Jsme neustále na rekreaci

O skupině Něžná noc, jejímiž frontmany jsou Jan Sahara Hedl a Blanka Šrůmová se mluví s nadsázkou jako o spojení roku. A ta nadsázka není zas tak velká, protože v téhle dvojici se skutečně propojily dva hodně různé pohledy na svět, dvoje různé životní i profesionální zkušenosti, dva různé autorské i interpretační rukopisy. A přesto je to projekt životaschopný a jeho debutová deska Neměj strach, o níž jsme si také povídali, vynikající.

neznanocHonzo, co jsi dělal těch patnáct let od minulého alba Matka zebra?
JSH:
Moje předchozí kapela pozvolna odešla doztracena. Pak jsem nějaký čas vystupoval sólově, což mě nebavilo, poflakovat se sám po republice není žádná extra zábava. Pak do toho přišly zásadní vstupy s Michalem Pavlíčkem: kromě nějakých drobností hlavně dva muzikály. Jednak Excalibur, na kterém textově participoval i Vlasta Třešňák a Karel Steigerwald psal libreto, a jednak Obraz Doriana Graye, který jsme dělali s Michalem sami. Excalibur si vedl velice dobře, Dorian zas takový sukces nebyl, protože byl přecjen trochu intelektuálněji pojatý.

Tvoje a Třešňákova poetika jsou podle mě radikálně odlišné. Jak se stalo, že jste se na tom vy dva sešli?
JSH: Nejdřív na tom pracoval s Michalem jenom Vlasta, ale v jednu chvíli toho měl dost, což naprosto chápu, a já se ujal zbytku. Jasně, že má Vlasta jiný slovník a jiné postupy, ale nepřipadá mi, že by se jakkoli svářely s mými.

Historka o tom, jak jste se s Blankou seznámili přes facebook, je myslím dostatečně známá. Ale zajímalo by mě, jestli jste se předtím nějak registrovali a jak?
BŠ:
Já Honzu samozřejmě registrovala, ale znala jsem jen některé písničky, které ke mně dolehly odněkud zvenčí. Neměla jsem žádnou jeho desku.
JSH: U mě to bylo podobně, znal jsem ty jejich hity, před kterými svého času nebylo úniku, Marionetu apod. Registroval jsem Blanku jako tu zrzku z Tiché dohody, která se mi samozřejmě líbila. Pak jsme na sebe narazili na facebooku, zjistili jsme, že jsme oba aktuálně single, a že se nám dobře chatuje. Slovo dalo slovo a od té doby jsme čtyřiadvacet hodin denně spolu. Už to bude dva a půl roku. Takže jsme spolu strávili tolik času jako běžní manželé za pět-šest let.

Jak se stalo, že jste začali i hudebně spolupracovat?
JSH:
Já v té době začal reinkarnovat původní kapelu. A do toho přišlo tohle setkání s Blankou. Ona mi dala jasně najevo, že je pro ni Tichá dohoda passé, protože já bych se do toho jako nějaký kazisvět nemontoval.
BŠ: A já jsem v té době měla postavenou novou kapelu a vydaný takový country singl, spíš oddychovou záležitost. Tichá dohoda už pro mě byla po těch letech ukončená věc, nedovedla jsem si představit bůhvíjaký vývoj, pohybovali jsme se ve stojatých vodách.
JSH:
No a tak jsme si bez nějakého velkého přemýšlení řekli, že to zkusíme společně. A bylo to dobré období: během týdne jsem napsal asi půlku té nové desky.

Všechny ty písničky jsou nové? Žádné „šuplíky“?
JSH:
Jsou tam, zrovna titulní Neměj strach je stará dobrých dvacet let. Původně jsem ji natočil jako demo s Bárou Basikovou v době, kdy už jsme byli oba venku z Precedensu. Ale pak se to nerealizovalo, což je nakonec dobře. A ještě pár dalších věcí je tam starších, ale všechny maximálně zazněly tu a tam někde naživo, jinak je nikdo neznal. Ostatní jsou nové, tedy vzniklé buď krátce před mým setkáním s Blankou nebo těsně po něm.

