John Primer: Nic nestojí v cestě mezi mým feelingem a publikem

Na 25. ročník BluesAlive dorazil v osobnosti zpěváka, kytaristy a autora písní Johna Primera jeden z aktivních pamětníků dob otců zakladatelů chicagského blues. I když zažil až poslední jednání oné éry a zároveň oběma nohama skočil do bluesového proudu tekoucího k současnosti, stihl se ještě postavit na pódium s ikonami jako Muddy Waters, Willie Dixon, Junior Wells, Big Mama Thornton či Magic Slim. Radost zeptat se ho na legendami opředené časy – ale také na nejnovější aktivity. Vždyť tradicionalista Primer kvůli čínské chřipce zvládl i vstup do virtuální reality.

Šestasedmdesátník John Primer (*5. březen 1945, Camden, Mississippi) patří k poslední generaci, která následovala tzv. velkou migraci šesti milionů Afroameričanů z jihu Států na sever, se kterou se od 20. let 20. století začalo country blues přelévat do svojí velkoměstské podoby a začalo směřovat k elektrifikaci ve 40. letech. I když z mississippské Madison Country dorazil John Primer do Chicaga až „k dávno hotovému“, v poslední dekádě tzv. velké migrace, konkrétně v roce 1963, stihl ještě zažít onen původní kvas. Včetně vlastních začátků na ulici, kdy hrál za pár mincí do klobouku a navazoval kontakty na bluesovými legendami opředeném trhu na Maxwell Street. Nebo jamů a štací v někdejším podniku Theresa’s Lounge (jehož zakladatelka Theresa Needham, nazývaná kmotrou chicagského blues, byla posmrtně za vytvoření jednoho ze zásadních útočišť bluesmanů z Windy City uvedena do bluesové síně slávy), kde později získal práci kytaristy v domovské kapele. K tomu si přidejme ještě pár dalších faktů: Třeba Primerovu dětskou práci na plantážích bavlny, i když už nikoliv pro plantážníka, ale na pozemku propachtovaném rodinou. První „náslech“ blues od otce, který zahynul při nehodě, když byly Johnovi čtyři, a další výuku muziky od starších bratranců a lidí z komunity. Nebo si představme malého kluka, který si vyrobí diddley bow, aby mohl ve skrytu vybrečet a vyzpívat svůj smutek po nepřítomné mámě. A dojde nám, že vlastně máme čest s přímým účastníkem bluesového mýtu.

Ale začněme současností.

Během lockdownu jste každý týden streamoval koncert ze svého domácího studia. Jaké pro vás bylo hrát pro „virtuální“ publikum?

Nejdříve velmi obtížné, ale nebylo zbytí. Během lockdownu jsem zažíval opravdu krušné časy. Každý den mi přicházely nové zprávy o dalších a dalších zrušených koncertech. Neměl jsem žádné peníze a žádný výhled, že nějaké vydělám. Chyběli mi fanoušci, stýskalo se mi po členech kapely. Na nějakou dobu jsem úplně přestal hrát na kytaru. Ale pak jsem si řekl, že s tím nevyužitým časem musím něco udělat. Streamování koncertů byl ve skutečnosti nápad mojí ženy Lisy. Navrhla mi, že by se tak daly získat nějaké peníze na zaplacení nájmu a tak podobně. Ale hlavně věděla, že by mi to pomohlo vytrhnout se z letargie a udržet si kontakt s publikem.

Zabralo mi několik týdnů, než jsem se opravdu naučil hrát do kamery. Ale zase mě ohromně podpořila Lisa. Vždycky mi totiž hlásila, kdo všechno byl připojený a sledoval moji show, což mi pomohlo uvědomit si, že hraji pro skutečné lidi, se kterými jsem propojený jako na vystoupení. Divákům, kteří streamy sledovali, pomohla muzika cítit se lépe. Alespoň na těch devadesát minut, kdy mohli zapomenout na těžkosti a přestat pořád sledovat zprávy v TV o tom, jak se situace ve světě kvůli covidu zhoršuje. Což byl nakonec hlavní důvod, proč jsem ve streamování pokračoval. Příspěvky od diváků streamů mi ale opravdu pomohly uhradit náklady na život, což bylo vážně skvělé! Až se v zimě zase všechno zpomalí, plánuji v live streamech pokračovat.

Na 25. ročník BluesAlive dorazil . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář