těch, díky kterým se umělecky posouval. Tudíž i na Thelonia Monka, byť v jeho kvartetu působil jen několik měsíců a nedošlo ani na společné studiové nahrávky. „To bylo přiblížení k hudebnímu architektovi nejvyššího řádu. Měl jsem pocit, že se od něj učím ve všech směrech – smyslově, teoreticky i technicky. Mluvil jsem s Monkem o hudebních problémech a on sedl k pianu a odpovědi mi prostě zahrál. Mohl jsem ho sledovat zblízka a zjistit věci, který jsem chtěl znát, ale taky ty, o kterých jsem zatím nevěděl! Monk mi taky například ukázal, jak zahrát na saxofon dvě nebo tři noty najednou pomocí falešnýho prstokladu a úpravou polohy rtů. Jenom se podíval na můj nástroj a ,vycítilʻ, jaká technika je k tomu zapotřebí. Monk patří podle mě mezi skutečný velikány všech dob a já jsem šťastnej, že jsem měl možnost s ním pracovat.“
Ale abychom časově neskákali a trochu to odsýpalo: rodák z jihokarolínského městečka Hamlet (jehož název by se ale neměl spojovat s Coltraneovým návykem dost náruživě přemítat), šel cestou celkem běžnou: ve školní kapele foukal do klarinetu, pak přišla altka, zásah swingovými odvazy a před dvaceti už zmíněné mariňácké bigbandy. A díky službě v námořnictvu mohl využít zákon o státní pomoci veteránům s hrazením studií (G.I. Bill), takže absolvoval intenzivní hudební kurzy ve Filadelfii, kam přesídlil už roku 1943 a kde pak po návratu do civilu potkal okouzlujícího Jimmyho Heathe, který mu dost pravděpodobně také poprvé nabídl si šlehnout. Mladý a viditelně nadaný Coltrane hrál, kde se dalo, vymetal jamsessiony a dostával se do kontaktu s veličinami. Například v Gillespieho orchestru. A úplně ho dostalo, když se ocitl u soukromého muzicírování dvou pianistů, nevidomého Arta Tatuma a dalšího super-technika Oscara Petersona, plus dvojice kontrabasistů – hard-boppera Raye Browna a Slama Stewarta, proslulého mimo jiné hrou smyčcem doprovázenou broukáním hlasem ve vyšší poloze. „V podkroví jedný dámy hráli od půl třetí po půlnoci do půl devátý ráno. Všechno, na co měli zrovna chuť. Nikdy jsem neslyšel tolik úžasný hudby.“
Znouzectnost
Na jedné straně jeho hráčská pověst dosáhla až do
