Josef Štěpánek: Hudbu, kterou chceš hrát, musíš cítit

Kdo sleduje českou hudební scénu stojící mezi totálním středním proudem na jedné straně a extrémními, experimentálními nebo teenagerskými žánry na straně druhé, nemohl se s jeho jménem za posledních řekněme deset let nesetkat, ať už v sestavách koncertních kapel, nebo na soupiskách týmů nahrávajících studiová alba širokého spektra zpěvaček a zpěváků. Kytarista (a vůbec všestranný hráč na strunné nástroje), producent a skladatel Josef Štěpánek žije hudbou na sto procent svého života, své energie, svých zájmů. Což ovšem neznamená, že by byl nesnesitelným muzikantským „nerdem“, právě naopak. Tak přívětivého, milého a společenského člověka s všestranným rozhledem na české hudební scéně rozhodně nepotkáváte každý den.

Pocházíš z hudebně založené rodiny?

Napůl jsem z učitelské rodiny. Moje babička s dědou byli oba učitelé, moje máma učila ve školce. Hrála na housle, táta na kytaru, normální jednoduché písničky. Takže jsem navázal na hudební, ale i pedagogickou větev, protože také učím. Často se mě lidi ptají, jakou mám já jako aktivní kytarista trpělivost s dětmi, ale právě ta rodinná tradice to vysvětluje. Za mámou jsem do školky často chodil, a komunikovat s malými dětmi je pro mě přirozené.

Jsi hodný učitel?

Řekl bych, že ano. Já totiž vůbec neumím hudbu spojovat s nějakou negativní emocí. Zvlášť u dětí mám pocit, že by hudba měla být radost. Je velký rozdíl ve způsobech výuky. V klasické hudbě se musí postupovat po jednotlivých krůčcích, ta cesta je vyšlapaná a musí se dodržovat. V neklasické hudbě, které se věnujeme v naší škole v Berouně, je možných přístupů miliarda. Jestli se rozhodneš hrát na kytaru v patnácti letech a ještě vůbec netušíš, co to obnáší, vůbec to neznamená, že z tebe v pětadvaceti nebude kytarista. V tom mám osobní zkušenost.

Ty jsi začal kdy?

Dost pozdě. Poprvé jsem si půjčil kytaru někdy ve třinácti. O dva roky později jsem začal chodit do hudebky, a bylo to příšerný. Napřed mě nechtěli vzít, pak mě vzali, a po roce zase vyhodili. To je taková moje oblíbená historka: když dneska potkám svého bývalého učitele, který mě vyhodil, tak se ho z legrace ptám: „Kolik ti za těch čtyřicet let, co učíš, prošlo rukama profesionálních kytaristů? Jeden. A jak to bylo? Po roce si ho vyhodil…“ To je takové moje pedagogické memento. Nerad bych, aby se něco podobného stalo i mně.

Ty máš v učení nějaký svůj specifický přístup, nebo volíš u každého žáka jiný?

Spíš bych řekl to druhé. Nejlíp se mi pracuje s trochu staršími dětmi, řekněme druhý stupeň nebo středoškoláci, prostě ti, kteří už aspoň trochu tuší, co je na muzice baví. U malých dětí jde hlavně o to, aby měly nějaké návyky, u nich je výuka přece jen klasičtější. Pokud přijde někdo starší, moje první otázka zní: „Jakou máš rád muziku a co bys v ní chtěl třeba za dva roky dělat a umět.“ Tedy jestli by chtěl mít kapelu nebo třeba umět sám hrát písničky a jaké. S touhle konkrétní motivací se pak snažím pracovat.

 

Kdo sleduje českou hudební scénu stojící mezi tot . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář