Jsem vzteklý starý

Americký kytarista MARC RIBOT se na scéně Bagatelles Marathon objeví v úplném závěru po boku Johna Zorna, baskytaristy Trevora Dunna a bubeníka Kennyho Grohowského ve skupině Asmodeus. Ribot, který se pohybuje na newyorské scéně avantgardní hudby, na sebe poprvé upozornil v půlce osmdesátých let, kdy doprovázel Toma Waitse, hrál s Johnem Luriem v Longue Lizards a pak v The Jazz Passengers. Nějakou dobu se věnoval latinskoamerické hudbě a flamenku. V roce 2015 vystoupil v Akropoli sólově, loni pak s rockovým triem Ceramic Dog, kde na basu hraje Shahzad Ismaily a bubeník Ches Smith. Před koncertem jsem s ním mluvil o jeho vlastních projektech i o hraní s Johnem Zornem.

 

 

Poslední album Ceramic Dog YRU Still Here je docela agresivní. Proč jste se rozhodl mluvit o společenské a politické situaci?
Řekl bych, že všechny nahrávky Ceramic Dog jsou docela agresivní. Na konci roku 2016 jsme byli ze dvou třetin hotovi s novou deskou a měl jsem pocit, že svět by mohl počkat na další hrst písní, jak válčím se svou přítelkyní. Byly tu mnohem důležitější věci, se kterými bojovat.

Máte vztek kvůli současné situaci v USA?
Jsou to dva a půl roku, kdy můžete mít vztek každou minutu. Je to katastrofa, myslím si, že je Donald Trump nebezpečný. Nechám na historicích, aby rozhodli, zda je fašista nebo ne, ale jasně stojí na hraně fašismu a je opravdu nebezpečný. Mám pocit, že si mnoho amerických občanů nemyslí, že to je normální politická situace, a domnívám se, že ostatní lidi v kapele se mnou souhlasí. Klidně se jich můžete zeptat, jeden z nich tady sedí.

 

 

Překvapuje mne, že to říkáte zrovna vy. Podobné komentáře pronášejí většinou lidé jako Jello Biafra nebo Al Jourgensen z Ministry.
No víte, já se snažím používat slova s rozmyslem, neříkám každému, že nesouhlasím s tím fašistou, ale říkám, že Donald Trump má blízko k tomuto fenoménu, že je to nacionalista a v ekonomice dělá věci, které mohou případně vyústit ve válku a které mohou vést k přerušení vztahů s dalšími zeměmi. Je otevřeně rasistický a sexistický, a to vše v zemi, která je složena z různých menšin, což je velmi špatné. Normálně bychom se takovým výrokům vyhnuli, normálně se hudebníci vyhýbají přímému zapojení do politiky. Proč? Protože si vyděláváme na živobytí prodejem lístků na koncerty a cédéček a kdybychom odradili jen deset procent lidí, tak máme o deset procent méně peněz. Proto když hudebníci pronášejí politická prohlášení, tíhne to k výzvám typu: „Lidé, postavte se za svá práva.“ Politicky zní i „Dejme se všichni dohromady, sjednoťme se,“ ale ve skutečnosti to jsou hovadiny. Ale my nejsme politici, já vytvářet politiku nechci. Ale když vidím někoho, kdo je totálně mimo…

Ptám se na to i kvůli vašemu poslednímu sólovému albu.
Jo, Songs Of Resistance 1942–2018. Víte, zpočátku byly oba projekty hodně oddělené, myslel jsem na to, abych je udržel od sebe, ale když jsme hráli Songs Of Resistance, převzali jsme i nějaké písně od Ceramic Dog a naopak. Všechno se to trochu pomíchalo. I když v Ceramic Dog spolupracujeme dlouho a děláme si věci po svém.

Obě desky ale mohou mnohé překvapit, spojují si vás s latinskou hudbou.
Od devadesátých let jsem latinské hudbě věnoval osmnáct let a s Los Cubanos Postizos jsem natočil desku. Jsem rád, že lidi mají dobrou paměť, ale předtím i potom jsem dělal hodně odlišných věcí.

A ty poslední jsou docela naštvané. Lidé přitom bývají vzteklejší, když jsou mladí.
Já jsem vzteklý starý. Ale nevím, jestli je přesné mluvit zrovna o vzteku. U vzdoru není důležité, jestli při něm cítíte vztek. Ve vzdoru se můžu cítit naprosto spokojený. Je to volba toho, co děláte, nejen emocionální stav.

Ale když poslouchám desku Ceramic Dog, vzteklá je.
To je pravda, ale jak řekl Bob Dylan, když se ho ptali, proč hraje věci, které jsou tak negativní – když je hraji, cítím se dobře. A mně dělá dobře je hrát.

