Jsme jen různě vděční účastníci zázraku

Jakub König je tak trochu workoholik. Zpívá příběhy i poezii, které si i skládá, občas píše texty i pro jiné, maluje obrazy, kreslí komiksy, bloguje, profesně se pohybuje v marketingu, a kromě vlastní tvorby má i dar inspirovat ostatní. Nedávno vyšlo Září, druhé album jeho početné formace Zvíře jménem podzim. Navíc už od dob, kdy jsme se kdysi dávno potkali v jedné redakci, mám rád jeho svébytný humor.

 

Poslední dobou jsem zaregistroval hned několik tvých výstav a z povzdálí mám dojem, jako by tě nyní výtvarné vyjádření uspokojovalo víc než to hudební. Zdá se mi to?
Asi to tak z venku může vypadat. Ale v centru všeho, co dělám, je pořád hudba. Je ale pravda, že jsem se po dodělání flipbooku Když piješ a knížky Zvíře jménem Podzim hodně rozkreslil. Magdalena Hájková nám s Vladivojnou uspořádala první výstavu… A pak jsem začal vystavovat sám. Všude, kam jdu, s sebou většinou tahám modrou krabici ve tvaru lego kostky, ve který nosím tuše, fixky a bělítka. A pokud to jenom trochu jde, kreslím si všude. Při čekání na vlak, při dlouhých firemních poradách, během toho, co s kamarádama sedíme v baru a klábosíme.
Takže si kreslím vlastně pořád.
Hudbu bych taky moc rád takhle dělal pořád. A snažím se. V metru cestou do práce dělám v telefonu skladby pro audioknihy nebo vlastní demáče. Ale kreslení je provozně jednodušší. Po prokresleným víkendu můžu nahrát všechny ty obrázky na Facebook, a tak je to všechno rychle vidět… S hudbou je to přeci jenom delší a komplexnější proces.
Před pár lety jsem se rozhodl, že se budu umění věnovat, co to půjde. Uvědomil jsem si, že mě to v životě dělá šťastným. Že mě možnost pracovat na hudbě nebo obrazu nebo textu uklidňuje, vystřeďuje. A pokud se mi daří zůstat v tom tvůrčím proudu, je pak trochu jedno, kterou z těch věcí zrovna dělám. Ale tím rozhodujícím principem, kterej se odráží ve všem, je hudba.

 

 

Druhé album kapely Zvíře jménem podzim mělo skvělé ohlasy. Objevilo se v nominacích na album roku, koncerty byly plné… Přesto jsi dopředu avizoval ukončení této kapitoly. Proč?
Když se mi v hlavě vylíhla celá ta věc se Zvířetem, bylo to ráz na ráz. Pár měsíců jsem dumal, zvažoval, odsouval a zase se k tomu nápadu vracel… a pak jsem napsal eponymní písničku a poslal ji na Facebooku dvaceti vybranejm lidem společně s pozváním do studia. A s poznámkou, že se může stát ledasco. Ale že by jim tahle jednorázovka neměla výrazně vlézt do hraní s jejich domovskými kapelami, do jejich prací a projektů. Že natočíme desku a pak budeme hrát pár let za sebou podzimní koncerty, dokud nás to bude bavit. A čau.
První deska vyšla na podzim 2017. A i když jsem trochu doufal, že se budou dít věci, nedovedl jsem si představit, jaké. Netušil jsem, že na pódiu bude mít ta kapela takovou sílu, že mě to bude zouvat z bot. Zážitky, které za ty tři roky mám, se nedají srovnat s ničím, co jsem zatím ve svém hudebním životě potkal.

