JOHN SURMAN: Invisible Threads

Jemné až něžné zvukové kontury, snivý dojem, mírumilovný poklid. Nikoliv před bouří, ale velebnost tiché večerní krajiny. Anglický saxofonista, basklarinetista a skladatel John Surman (pro nepamětníky – od sedmé dekády kmenový interpret ECM, spolupracoval s muzikanty ve spektru od Johna McLaughlina po Terje Ripdala) patří ke „vzácným úkazům“. Protože je stejně důvěryhodný a vkusný jak v avantgardních, experimentálních, free jazzových a všelijak nervních projektech, tak při tvorbě jednoduše krásné, na první poslech líbivé a uklidňující hudby. Aniž by šlo o pusté ambientní mlžení. Album Invisible Threads patří do druhé z oněch krajně zjednodušených kategorií Surmanovy tvorby.

Zvuk tria a následně desky určila dvě setkání. S mimořádně kultivovaným, uvolněným brazilským pianistou Nelsonem Ayresem (Airto Moreira, Milton Nascimento) se Surman seznámil během svého turné po Jižní Americe. A neméně citlivého vibrafonistu a hráče na marimbu Roba Waringa zná ze svojí oblíbené skandinávské scény, kam se „tichý Američan“ odstěhoval v 80. letech za voláním své dávné evropské krve. Autorsky jde téměř zcela o Surmanovu záležitost, s jedinou výjimkou Summer Song, kterou dodal Ayres a desku tak zpestřil lehkou rozverností. Co se týče soundu, sólistou sice také zůstává Surman, ale nejkouzelnější na celé souhře je právě umění ticha, umění citlivě reagovat na dynamiku ostatních. Z té dokonalé synchronizace, připomínající snad souběh pohybu jednotlivých kapek vody či unášených předmětů v příboji, by šel mráz po zádech – kdyby výsledek nezněl tak konejšivě. Vystavět formálně jakoby nepravidelnou, „nelogickou“ strukturu, která ovšem ve výsledném celku vyzní jako naprosto harmonická a logická, bylo vždy Surmanovou silnou stránkou.

Název alba Neviditelná vlákna by mohl evokovat něco loutkářsky podezřelého, ale není tomu tak. Pokud ano, jde o vedení uklidňující, nabízející pocit sounáležitosti a propojení. Stejný, jaký vládne mezi hudebníky.

 

ECM, 2018, 59:19

 

Přidat komentář