Když jste se dohodli na spolupráci, nebáli jste se toho, že spolu budete nejen žít, ale i „chodit do práce“?
JSH:
Kdyby mezi námi byl nějaký náběh na ponorku, musel bych ho cítit. A to necítím.
BŠ: Já mám například zkušenost, že to takovéhle vztahy fungují velice dobře.
JSH: Ti lidé mají nějaký společný zájem a vědí, co ta práce obnáší. Zažil jsem vztahy, kdy manželky byly přesvědčeny, že práce muzikanta spočívá v tom, že se celé dny válí a večer odjíždí s kamarádama někam chlastat. Něco podobného jsem si ostatně přečetl i ve svém rozvodovém rozsudku…
BŠ: Takové ženy si sice vezmou muzikanta, ale pak jim začne vadit, že je o víkendech pryč. Takové scénky jsem zažila v minulé kapele. Ony to prostě nechápou, a tudíž to nemůže fungovat. Ale jsou samozřejmě výjimky.
JSH: Představa, že profesní partnerství jsou odsouzena k zániku, je podle mě blbost. Tenze můžou nastat jen tehdy, kdy je jeden z nich výrazně úspěšný a druhý ve stejném oboru výrazně neúspěšný, což se nás netýká, protože jsme s Blankou na jedné lodi a úspěch i neúspěch máme společný. Ale myslím, že i v takových případech k rozpadu vztahů nedochází kvůli těm samotným profesím, ale spíš z těch klasických příčin: buď se někdo začne kurvit nebo chlastat…

Jaké byly první reakce, když se začalo vědět, že začínáte spolupracovat? Nesnažil se někdo vaše duo zpochybnit?
JSH:
Mám pocit, že to proběhlo až překvapivě bez problémů.
BŠ: Pro tuhle kapelu se totiž začíná tvořit úplně nové publikum. Ne všechny, co chodili na Tichou dohodu, zajímá tohle. Bere se to jako projekt s novým pohledem na svět, s novou poetikou.
JSH: Většina reakcí, které jsem zaregistroval, byla pozitivní, lidi nám fandí. A co se týče mých kluků v kapele, tedy toho „tvrdého jádra“, což je bubeník Ivan Kadaňka a baskytarista Martin Schneider, mezi ně Blanka zaplula bez nejmenších problémů.

Deska Neměj strach mi, Honzo, připadá pozitivnější než tvoje starší věci…
JSH:
Já myslím, že je to takový můj klasický tragický repertoár…

V rozhovoru k minulé desce Matka zebra jsi mi řekl, že „na těch hrobečcích je víc kytiček“. Tady se mi zdá, že je těch kytiček zase o trochu víc.
JSH: No tak on jak člověk stárne, trochu se zklidňuje a v řadě věcí není tak jednoznačný, konfrontační a agresivní. Já myslím, že nijak nevybočuju, nikdy jsem se nepovažoval za nějakého novátora, dělám si svoje a dělám to v podstatě pořád stejně. Ono se na všechno dá pohlížet různými prizmaty. Když o někom řekneš, že má vyhraněný autorský rukopis, zní to poměrně pozitivně. Ale když napíšeš, že to dělá na jedno brdo a třicet let vykrádá sám sebe, už to tak pozitivně nevyzní, i když je to v podstatě to samé. Ale je každého věc, jak si to přebere. Já se tím netrápím.

Blanka je u několika písniček uvedena jako spoluautorka. Dost mě překvapuje, Honzo, že někomu dovolíš, aby ti do toho mluvil, byť je to tvoje partnerka.
JSH:
Já jsem hlavně od začátku chtěl, aby tenhle projekt byl od začátku vnímán jako projekt dvou rovnocenných interpretů. A když Blanka přijde se svými nápady, jsem rád, protože ona nejlíp, kde se cítí doma.

Vždycky jsi mi ale připadal jako dost autokratický tvůrce.
JSH:
Naopak! Můžu samozřejmě doma sednout a natočit písničku sakumprásk se všemi nástroji, přinést ji na zkoušku, tam ji pustit a říct: takhle to hrejte. Ale já mám daleko lepší zkušenost s druhou možností, zvlášť pokud člověk hraje s takovými muzikanty jako my. Protože proč bych měl basákovi vymýšlet basové linky, když on si dokáže vymyslet desetkrát lepší? A u bicích to platí dvojnásob. Myslím, že kolektivní práce je přínosnější. Moje kapelnictví nespočívá v autoritářství. Já ho vnímám spíš tak, že tam musí být někdo, kdo v určité fázi řekne: fajn, tak tady máme deset různých fórů a variant, vybíráme číslo tři. Protože jinak bychom u toho seděli celé dny, vymýšleli fóry a nikam by to nevedlo.