To je ale spíš naopak důvod, proč to celé nerozpouštět…?
Je opravdu hodně těžké, držet tuhle velikánskou věc v chodu. A protože se chci v životě obklopovat a zabývat co nejvíc uměním a co nejméně organizováním přejezdů, ubytování, termínů zkoušek a rozdělování peněz, rovnou jsem všude ohlašoval, že to bude opravdu jen na krátko.
Je to fakt náročné a to i v oblastech, se kterými jsem vůbec nepočítal. Stojí mě veliké množství energie a času, držet to pohromadě.
Když mi došlo, že máme materiál na druhou desku a že se mi do toho celého kolotoče vlastně chce pustit, protože „koncerty“ a protože „ti talentovaní a úžasní spoluhráči a přátelé…“, stejně jsem se dlouho rozhodoval. A zase to bylo ještě náročnější a intenzivnější, než jsem si představoval.
A i když mi po vyprodaných podzimních koncertech hodně lidí z vnějšku i z nitra kapely říká, že bych to měl přehodnotit, věřím, že je mé rozhodnutí správné. Dojedeme letní koncerty pro rok 2020, a moc rád bych udělal a natočil jedno velké vystoupení v cirkusovým stanu. Ale pak bude čas nechat Zvíře spát. I kdyby jen na pět, šest let, než nám trochu povyrostou děti. Než ve svejch kapelách zúročíme, co jsme se naučili společně.
Málokdy dodržuju do puntíku předem vytýčené koncepty až do krve. Mnohem víc mě zajímá, co se stane. Kam mě ta samotná práce, to samotné dílo vede. Zároveň se učím důvěřovat svým instinktům a ctít předem nastavený hranice. Zvíře je krátkodobý, možná nárazový projekt. Funguje a bude fungovat do té doby, dokud to pro nás bude něco výjimečného, vzácného, v něčem možná posvátného. Ve chvíli, kdy se z toho stane jen kšeft, nemá to kapela, jako je Zvíře jménem Podzim, možnost přežít. Alespoň tak to cítím a tak tomu věřím.

 

Vedle kapely jsi zmínil i stejnojmennou knihu. Vznikala snadněji než písničky, nebo bylo ji napsat pro tebe těžší?
Mně se písničky většinou skládají do příběhů. Ať už v rámci desky nebo pak v rámci jedné kapely. Často si toho všimnu až po nějaké době, ale u zvířete bylo evidentní, že kromě písniček mám v hlavě ještě příběh. A ten příběh se konkretizoval a konkretizoval a jak jsme dodělávali desku, začal se blížit podzim, kdy měla vyjít… a tak jsem se rozhodl, že to prostě risknu a zkusím to napsat. Byl jsem tehdy nadšený, že se mi povedlo doopravdy udělat a vydat flipbook Když piješ… a jak jsem byl rozradostněný, rovnou jsem pokračoval v kreslení a malování obrázků do zvířecí knihy.
Měl jsem velkou podporu v Báře Klimtové, která se starala o vydání Když piješ… a stála i za přípravou Zvířete. Díky ní jsem věděl, že když knížku fakt napíšu a když nebude pitomá, že se ji nejspíš podaří vydat.
Trochu těžší to začalo být, když došlo na samotné psaní. Zjistil jsem, že mám z „opravdové knížky“ až posvátnou hrůzu a že se furt nemůžu odhodlat. A že když už se odhodlám, pořád se tak nějak připravuju a osměluju, jak ten plavec na plovárně, co si důkladně namočí kotníky a pak ochladí čelo a hrudník a pak vleze do vody po kolena… ale stejně zase ještě radši vyleze, protože dál je hloubka.
Ale termín se blížil. A tak jsem oprášil tu modrou lego
kostku, nacpal si ji tušema a fixkama, a s mojí těhotnou holkou jsme celé léto chodili po letenských zahrádkách. A já do velkého sešitu kreslil a psal a psal a psal.

 

 

Myslíš, že ten příběh může oslovit i někoho, komu třeba písničky nic neříkají?
Já bych si tipnul, že jo. Ostatně pořád se potkávám s lidmi, kteří znají knížku a neznají kapelu a naopak. A knižní recenze, které vyšly, album většinou v podstatě pomíjejí. Snažil jsem se knížku napsat tak, aby obstála i sama o sobě. Já ty dvě věci ale nedokážu vnímat odděleně… a moc hezky to funguje dohromady v rámci Malého zvířete, což je kombinace čtení, hudební improvizace a projekcí.

