Jsme jen různě vděční účastníci zázraku

Jakub König je tak trochu workoholik. Zpívá příběhy i poezii, které si i skládá, občas píše texty i pro jiné, maluje obrazy, kreslí komiksy, bloguje, profesně se pohybuje v marketingu, a kromě vlastní tvorby má i dar inspirovat ostatní. Nedávno vyšlo Září, druhé album jeho početné formace Zvíře jménem podzim. Navíc už od dob, kdy jsme se kdysi dávno potkali v jedné redakci, mám rád jeho svébytný humor.
 

Poslední dobou jsem zaregistroval hned několik tvých výstav a z povzdálí mám dojem, jako by tě nyní výtvarné vyjádření uspokojovalo víc než to hudební. Zdá se mi to?
Asi to tak z venku může vypadat. Ale v centru všeho, co dělám, je pořád hudba. Je ale pravda, že jsem se po dodělání flipbooku Když piješ a knížky Zvíře jménem Podzim hodně rozkreslil. Magdalena Hájková nám s Vladivojnou uspořádala první výstavu... A pak jsem začal vystavovat sám. Všude, kam jdu, s sebou většinou tahám modrou krabici ve tvaru lego kostky, ve který nosím tuše, fixky a bělítka. A pokud to jenom trochu jde, kreslím si všude. Při čekání na vlak, při dlouhých firemních poradách, během toho, co s kamarádama sedíme v baru a klábosíme.
Takže si kreslím vlastně pořád.
Hudbu bych taky moc rád takhle dělal pořád. A snažím se. V metru cestou do práce dělám v telefonu skladby pro audioknihy nebo vlastní demáče. Ale kreslení je provozně jednodušší. Po prokresleným víkendu můžu nahrát všechny ty obrázky na Facebook, a tak je to všechno rychle vidět... S hudbou je to přeci jenom delší a komplexnější proces.
Před pár lety jsem se rozhodl, že se budu umění věnovat, co to půjde. Uvědomil jsem si, že mě to v životě dělá šťastným. Že mě možnost pracovat na hudbě nebo obrazu nebo textu uklidňuje, vystřeďuje. A pokud se mi daří zůstat v tom tvůrčím proudu, je pak trochu jedno, kterou z těch věcí zrovna dělám. Ale tím rozhodujícím principem, kterej se odráží ve všem, je hudba.

Druhé album kapely Zvíře jménem podzim mělo skvělé ohlasy. Objevilo se v nominacích na album roku, koncerty byly plné... Přesto jsi dopředu avizoval ukončení této kapitoly. Proč?
Když se mi v hlavě vylíhla celá ta věc se Zvířetem, bylo to ráz na ráz. Pár měsíců jsem dumal, zvažoval, odsouval a zase se k tomu nápadu vracel... a pak jsem napsal eponymní písničku a poslal ji na Facebooku dvaceti vybranejm lidem společně s pozváním do studia. A s poznámkou, že se může stát ledasco. Ale že by jim tahle jednorázovka neměla výrazně vlézt do hraní s jejich domovskými kapelami, do jejich prací a projektů. Že natočíme desku a pak budeme hrát pár let za sebou podzimní koncerty, dokud nás to bude bavit. A čau.
První deska vyšla na podzim 2017. A i když jsem trochu doufal, že se budou dít věci, nedovedl jsem si představit, jaké. Netušil jsem, že na pódiu bude mít ta kapela takovou sílu, že mě to bude zouvat z bot. Zážitky, které za ty tři roky mám, se nedají srovnat s ničím, co jsem zatím ve svém hudebním životě potkal.

To je ale spíš naopak důvod, proč to celé nerozpouštět...?
Je opravdu hodně těžké, držet tuhle velikánskou věc v chodu. A protože se chci v životě obklopovat a zabývat co nejvíc uměním a co nejméně organizováním přejezdů, ubytování, termínů zkoušek a rozdělování peněz, rovnou jsem všude ohlašoval, že to bude opravdu jen na krátko.
Je to fakt náročné a to i v oblastech, se kterými jsem vůbec nepočítal. Stojí mě veliké množství energie a času, držet to pohromadě.
Když mi došlo, že máme materiál na druhou desku a že se mi do toho celého kolotoče vlastně chce pustit, protože „koncerty“ a protože „ti talentovaní a úžasní spoluhráči a přátelé...“, stejně jsem se dlouho rozhodoval. A zase to bylo ještě náročnější a intenzivnější, než jsem si představoval.
A i když mi po vyprodaných podzimních koncertech hodně lidí z vnějšku i z nitra kapely říká, že bych to měl přehodnotit, věřím, že je mé rozhodnutí správné. Dojedeme letní koncerty pro rok 2020, a moc rád bych udělal a natočil jedno velké vystoupení v cirkusovým stanu. Ale pak bude čas nechat Zvíře spát. I kdyby jen na pět, šest let, než nám trochu povyrostou děti. Než ve svejch kapelách zúročíme, co jsme se naučili společně.
Málokdy dodržuju do puntíku předem vytýčené koncepty až do krve. Mnohem víc mě zajímá, co se stane. Kam mě ta samotná práce, to samotné dílo vede. Zároveň se učím důvěřovat svým instinktům a ctít předem nastavený hranice. Zvíře je krátkodobý, možná nárazový projekt. Funguje a bude fungovat do té doby, dokud to pro nás bude něco výjimečného, vzácného, v něčem možná posvátného. Ve chvíli, kdy se z toho stane jen kšeft, nemá to kapela, jako je Zvíře jménem Podzim, možnost přežít. Alespoň tak to cítím a tak tomu věřím.

