John Scofield přijel znovu, po návštěvě pražského Jazz Docku v roce 2023, v sestavě sehraného tria s kontrabasistou Vincentem Archerem a bubeníkem Billem Stewartem. A přestože se do Česka vrací relativně často, opět přitáhl tolik publika, že historický sál Novoměstské radnice brzy vyprodal a pořadatel musel přidávat druhé vystoupení později téhož dne. Tahle zpráva zachycuje první ze setů, „podvečerní“ od 19 hodin, ale o informaci o druhém setu od 21 hodin vás neochudím. Požádal jsem o ni osobu mimořádně zasvěcenou.
Záviděníhodně vitální třiasedmdesátník vkráčel na scénu velmi energicky a zároveň neokázale. Cosi nepodstatného shodil ze stojanu na noty, mávl rukou, pak prohlásil „tohle nepotřebuju“ a celý stojan odnesl za scénu. A s obvyklou barevností, interpretační samozřejmostí a lehkostí spustil bebopovou klasiku Blue Monk. Čímž vlastně naznačil páteř dramaturgie koncertu. Ačkoliv stále aktuální dvojalbum Uncle John’s Band (2023) stále aktuálního tria nabízí mimo jiné osobité úpravy evergreenů Boba Dylana, Neila Younga a samozřejmě titulní kus od Grateful Dead, „strýček John“ nebyl tak předvídatelný, aby z poslední desky byť jediný kus zahrál. (Tedy během prvního z koncertů, během druhého pražského setu, dohledal jsem, si střihne na úvod Ray’s Idea od Raye Browna.) Naopak se průběžně vracel ke standardům. Pohrál si, samozřejmě s invenční podporou Archera a Stewarta, s filmovou melodií ze třicátých let It’s Easy To Remember (And So Hard To Forget) či se vzpomínkou na někdejšího šéfa Milese Davise Little Willie. A zvláště procítěně uchopil Coltraneovu baladu Naima, zahájenou invenčním brouzdáním samotné kytary v harmonii skladby, než se přidala decentní rytmika.
O to nečekanější ale byly kousky, které Scofield vkládal mezi standardy! Hned jako druhý zazněl nový autorský motiv, který si Sco zapsal fixou do setlistu jen jako „F#“. Jeden z energických, živelných kousků zase ohlásil slovy „tohle je úplně nové, říkáme tomu Funk With Chords“, tedy Funk s akordy. Během skladby pak pánové předvedli zábavnou work in progress, kdy docházelo na vzájemnou signalizaci pomocí drobných gest, a hlavně oční kontakt mezi Scofieldem a Archerem, třeba po kontrabasistově sóle, kdy bylo třeba se do nezažitých akordů zase trefit. Možná nejsympatičtější a nejpříjemnější moment celého koncertu. A také možná zajímavé nahlédnutí do příští desky tria?
Dočkali se ovšem i ti, kteří se těšili na některou z ověřených autorských kompozic. Scofield nezapomněl na baladu Yawn, vzpomínku na trio se Swallowem a Nussbaumem z počátku 80. let. A dal ji příkladně procítěně, žádná rutina. Převládalo tradiční pojetí kytarového tria „bez příkras“, ale přece i na trochu elektroniky došlo. Byť pochopitelně zdaleka ne tolik jako v projektu Überjam, který u nás také s úspěchem koncertoval. Ve finální skladbě Kawlinga si kytarista nahrál do looperu jednoduchou sekvenci akordů a využíval ji jako podklad. Občas ji vystřelil jaksi (možná zdánlivě?) od boku a pak pobaveně i potěšeně sledoval, jak se Archer zkušeně rovná do harmonie.
Přídavek bychom mohli označit také za svým způsobem „nový“. Šlo ovšem o bluesovou improvizaci na základní dvanáctitaktové schéma, kterou si Sco v setlistu vtipně nadepsal Free Load (tohle spojení v angličtině přeneseně znamená „žít na cizí účet“ nebo se jím označuje osoba známá jako vyžírka neboli příživník) a která pojetím basové linky trochu evokovala Davisovo All Blues. Jednoduchost a obvyklost formy ovšem neznamená, že nešlo o další příjemný kousek. Všichni tři pánové se totiž pokládali do improvizování se vzorovým feelingem a bylo cítit, jak si souhru užívají.
Dohledáno a doptáno: Setlist večerního koncertu od 21 hodin se nijak zvláště nekryl s podvečerním. Trio si dalo repete Yawn, Naima a Kawlinga, ale přidalo další Scofieldovy autorské kousky nebo Rollinsův standard Airegin. Tentokrát došlo i na soulový evergreen Spanish Harlem z počátku 60. let. A zase to podle očitých a „ušitých“ svědků bylo výtečné. Jelikož jsem při odchodu z prvního z koncertů narazil na Davida Dorůžku, zrovna mířícího na vystoupení následující, mohl jsem ho požádat, ať mi pak něco ke druhému setu napíše do mailu:
„Druhý set koncertu Johna Scofielda na Novoměstské radnici 7. dubna pro mě byl ohromným zážitkem. Nejen proto, že jsem Scofielda naživo už léta neslyšel. I když mistr již není nejmladší, stále je v nejlepší formě a jeho trio též. Bylo úžasné vidět ty tři pány přijít a zahrát set skladeb (mimochodem velice různorodých a zároveň kompaktních) a slyšet, jak nemají potřebu vůbec nikomu ani sami sobě nic dokazovat, a přitom hrají s takovou přirozeností, jako když člověk dýchá. Jedinečný koncert.“
Tolik informace od Davida. Zkrátka, na Scofieldovy koncerty je příjemné zajít, kdykoliv se naskytne šance.