Co teď dělá Kittchen? Zaregistroval jsem i písničkářská vystoupení pod tvým občanským jménem, a zatímco první tři alba vyšla v průběhu čtyř let, po další čtyři roky pod touto hlavičkou nic nového nevzniklo?
Kittchen normálka čile hraje. Nekoncertujeme teď záměrně tolik, jako poslední roky, ale pořád hrajeme docela často. Pod svým občanským jménem jsem vystoupil i proto, že jsme měli domluvené koncerty s Kittchen, které měly v podmínkách, že kolem nich nebudu hrát v Praze… a mně se tehdy na těch Osamělých písničkářích a vernisážích moc hrát chtělo. Tak jsem na to šel takhle, za Königa.
Před rokem, v listopadu, jsme se po koncertě v Café v lese dohodli, že do stávajícího dua přibereme Aid Kida. Hrál jsem s ním kvůli Tomášovu vytížení spoustu koncertů během loňský roku… a bylo to super. Když se navíc přidal i Tom, parádně to zaklaplo do sebe. A tak si teď pomalu rezervujeme nějaký termíny na příští rok na nahrávání. A do toho občas zahrajeme koncert, abychom viděli, kam nás to společně vede.

A to je kam?
Na nějakou chalupu nejspíš. Fakticky nám dělá dobře, mít možnost, ponořit se na pár dní jen do práce na hudbě a s Tomášem jsme takhle už párkrát natáčeli třeba v Beskydech na Portáši nebo v Úštěku. A s Tomem a pak i se Zvířetem jsme pár dní strávili na chalupě u Kalle. Ale rozumím, že tak ses úplně neptal.
Co se týká nových skladeb, mám v hlavě první zárodky, který nějak pasují k sobě. V něčem jsou podobnější tomu „starýmu dobrýmu temnýmu“ Kittchenovi. Tematicky vymetají spíš ty temnější kouty. A jak je uděláme, to jsem fakt zvědavý. Bavili jsme se o tom, že bychom po kytarovém Kontaktu pracovali zase víc s elektronikou. Ale je fakt, že jsme si část nápadů vyzkoušeli už se Zvířetem… takže teď budeme muset přijít na nějaké nové.

Čím se z tvého pohledu Kittchenovy skladby dnes liší od těch pro Zvíře jménem podzim, když i oba jeho spolupracovníci hrají s oběma projekty?
Já vnímám dva hlavní rozdíly. Jednak v tématech. I když i Zvíře je na někoho moc melancholické, pořád je to deska namířená jednoznačně vzhůru, ke světlu. Je hodně nadějeplná. Jakoby svolává lidi dohromady. Kittchen je mnohem introspektivnější a temnější. Chlápek z komiksu, co straší lidi s cedulí „konec je blízko“. A druhý rozdíl vnímám v tom kapelním principu. Zvíře je o síle smečky, o tom, že je nás hodně. Že kamkoli přijedeme, máme s sebou svůj vlastní kmen. Šamana, totem, matky s dětmi… Písničky jsou psané tak, abychom se tam do toho mohli na pár místech opřít všichni společně a připravit tak pro sebe i pro ostatní výjimečnou chvíli. Kittchen je v tomhle naopak hodně osekaný na dřeň. Tam, kde je Zvíře barevné, je Kittchen úsporný. Často je vodítkem nějaké omezení, které určí směr desky. Jsem si vědom toho, že pro spoustu lidí je ten rozdíl zanedbatelný. Ale nevadí mi to. Pro mě je důležité, že ten rozdíl poznám a cítím já.

Když je řeč o té úspornosti: Kittchen si také vždy vystačil s minimálním doprovodem, na první desce zní home-made zvuky, na koncertech jsi používal kytaru československé socialistické výroby a jednou jsem dokonce viděl i koncert s doprovodem pouhého iPhonu. Naproti tomu ve Zvíře jménem podzim se objevily i nestandardní nástroje, jako je barytonová kytara nebo cigar box. To způsobil vliv spoluhráčů?
Do určité míry ano. Barytonová kytara mě lákala opravdu dlouho a když jsme dotočili Kontakt, pořídil jsem si ji na Tomův popud, že mě třeba povede k novýmu materiálu. Což nakonec vedla, ale až tak novýmu, že vzniklo Zvíře. A pro první desku byla tahle barytonka, koupená den po smrti Davida Bowieho, určující. Cigar box pak byla láska na první hraní, když mne brněnský hudebník a stavitel nástrojů Jan Fic pozval do zkušebny, kde mi představil portfolio Red Bird Instruments. Jeden cigar box jsem si hned půjčil a hrál na něj doprovod k filmu Frigo na mašině… a po skončení si rovnou objednal jeden svůj kousek. A je to jeden z nejuniverzálnějších nástrojů, co mám.
Pak mi taky bylo před… skoro dvěma lety, čtyřicet. A od kamarádů a spoluhráčů jsem dostal krásného bílého Jazzmastera… což byla tak super kytara, že jsem se na ni rok styděl hrát. A až když se mi rozbila Vraná, teda ta modře přestříkaná Jolana Proxima, na kterou jsem hrál od začátku Kittchena, přesedlal jsem na „novej stroj“. Hraju s ním ovšem hlavně v Kittchenovi. Protože třeba na poslední šňůře Zvířete k Září jsem hlavně zpíval a nehrál vůbec na nic. Až na přídavky jsem si půjčoval kytaru od spoluhráčů.