Vedle kapely jsi zmínil i stejnojmennou knihu. Vznikala snadněji než písničky, nebo bylo ji napsat pro tebe těžší?
Mně se písničky většinou skládají do příběhů. Ať už v rámci desky nebo pak v rámci jedné kapely. Často si toho všimnu až po nějaké době, ale u zvířete bylo evidentní, že kromě písniček mám v hlavě ještě příběh. A ten příběh se konkretizoval a konkretizoval a jak jsme dodělávali desku, začal se blížit podzim, kdy měla vyjít... a tak jsem se rozhodl, že to prostě risknu a zkusím to napsat. Byl jsem tehdy nadšený, že se mi povedlo doopravdy udělat a vydat flipbook Když piješ... a jak jsem byl rozradostněný, rovnou jsem pokračoval v kreslení a malování obrázků do zvířecí knihy.
Měl jsem velkou podporu v Báře Klimtové, která se starala o vydání Když piješ... a stála i za přípravou Zvířete. Díky ní jsem věděl, že když knížku fakt napíšu a když nebude pitomá, že se ji nejspíš podaří vydat.
Trochu těžší to začalo být, když došlo na samotné psaní. Zjistil jsem, že mám z „opravdové knížky“ až posvátnou hrůzu a že se furt nemůžu odhodlat. A že když už se odhodlám, pořád se tak nějak připravuju a osměluju, jak ten plavec na plovárně, co si důkladně namočí kotníky a pak ochladí čelo a hrudník a pak vleze do vody po kolena... ale stejně zase ještě radši vyleze, protože dál je hloubka.
Ale termín se blížil. A tak jsem oprášil tu modrou lego kostku, nacpal si ji tušema a fixkama, a s mojí těhotnou holkou jsme celé léto chodili po letenských zahrádkách. A já do velkého sešitu kreslil a psal a psal a psal.

Myslíš, že ten příběh může oslovit i někoho, komu třeba písničky nic neříkají?
Já bych si tipnul, že jo. Ostatně pořád se potkávám s lidmi, kteří znají knížku a neznají kapelu a naopak. A knižní recenze, které vyšly, album většinou v podstatě pomíjejí. Snažil jsem se knížku napsat tak, aby obstála i sama o sobě. Já ty dvě věci ale nedokážu vnímat odděleně... a moc hezky to funguje dohromady v rámci Malého zvířete, což je kombinace čtení, hudební improvizace a projekcí.

Co teď dělá Kittchen? Zaregistroval jsem i písničkářská vystoupení pod tvým občanským jménem, a zatímco první tři alba vyšla v průběhu čtyř let, po další čtyři roky pod touto hlavičkou nic nového nevzniklo?
Kittchen normálka čile hraje. Nekoncertujeme teď záměrně tolik, jako poslední roky, ale pořád hrajeme docela často. Pod svým občanským jménem jsem vystoupil i proto, že jsme měli domluvené koncerty s Kittchen, které měly v podmínkách, že kolem nich nebudu hrát v Praze... a mně se tehdy na těch Osamělých písničkářích a vernisážích moc hrát chtělo. Tak jsem na to šel takhle, za Königa.
Před rokem, v listopadu, jsme se po koncertě v Café v lese dohodli, že do stávajícího dua přibereme Aid Kida. Hrál jsem s ním kvůli Tomášovu vytížení spoustu koncertů během loňský roku... a bylo to super. Když se navíc přidal i Tom, parádně to zaklaplo do sebe. A tak si teď pomalu rezervujeme nějaký termíny na příští rok na nahrávání. A do toho občas zahrajeme koncert, abychom viděli, kam nás to společně vede.