Když zmiňujete Boba Dylana, vrátím se k Songs Of Resistance. Jak jste vybíral, které písně na ně zařadíte?
Dlouho jsem se zajímal o písně hnutí za lidská práva a o odbojové písně z druhé světové války. Hodně jsem jich už znal, některé jsem hrál už roky. Lidé si myslí, že je to velmi politická deska, ale já se nesnažil být neskrývaně kontroverzní, nesnažil jsem se být fanatický ohledně amerických politických stran demokratů a republikánů. Na desce je politika, ale je to politika lidové fronty. V době druhé světové války liberálové a komunisté a dokonce i konzervativci, kteří byli proti fašismu, společně skončili na jedné straně, což je velmi specifické. A nebyla to náhoda, oni s tím souhlasili. Moskva řekla, ok, dokud toto neskončí, přestaneme hovořit o svržení kapitalismu, a liberálové řekli, ok, přestaneme zavírat komunisty do vězení. Lidé teď mají vztek na republikány, ale je fakt, že se za druhé světové války sama osvobodila díky vlastnímu odboji jen jedna jediná země: Srbsko. Všechny další byly osvobozeny buď sovětskou armádou, nebo Američany. A v americké armádě bojovalo hodně republikánů. Na této desce jsem se proto snažil nevystupovat proti republikánské straně. Republikáni by měli mít velmi jasno v otázce životního prostředí, protože konzervativci mají rádi čistý vzduch a čistou vodu a planetu, na které žijí, stejně jako liberálové, nebo by aspoň měli. A věřící konzervativci by měli dělat rozdíl mezi bohem a mamonem. Moje rodina je konzervativní židovská. Pro nás to znamená, že se jednou ročně všichni sejdeme a řekneme si – měl bys znát srdce cizince, protože jsi jednou taky byl cizincem, cizincem v egyptské zemi. V mé rodině to vždycky znamenalo, že máme být milí na imigranty, protože jsme byli taky přistěhovalci. Moji prarodiče byli imigranti. A řídíme se tím, že děláš druhým to, co chceš, aby dělali druzí tobě. To jsou všechno věci, kterým chtějí konzervativci věřit.
Takže: nechtěl jsem, aby ta deska byla výlučná. Ale připouštím, že se příznivcům Trumpa nemusí líbit.

 

 

Jenže Trump stojí mimo okruh typických představitelů republikánů i demokratů.
S tím souhlasím. Právě proto jsem cítil, že je to něco neobvyklého. Nastala krizová situace a každý by měl dělat, co může.

Nyní se zaměřím na hraní s Johnem Zornem, protože s ním budete hrát v červnu v Praze. Jak se s ním spolupracuje?
John je jedním z největších žijících skladatelů a je čest, když vám někdo takový zavolá. To je všechno, i když bych o Johnovi řekl ještě jedno: je o něm velmi málo známé, že taky hraje na kytaru. A je jedním z mála skladatelů, který opravdu píše pro elektrickou kytaru. Je hodně dobrých skladatelů a každý se naučil, jak přesně popsat každý detail při hře na housle, ale jen velmi málo ví cokoli o elektrické kytaře. Ale John ví, kdy požadovat fendera a kdy gibsona, a zná rozdíly mezi fuzzem a kvákadlem. K řadě skladatelů mám velký respekt, ale John může psát pro kytaru, což je vzácné.
Klasická hudba se snaží předstírat, že skládání je univerzální. Já si však myslím, že skladatelé klasické hudby a zcela jistě jazzoví autoři jako Duke Ellington – přičemž John je někde mezi klasickými a jazzovými skladateli – píší pro určité interprety, ne jen pro nástroje. Vědí, kdo hraje v jejich orchestru a skládají podle jejich omezení a stylu, nebo, doufejme, respektují jejich limity.

Nakolik je hraní se Zornem improvizované?
Dělal jsem s Johnem totální free improvizaci, ale nikdy jsem nehrál s Johnem v žádné skladbě, která by byla zcela improvizovaná, je tam vždy něco složeného. Často to zní jako improvizace, ale není tomu tak. Například v poslední větě v Kristallnacht[1] si každý myslí, že je tam moje dlouhé kytarové sólo, ale ve skutečnosti jsou to čtyři rozdílné postupy – numerická řada, výstup z ní, kvintové power akordy[2] a ty spojuji s dalšími prvky, jako je noise. A John je velmi konkrétní, noise je noise, atonalita je atonalita, polytonalita je polytonalita, nejsou to stejné věci a nevytvářejí stejný efekt. Improvizace na motiv může být volná, ale on používá strategii, kdy vytváří sled akcí, v nichž neimprovizujete na motiv, ale hrajete sérii úplné nových kompozic, které k sobě navzájem nemají vztah.

John používá výraz ,cpaní klobásyʻ. Když máte hodinový koncert a jen čtyři skladby, může tam být hodně improvizace a John má velmi dobrý způsob jejího vedení, aby zapadla do kontextu skladby. John je velmi ekonomický skladatel. Může dát informaci na půl strany a získat z toho deset minut hudby.
Kompozice je případem, jak můžete vytvořit něco velkého v rámci rozpočtu, který máte, v čase, který máte, a s lidmi, které máte. Neplatí, že kdybyste měl pětkrát více času na zkoušky, bylo by to mnohem lepší. Tak to nefunguje. Buď s časem, který máte, s penězi, které máte, a s lidmi, které máte, vytvoříte něco skvělého, nebo ne. A musím říct, že v tomhle je John svého druhu mistr. Ve schopnosti využít všeho a pracovat s danými limity.

 

[1] Kristallnacht je album John Zorna z roku 1992, poslední větou je Gariin – Nucleus The New Settlement

[2] Power akordy ve skutečnosti nejsou akordy, ale dvojzvuky, kdy se z kvintového akordu vypustí tercie

Přidat komentář