Jak moc to řešíš, nástroje nebo třeba efekty?
Já nejsem popravdě moc technický typ. Vytvořit si svůj setup mi trvalo patnáct let. A v jednom kuse někde něco nechávám, zapomínám a ztrácím. Jakmile mám příliš mnoho cajků, nejsem to v tom vytržení kolem koncertů zkrátka schopný všechno pohlídat, uklidit na své místo…
Takže ta úspornost je v mém případě nutnost. Nebo vytoužený cíl, protože v současné době stejně jezdím na hraní úplně plným autem a leckdy by se mi ještě hodil vozík.

 

Kittchen se – na rozdíl od spíš snového Zvířete – v textech hodně vypořádával se zcela konkrétními traumaty alkohol v rodině, hledání důvěry v sebe sama, vliv prostředí… Je to už uzavřená kapitola nebo dosud nevyčerpaná studna témat? A máš pocit, že podobná autoterapie funguje?
Kittchen byl na začátku hodně anonymní. A díky tomu jsem se poprvé odvážil psát jakoby „doopravdy“. O svých konkrétních děsech a démonech, o tom, jaký to je pít a co mi ten chlast dává, o svých touhách a posedlostech. A osobně jsem přesvědčený, že taková autoterapie funguje skvěle. Představuju si to tak, že mám možnost zachytit důležité a třeba i náročné momenty ze svého života. A udělat z nich něco intenzivního, krásného, silného… teda písničku. A tím, že ji zpívám znovu a znovu, mám možnost postupně zpracovávat a integrovat tyhle zážitky, emoce a stavy do svého života. A zároveň mi během těch devíti let s Kittchenem přišlo zpátky tolik důležité zpětné vazby od lidí, kteří na koncertech prožívali podobnou věc. Identifikovali se s příběhem, nebo se svojí verzí příběhu v našich písničkách. A pomohlo jim to tuhle zkušenost nějak zapracovat, projít si jí… Během té doby mi postupně docvakávalo, že hudba v mém životě nemá jen ten zábavný rozměr. A i díky tomu, jak se hudba používá při holotropním dejchání, jsem pomaličku objevil i její hluboký význam pro vývoj… svůj minimálně. Ale i lidstva, jako celku. Hudba je komunikační kód, kterým můžeš předávat opravdu širokou a barevnou škálu emocí. A umění v nás kultivuje ty nevědomé stránky, které nelze jednoduše ovládnout ratiem.

Trošku jsi mi utekl od toho, jak to bude dál?
Asi bych řekl, že se Kittchen bude i nadále vydávat po těch konkrétních tématech… pro mě se ale mezitím radikálně změnila perspektiva. Už se necítím tak ztracený, osamělý a slabý, jak jsem se obával, že jsem. Objevil jsem ve svém životě potenciál k léčení těchhle těžkých míst a traumat. Věci, které se ale schovávají v podvědomí, všechny ty dávno nastolené nejistoty a strachy… to bych řekl, že může být nevyčerpatelná studna pro každého z nás na celý život. Sám jsem hodně zvědavý, jak ty nové písničky budou vypadat.