A to je kam?
Na nějakou chalupu nejspíš. Fakticky nám dělá dobře, mít možnost, ponořit se na pár dní jen do práce na hudbě a s Tomášem jsme takhle už párkrát natáčeli třeba v Beskydech na Portáši nebo v Úštěku. A s Tomem a pak i se Zvířetem jsme pár dní strávili na chalupě u Kalle. Ale rozumím, že tak ses úplně neptal.
Co se týká nových skladeb, mám v hlavě první zárodky, který nějak pasují k sobě. V něčem jsou podobnější tomu „starýmu dobrýmu temnýmu“ Kittchenovi. Tematicky vymetají spíš ty temnější kouty. A jak je uděláme, to jsem fakt zvědavý. Bavili jsme se o tom, že bychom po kytarovém Kontaktu pracovali zase víc s elektronikou. Ale je fakt, že jsme si část nápadů vyzkoušeli už se Zvířetem... takže teď budeme muset přijít na nějaké nové.

Čím se z tvého pohledu Kittchenovy skladby dnes liší od těch pro Zvíře jménem podzim, když i oba jeho spolupracovníci hrají s oběma projekty?
Já vnímám dva hlavní rozdíly. Jednak v tématech. I když i Zvíře je na někoho moc melancholické, pořád je to deska namířená jednoznačně vzhůru, ke světlu. Je hodně nadějeplná. Jakoby svolává lidi dohromady. Kittchen je mnohem introspektivnější a temnější. Chlápek z komiksu, co straší lidi s cedulí „konec je blízko“. A druhý rozdíl vnímám v tom kapelním principu. Zvíře je o síle smečky, o tom, že je nás hodně. Že kamkoli přijedeme, máme s sebou svůj vlastní kmen. Šamana, totem, matky s dětmi... Písničky jsou psané tak, abychom se tam do toho mohli na pár místech opřít všichni společně a připravit tak pro sebe i pro ostatní výjimečnou chvíli. Kittchen je v tomhle naopak hodně osekaný na dřeň. Tam, kde je Zvíře barevné, je Kittchen úsporný. Často je vodítkem nějaké omezení, které určí směr desky. Jsem si vědom toho, že pro spoustu lidí je ten rozdíl zanedbatelný. Ale nevadí mi to. Pro mě je důležité, že ten rozdíl poznám a cítím já.

Když je řeč o té úspornosti: Kittchen si také vždy vystačil s minimálním doprovodem, na první desce zní home-made zvuky, na koncertech jsi používal kytaru československé socialistické výroby a jednou jsem dokonce viděl i koncert s doprovodem pouhého iPhonu. Naproti tomu ve Zvíře jménem podzim se objevily i nestandardní nástroje, jako je barytonová kytara nebo cigar box. To způsobil vliv spoluhráčů?
Do určité míry ano. Barytonová kytara mě lákala opravdu dlouho a když jsme dotočili Kontakt, pořídil jsem si ji na Tomův popud, že mě třeba povede k novýmu materiálu. Což nakonec vedla, ale až tak novýmu, že vzniklo Zvíře. A pro první desku byla tahle barytonka, koupená den po smrti Davida Bowieho, určující. Cigar box pak byla láska na první hraní, když mne brněnský hudebník a stavitel nástrojů Jan Fic pozval do zkušebny, kde mi představil portfolio Red Bird Instruments. Jeden cigar box jsem si hned půjčil a hrál na něj doprovod k filmu Frigo na mašině... a po skončení si rovnou objednal jeden svůj kousek. A je to jeden z nejuniverzálnějších nástrojů, co mám.
Pak mi taky bylo před... skoro dvěma lety, čtyřicet. A od kamarádů a spoluhráčů jsem dostal krásného bílého Jazzmastera... což byla tak super kytara, že jsem se na ni rok styděl hrát. A až když se mi rozbila Vraná, teda ta modře přestříkaná Jolana Proxima, na kterou jsem hrál od začátku Kittchena, přesedlal jsem na „novej stroj“. Hraju s ním ovšem hlavně v Kittchenovi. Protože třeba na poslední šňůře Zvířete k Září jsem hlavně zpíval a nehrál vůbec na nic. Až na přídavky jsem si půjčoval kytaru od spoluhráčů.

Jak moc to řešíš, nástroje nebo třeba efekty?
Já nejsem popravdě moc technický typ. Vytvořit si svůj setup mi trvalo patnáct let. A v jednom kuse někde něco nechávám, zapomínám a ztrácím. Jakmile mám příliš mnoho cajků, nejsem to v tom vytržení kolem koncertů zkrátka schopný všechno pohlídat, uklidit na své místo...
Takže ta úspornost je v mém případě nutnost. Nebo vytoužený cíl, protože v současné době stejně jezdím na hraní úplně plným autem a leckdy by se mi ještě hodil vozík.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu