JOHN ZORN: Bagatelles

Tzadik, 2021, 37:59 + 36:05 + 39:26 + 38:59

Autorský výběr z „kompozičního maratonu“ z března až května 2015, jehož část jsme měli možnost zažít v pódiové podobě v Praze, se konečně dostal na desky. John Zorn přizval k natáčení čtyřalba čtyři interprety natolik žánrově odlišné, aby vynikla šíře jeho zájmů.

První deska patří kvartetu cca jazzové kytaristky Mary Halvorson. Nad tím, jakou samozřejmou souhru a zároveň přesvědčivý feeling Mary a její chlapci předvádějí i v totálně nepředvídatelných, aleatorně působících pasážích, zůstává rozum stát. Přesnost přitom nemizí ani v tak expresivních, s punkovou zběsilostí tlačených kusech jako Bagatelle #103. Pro violoncellové duo Erika Friedlandera a Michaela Nicolase na albu č. 2 ostatně platí totéž. A není to tak, že bychom od primárně „listařů“ a interpretů soudobé hudby takovou akurátnost čekali. Tady se těží z partitury mnohem víc.

Cosi povznášejícího. Zvláště v jednodušších, „zpěvnějších“ kusech, kde jedno cello přejímá rytmickou ostinátní figuru a druhé vyhrává motiv. Ještě působivější jsou kontrasty, kdy pánové vypíchnou to nejpřátelštější a nejlahodnější ze Zornova rukopisu a okamžitě plynule přeskočí do náladotvorného atonálního naschválu (např. Bagatelle #37). Noiserockový „newyorský masakr elektrickou kytarou“ v provedení tria Trigger zní ve studiové verzi strukturovaněji a čitelněji než onehdy ve Foru Karlín. Ale jistě jen kvůli tehdejší únavě a přesycenosti slechů, a také v kontrastu s možností moci se při poslechu nahrávky vracet a srovnávat. Studio neubralo nic ze živelnosti sonických výpadů. Elektronická umělkyně Ikue Mori na závěrečném disku vtěluje stejnou citovost i rafinovanost do laptopu.

Výsledek všech čtyř totálně odlišných uchopení vyšel i v těch nejkrkolomnějších a nejnáročnějších skladbičkách (prý bagately) tak sugestivně a zasvěceně, že ho v žádném případě, promiňte ten vnucující se povrchní vtípek, nelze bagatelizovat. Zornofilové mají hostinu.

 

Přidat komentář