V objevování temných koutů jsi často zašel až tam, kam se jiní bojí. Mám na mysli hlavně tvé, poměrně dost expresivní klipy Pod Prahou a Poslední minuty, které vznikly ve spolupráci s Petrem Jedinákem. Máš nějaké hranice, kam už bys nešel?
Určitě jo, hranice mám. Pod Prahou i Poslední minuty jsou sice v něčem extrémní a na hraně. Ale přišlo mi zajímavé ukázat věci, které jsme zvyklí vídat jen jako trik, nebo opis, hyperbolu, v reálu. Jak to vypadá, když si krásná holka doopravdy zašije pusu. A co se stane, když natočíš detailní zpomalenou kamerou skutečný dekadentní swingers večírek, a podmaluješ tím smutnou písničku o konci světa. V obou případech jde ale o lidi, kteří se pro natáčení a celou akci rozhodli sami, ze své svobodné vůle. A to je pro mě opravdu klíčové.
Kdysi jsem pracoval pro jeden internetový časopis a měli jsme najatého internetového baviče, co pro nás točil krátká videa. Jednou se přihlásil s tím, že dal pár bezdomovcům stovku, když zbaští papričky, tajně napíchané extra pálivým olejem. A že je u toho točil a že „to je děsná prdel“. A tehdy jsem šel za šéfem, že na ničem takovém se podílet nebudu. Že s tím chytrákem pracovat nechci a že jestli chceme dělat podobné reportáže, tak končím. Video se nikdy nevysílalo a ten vykuk se postupně odkopal naplno jako takový bezpáteřní vychcan a bylo. Takže takové jsou asi moje hranice. Nevadí mi jít na krev, pokud jde o dobrovolné rozhodnutí. Co nemůžu vystát je, když si někdo honí snadné body na cizí účet. Tím, že někoho uráží nebo ponižuje. To mi přijde fakt ubohé.

Poslední dobou se mě často někdo ptá, k čemu jsou dnes dobrá hudební vydavatelství? Ty jsi jich už v minulosti vystřídal s kapelou Obří broskev několik, Kittchen vydává na značce Červený kůň, pro Zvíře jménem podzim sis vybral osvědčené Indies Scope. Bereš to jen jako otázku dělby práce, nebo i jako přihlášení se k určité filozofii?
S Obří broskví jsme každou ze tří desek vydali u někoho jiného. Jednak jsme hledali, jednak jsme věděli houby, jak se vydávání desek dělá. Na druhou stranu, vydavatelství Červený kůň vydalo Kittchen Menu jako svou první vinylovou desku a do určité míry se tím tehdy definovali. Spravuje ho můj kamarád, básník a hudebník František Řezníček a během naší skoro devítileté spolupráce si snažíme navzájem vycházet vstříc. A docela se nám to daří. Pro Zvíře jsem chtěl ale zavedené a respektované vydavatelství s tradičním jménem. A Indies pro mě dlouho byli tou hlavní volbou. A i s nimi je ta spolupráce prima.
Když se někdo zeptá, k čemu jsou dneska dobrý hudební vydavatelství, asi bych musel zmínit hlavně distribuci, PR a spoustu administrativy, se kterou se málokdy někdo z kapely samotný chce mazat. Důležité mi přijde pořád i portfolio daného labelu… to, podle jaké dramaturgie vybírá další koně.

Opakovaně jsi zmínil děti. Podruhé ses oženil a stal se i otcem. Pozoruješ v souvislosti s tím ve své tvorbě nějakou změnu?
St
oprocentně. Nevím, jakou máš zkušenost ty, nebo jestli si to vybavíš… ale mně se narozením Marušky změnilo úplně všechno. Jako by se mi v životě posunulo těžiště. Vůbec jsem si dopředu nedokázal představit, jaké to je, když do vztahu přibude další člověk, kterého prostě musíš milovat. Docvaklo mi, že to je opravdový zázrak. Jak je to na světě zařízené. Že spojením dvou milujících se bytostí vznikne bytost třetí. To je přece parádní. Neuvěřitelné. No a tohle vědomí, že jsme vlastně jen různě vděční účastníci zázraku, mi zůstalo a změnilo a mění mi život pořád a každý den. Po mnoha a mnoha letech zmateného a zároveň usilovného hledání štěstí na různých prazvláštních místech, jsem si uvědomil, že ho mám. Obrovské a nezpochybnitelné štěstí. Že jsem, že jsem potkal svou ženu, že spolu máme milovanou dceru, že se můžu věnovat hudbě a umění, že mám možnost zažívat takové věci, jako když Zvíře zabere v plné Akropoli a já se nohama ani nedotýkám země. A to se stoprocentně odráží i v mé tvorbě.

