John Zorn: Bagatelles Marathon – Praha, Forum Karlín, 20. 6. 2019

Skutečný svátek. Náročný svátek, jak už oslavy někdy bývají, uposlouchat tu spoustu nelehké, fascinující hudby. Různorodost čtrnácti sestav resp. sólistů naštěstí pomohla udržet pozornost posluchače i během více než čtyřhodinové hudební hostiny. Nemluvě o pestrosti páně Zornových skladatelských postupů, mustrů, pokynů k improvisingu. Samoúčelně nevyznělo ani úvodní rozčilování se protagonisty, když si osvětlovač „dovolil“ přebliknout bodové reflektory: „Neděláme tu žádnou fucking šou, hrajeme hudbu!“ zatvářil se principál věru vražedně. Pak už ale od rychlého sledu plus minus dvacetiminutových bloků hudby nerozptylovalo nic.

Úvod cyklu bagatel si principál vyhrazuje pro svůj Masada Quartet. Strolling zněl silově i rafinovaně zároveň. I když se v posledních letech Zorn prezentuje především jako komponista, hráčskou invenci neztratil. Komunikaci s trubkou Davea Douglase i rytmikou, typicky nečekané stop-timy či naopak výrony tónů, přitom řídil prudkými pohyby rukou či gestikulací. Zdálo se však, že muzikanti reagují ještě dříve, než Zorn patřičné gesto učinil. Tehdy poprvé (nikoliv naposledy) posluchač zalitoval, že nemá možnost soustředit se na delší koncert jediné sestavy.

Zvukově hutnější momenty záměrně střídaly bloky tišší. Uši oddechly od silného (vesměs velmi kvalitního) zvuku, ale nikoliv od soustředění. Houslista Mark Feldman (v minulosti též Masada String Trio, John Abercrombie, Uri Caine, ale i Nashville Symphony či kapela countryové divy Loretty Lynn) je se Zornovým záludným repertoárem dokonale sžitý. Nepravděpodobné intervaly sází v náročně hbitých tempech bez mrknutí oka. Stejně jako jeho manželka a spoluhráčka Sylvie Courvoisier, které nejsou cizí experimenty se zvukem akustického piana. Zajímavého efektu dosáhla třeba tím, že na basové struny položila (zřejmě kovové) předměty. Hra na takto rozdělenou klaviaturu, zvuk čistý kontra „preparovaný“, přidala duu množství nečekaných barev.

Mary Halvorson se na scéně objevila opakovaně, ostatně jako řada dalších účinkujících. S vlastním kvartetem a později v druhé půli maratonu jako členka sestavy klavíristky (a také invenční skladatelky, nehraje-li Zorna) Kris Davis. Mary v obou případech kombinovala lahodně „dřevný“ zvuk lubového nástroje s nečekanými vpády extrémního zkreslení nebo rozpití a rozlití tónů pomocí delaye a dalších „krabiček“. Nikdy ovšem v improvizacích nesklouzla ke schematismu, v nepravděpodobném kombinování stupnic je mistryně. Coby sidewoman u Kris navíc elegantně vytvářela plochy pro kapelnici, umí se samozřejmě i „ukáznit“.

Opět zvukově subtilnější kombinace dvou violoncell Erika Friedlandera a Michaela Nicolase neznamenala, že by zmizela síla kontrastu momentů konsonantních a disonantních, proplétání pasáží tonálních i funkčně atonálních, dynamika nečekaných rytmických zvratů. Odpočinek od plné hlasitosti byl vítaný zvláště před nástupem hardcoreového tria Trigger. Pokus zlikvidovat židli baskytarou či naopak sice Simonovi Hanesovi nevyšel, ale sound z onoho experimentu lezl zajímavý. Slušný průplach ušních bubínků, byť netřeba dodávat, že vůbec ne samospádný a samoúčelný.

Craig Taborn si pro sólový recitál vybral hodně technicky náročné kousky, však Zorn v roli konferenciéra uvedl pianistu slovy „nikdo nehraje bagately jako on“. Právě Tabornův set žel rušil hlahol od baru. Rušit se však rozhodně nenechal varhaník John Medeski s kytaristou Davem Fiuczynskim a bubeníkem Calvinem Westonem. Jak přesná byla jejich souhra v unisonech se dalo spíš než v třeštícím sále odhalit na záchodcích o patro níže, kde byl zvuk konkrétní a jasně čitelný – a pořád hodně hlasitý.

Nova QuartetKennym Wollesenem coby sólistou za vibrafonem, Johnem Medeskim tentokrát u klavíru a taktéž akustickou rytmikou Trevor Dunn a Joey Baron uchopil lahodně melodickou stránku Zornova skladatelského talentu. Do sálu vnesl vítaný moment velebného klidu. Stejně jako duo akustických kytar Juliana Lage a Gyana Rileyho, byť v tomto případě opět místy i atonálně (ne)souznících. Nebo příjemné akustické „zornovsky jazzové“ trio pianisty Briana Marselly. Japonská elektronická hudebnice Ikue Mori rozprostírala zvuková osidla od uklidňujícího ambientu až po značně nervní motivy s „vybočujícími“, arytmickými prvky. Peter Evans zase dokázal sám s trubkou odehrát neuvěřitelně komplexní blok, s rozvoji serialistických „koleček“, zvukovými ataky, zapeklitými kaskádami tónů.

Na závěr John Zorn opět generoval adrenalin. To, co v podání kapely Asmodeus, konkrétně kytaristy Marka Ribota, Tevora Dunna tentokrát s baskytarou a bubeníka Kennyho Grohowskiho, působilo jako newyorský masakr elektrickou kytarou, ovšem pochopitelně mělo řád. Proto proti hudebníkům seděl Zorn coby dirigent a dával pokyny ke střídání patternů, ke gradacím, určoval dominantní nástroj.

Po razantním „budíčku“ publikum rozhodně nebylo tak vyčerpané, aby se nezvedlo k ovacím ve stoje. Kdo koncert navštívil, může sám sobě gratulovat. Tenhle zážitek patří k neopakovatelným.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *