Patitucciho sólová alba jsou vesměs skvělá a hrají na nich výtečné, více či méně početné hvězdné sestavy. Ale natočit desku téměř sólově, postavit ji až na drobné výjimky jen na kontrabasu a baskytaře, a přitom s tak úspornými prostředky vytvořit nahrávku neuvěřitelně pestrou, kompaktní a posluchačsky vstřícnou, toť další netušená hloubka basistovy duše.
Však také John Patitucci práci neuspěchal, inspiraci a odvahu k desce prý sbíral už od konce 70. let. „Naprosto mě tehdy uchvátila Daveova sólová nahrávka pro basu (míněn je Dave Holland a jeho titul Emerald Tears z roku 1978, pozn. aut.), ale instinktivně jsem věděl, že abych zvládl něco podobného, musím počkat, až budu starší a zralejší,“ vysvětluje autor. A dodává, proč považuje „dostatečný věk“ za tak důležitý: „Myslím, že tím, jak stárnete, upřednostňujete ve všem, co hrajete, zvuk a pocit. A když se vyjadřujete čitelně a soudržně, výsledkem je určitá čirost, která dokáže posluchače vtáhnout do komunikace.“
Skutečně, neslyšíme tu žádnou hráčskou „pyrotechniku“, ale průzračné melodie a syté, procítěné tóny. První tři skladby jsou vystavěné pouze na sólovém kontrabasu. Teprve ve čtvrté The Call navrstvil Patitucci studiovým playbackem další stopy např. šestistrunné baskytary, umožňující dosáhnout až ke „kytarovým“ rejstříkům, a přidávají se bicí nástroje. S nimi pouze ve dvou z celkových třinácti skladeb vypomohl Nate Smith. Dalšími výjimkami ze „sólovosti“, nepočítáme-li tu-tam decentně přidanou playbackovou stopu další basy, jsou už jen skladbičky Sarab, kterou éterickými vokály opentlily Patitucciho dcery Gracie a Bella, a Truth, kde „komorně orchestrální“ dojem pomohla vytvořit basistova manželka, cellistka Sachi. Jediným neautorským kusem je pak Allemande In D Minor, adaptace a transpozice druhé části Bachovy Suity pro violoncello č. 5 c moll, kde Patitucci preluduje na šestistrunnou baskytaru. Ani náznak pocitu, že by na desce chyběla jediná nota. Basa vážně může vydat za celou kapelu, tedy pokud na ni hraje mistr.
vlastní náklad, 2019, 37:47