Poznáš hitové ambice písničky?
JSH:
To se mi stalo snad jedinkrát v životě, a to u Tisíce jmen: tam mi bylo jasné, že to bude fungovat. Jinak má člověk většinou z nějaké pecky pocit, že je geniální, a s lidmi pak nic nedělá, zatímco jiné věci člověk na nějakou nejvyšší příčku nedává a najednou kouká, že ji lidi baštěj. Říkám tomu „průzkum bojem“. Takhle jsme například zjistili, že lidi zabírají právě na titulní písničku z nového alba. Přitom to rozhodně není věc, ze které by člověka napadlo dělat titul: je pomalá, velice decentní…
BŠ: Prosím tě, a která je tam nějak rozjuchaná? (smích)
JSH: No žádná. Ale určitě tam jsou vhodnější, čitelnější…

Kromě novinek hrajete i takzvané „povinné cviky“. Podle čeho jste je vybírali? Jen podle toho, jak velké to jsou hity?
JSH:
Já jsem prostě to, čemu Američani říkají „one hit wonder“, tak by bylo hloupé, kdybych těch Tisíc jmen nehrál. Konec konců, pro spoustu lidí je to jediný identifikátor: když to hraju, řeknou si: Jo to je tenhle chlap!

Od Blanky samozřejmě hrajete Marionetu, ale zdá se mi, že tím „honky tonk“ aranžmá si z ní děláte trochu legraci…
JSH:
Udělali jsme z toho takovou hospodskou odrhovačku.
BŠ: Ale někdy je musím krotit, někdy z toho dělají odrhovačku až moc… Ale jiné písničky z éry Tiché dohody už do programu dávat nebudeme, protože jednak nechci dělat žádné reminiscence na minulou kapelu, jednak se k nám ty písničky ani nehodí. Hrajeme pár věcí z mých sólových desek.

Ty jsi, Blanko, s folkovou kapelou Kamelot natočila album písniček Wabiho Ryvoly. Napadá mě, že by se jeho poetika vlastně snesla s Honzovou ve vašem programu…
BŠ:
On měl sice jednodušší poetiku, ale je pravda, že ta jeho romantická a melancholická témata jsou podobná jako Honzova.
JSH:
Já samozřejmě nejsem proti ničemu, ale hrajeme vlastní věci. Na druhou stranu jsme schopni přijít k nám do hospody a tam ty ryvolovky, ale třeba i staré Greenhorny hrát. Já měl country vždycky rád a třeba Johnnyho Cashe miluju, to je naprosto ikonická postava.

Připadáte mi jako ztělesnění městských lidí – a přitom žijete na chatě za Prahou, v podstatě „v divočině“. To mi nejde do hlavy.
BŠ:
Mě město vyhnalo. Nesnáším všechny ty semafory, poplatky za parkování, začalo mě to fakt stresovat. A tak jsem si jednoho dne řekla, že toho mám plné zuby a svůj život si zařídím jinak. Tenkrát jsme prodali, co jsme mohli, a koupili si chatu v kraji, do kterého jsem jezdila už od dětství. To, že je tam teď s námi Honza, je náhoda, ale my tam se synem takhle žijeme už sedm let.
JSH: Já měl průpravu v tom, že jsem skoro dvacet let žil v Roztokách u Prahy, což je víceméně takové předměstí, ne úplný venkov. Pak jsem po odchodu z domova asi půl roku žil v jakémsi motelu, což mělo jisté kouzlo. A ledva jsem si pořídil garsonku v Bubenči a začal si říkat, že už jsem zase Pražák na docela dobré adrese, potkali jsme se s Blankou a odstěhoval jsem se za ní do divočiny. Ale zjistil jsem, že tam jsem naprosto happy. Když už musíme do Prahy, jsme tam za chvilku. A když vidím ty chudáky, jak se v tom štrůdlu vlečou podle Vltavy „tam“ a v neděli ve stejném štrůdlu zase „zpátky“, zatímco my jsme neustále „na rekreaci“, neměnil bych.

Foto: Jiří Turek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *