Čtvrtý box-set Zornových bagatel se zaměřuje na dechové nástroje. Můžeme tu slyšet i autora, byť saxofonista Zorn v posledních letech svěřuje svoje kusy spíše „externím“ virtuosům. Hraje na prvním disku, kde se přidal k sestavě Speed-Irabagon Quartet. Což znamená, že chrlí svoje hektické vály ve spojení s dalšími dvěma saxofonisty, Chrisem Speedem (jestli tohle není nomen omen…) a Johnem Irabagonem. Komplikovaná unisona v tak zběsilém tempu a rytmika Christian McBride a Ches Smith se chová natolik hardcorově, až uši přecházejí. Ovšem nejde tu jen o stereotypní nářez. Volnější Bagatelle #175 má přehlednější strukturu a evokuje soundtrack k detektivce, #248 je skoro balada s rafinovaně se proplétajícími melodickými linkami.
Druhý disk trochu odlehčí uším, jde o sólový recitál trumpetisty Petera Evanse. Ale ne, že by Evans nad Zornovými partiturami s klopotnými kaskádami tónů nezvládl nějakou tu divočinu s extrémními hráčskými technikami (působivě muzikální „chrčení“ v #24). Na třetím albu doprovází klarinetistu Bena Goldberga netradičně obsazená sestava s pianistou Craigem Tabornem a dvěma kontrabasisty, Jorgem Roederem a Thomasem Morganem. Kvarteto bez bicích, hrající ve zvláštně rozvolněných tempech, zní velmi free i libozvučně, zároveň nechává vyniknout skutečně atypickým (aleatorním, nebo prostě zornovským?) motivům. Zlatým hřebem kompletu je ovšem poslední disk, kde Sam Eastmond pro Zorna zaranžoval (což mu zabralo měsíce práce) a diriguje dvanáctičlenný ansámbl. Výsledek? Neuvěřitelný kaleidoskop náladotvorných zvratů a závratné hýření zvukovými barvami. Big band na halucinogenech, chtělo by se na první poslech napsat, kdyby vše nebylo tak přesně zkonstruováno a interpretačně vybroušeno a kdyby se takhle těžké klády nedaly zahrát jen s krajně střízlivým soustředěním. Určitě jedno z nejzajímavějších uchopení Zornových bagatel.
Jen houšť a větší kapky. A další box-sety.