JOHN MAYALL – Praha, Forum Karlín, 15. 3. 2019

I když jste třeba viděli Mayalla už desetkrát a víckrát, nedalo to nejít se nerozloučit(?) na koncert v rámci turné k bluesmanovým loňským 85. narozeninám. Jenže žádná pustá nostalgie se nekonala. NaštěstíNavzdory sloganu úvodní písně Ain’t No Guarantee garantovalo nasazení celé kapely – včetně šéfa hned při prvních tónech, že koncert proběhne v obvyklém svižném tempu. Ověřená rytmika Greg Rzab a Jay Davenport tuhle bluesovou „tancovačku“ (bez hanlivého významu) výborně umí, ale nešetřil se ani kapelník. S nepředstíranou chutí se opřel do Movin‘ Out And Movin‘ On, Riding On The L&N, Mother-In-Law Blues. V That’s All Right exceloval dlouhým sólem na foukací harmoniku a rozhodně nepůsobil, že by se nějak moc zadýchal.

Ovšem koncert by stál za návštěvu už jen díky přítomnosti kytaristky a zpěvačky Carolyn Wonderland. Její záskok do Mayallovy party evokoval, lépe to vyjádřit neumím, slogany „dva v jednom“ nebo „přidaná hodnota“. Hra měla patřičný odpich, sóla skutečné emoce. Carolyn dvakrát přispěla i pěvecky a zpěvačka je vážně famózní. Ale ne, že by při jejích vstupech kapelník nějak „odpočíval“. V Carolyniných písních prostě přijal roli pianisty a střihl si i sóla.

Koncert vygradoval euforickým podáním Chicago Line, symbolickou připomínkou vůbec prvního bluesmanova alba John Mayall Plays John Mayall (1965), s prostorem pro sólové vstupy všech členů kvarteta. Když si Rzab půjčil do baskytarové improvizace i známý motiv Edvarda Griega a další chytlavosti, mohl si člověk pomyslet cosi o exhibici a co to má do háje společného s blues. Jenže ono to působilo docela vtipně a o co jiného v podobných předváděčkách jde, že. A Rzab je samozřejmě mistr, zvládající celou škálu technik včetně efektního funkového slapu. Mayall se opět věnoval dutí do blues harp a vážně, jeho „feelingové“ ohýbání tónů bralo za srdce. Tak přece jen nostalgie? V nejlepším smyslu slova.

Text přídavku Looking Back, který původně napsal Johnny „Guitar“ Watson a Mayall hrával už v 60. letech, sice pojednává pouze o tom, jak se hrdina písně na ulici ohlédne za hezkou ženskou a kouká, jestli i ona se ohlédne po něm. Mayall se ovšem mohl v přeneseném smyslu ohlédnout za celou impozantní kariérou, dalším povedeným vystoupením a užít si opravdu spontánní a bouřlivé ovace ve stoje. Dožít se pětaosmdesáti, budu rád, když se bez pomoci udržím na nohou. Ale odehrát „ve stoje“ (last man standing britského blues?) plnohodnotný, neošizený dvouhodinový koncert, bez problému ho uzpívat, střídat klávesy, kytaru a foukací harmoniku, strhnout a utáhnout celý sál nikoliv na vařené nudli, ale na zemitých dvanácti taktech… Uctivá poklona. Rutina? Tentokrát ani náhodou. Mayall hrál, jako kdyby to mělo být naposledy. Ale věřme, že nebude.

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.