Muzikanti často svým potomkům skládají skladby, výtvarníci zas malují portréty. Už jsi k tomu dospěl taky?
Jojojo. Ještě před tím, než jsme věděli, zda se nám narodí kluk nebo holčička, vznikla písnička Maruško na první desce Zvířete. Stejně tak je primárně pro tu naši ratolest zrestaurovaná stařičká píseň od Obří broskve – Podzimní pes. Její demáč jsem jeden čas Marce musel pouštět pořád dokola. A hned od začátku taky kreslím pro Marušku obrázky, zpívám jí písničky, hrajeme spolu na nejrůznější hudební nástroje. Když už je ta hudba komunikační kód, je radost hledat a nacházet společnou notu.

 

Vzdal ses kvůli tomu něčeho ze své minulosti? Něčeho, co jsi považoval za svou důležitou součást?
Přestal jsem pít alkohol. O Vánocích to byly tři roky… a jde to zatím překvapivě snadno. Po jednom dalším večírku, kam jsem šel jen na skok pozdravit spolupracovníky, abych se pak s obřím oknem vzbudil druhý den dopoledne na gauči v práci… mi došlo, že už nemám sílu pořád riskovat, že se neuhlídám. A že si na to netroufám, když máme mít miminko. Že se za sebe nemůžu zaručit, že žádný z těch modelů omezování pití, které jsem zkoušel, nefungoval… a že mi těch dvacet let probouzení se s kocovinou a výčitkami a nenávistí k sobě samému… že mi to stačí. Tak už jsem si pro ten další vyprošťovací gin s tonicem nešel. A když jsem přežil první trudné hodiny, dny a týdny, ukázalo se, že mi to abstinování dělá vlastně hodně dobře. Ale musím říct, že jsem si to dopředu fakt představit nedokázal. Že bych vůbec nepil alkohol. To mi přišlo jako total sci-fi.

 

Několikrát, a i na festivalu v Boskovicích, jste společně vystoupili s Vladivojnou La Chia s projektem Vojna In the Kittchen. To už je minulost, anebo tahle spolupráce bude mít pokračování?
Já doufám, že pokračování mít bude. Vladivojna je neuvěřitelná. A taky úplně fantastická zpěvačka a hudebnice. Ale celá je prostě totálně parádní. My to naše hraní ale měli spojené právě s výstavami. A ty zařizovala naše kamarádka Magda Hájková z Hradeckého slunovratu. Což už byl po samostatném Kittchenovi a nově se rodícím Zvířeti třetí, docela velký a obsáhlý projekt. To bylo to léto, kdy jsem chodil s Mášou po Letné a psal knížku, a narození naší Mařenky bylo na spadnutí…
No a krátce po tom, co skutečně přišla na svět, mi došlo, že na to nemám. Že musím ubrat alespoň jednu z aktivit. A Vojna In The Kittchen byla tehdy nejmladší a nejmíň rozjetá… a tak jsem se děvčatům omluvil, že to zkrátka nedám. Líto nám to myslím bylo všem. Ale jak říkám, doufám, že přijde dobrý čas, kdy pár výstav a koncertů zase uděláme. Jestli to bude za dva, tři roky, nebo až budem s Vladivojnou oba nosit bílé, dlouhé plnovousy moudrosti… to se teprve ukáže.

 

Jakub König (1978)
Stále aktivní blogger (www.jakubkonig.cz), v letech 1994 až 1997 hrál s kapelou Stringbreakers, která se následně proměnila v Jakub a Obří broskev, a ještě později v Obří broskev. Do roku 2011, kdy byla uspána, vydala tři alba. Následně se zrodil maskovaný kuchař Kittchen, nejprve sólový a dnes vystupující občas až v triu (ten zatím nahrál tři alba), a v roce 2017 i kapela Zvíře jménem podzim, která má v plném počtu téměř dvě desítky členů, a ve které kromě známých tváří z jiných kapel hrají i někteří spoluhráči z Obří broskve. Složil hudbu k několika audioknihám. Kromě knihy Zvíře jménem podzim (2017) napsal a namaloval knížku Když piješ… (2017), soubor komiksů Anjel (2011) a e-knihu NAty (2013). Psal pro firemní magazín Čilichili a jeho sloupky můžete číst v měsíčníku Full Moon.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *