Juie & The Wrong Guys: Julie & The Wrong Guys

Kanaďanka Julie Doiron toho má od počátků devadesátých let za sebou už docela hodně. Hrála s několika kapelami, post-punk i sólově jako folková písničkářka, zkoušela zpívat nejen anglicky a francouzsky, ale letos na jaře vydalai už druhé album ve španělštině. Navíc si v minulosti vyzkoušela kytaru i baskytaru. Ve formaci Julie & The Wrong Guys se dala v roce 2011 dohromady s členy hardcoreových Cancer Bats, ale skončilo to jedním singlem. Loni, po čtyřleté pauze, přidali druhý, a letos v září konečně došlo i na debutové album.
Na něm, jako by si zpěvačka zcela svobodně připomněla všechny své dosavadní polohy. Začíná se surově přebuzenými indie kytarami po vzoru Pixies, aby se o chvíli později objevily těžkotonážní bicí a tvrdé, tradiční riffy, místy až hardrockové. Které pro změnu vystřídá emotivně náladová a zamyšlená Tracing My Own Lines s nadoblačně folkově křehkým vokálem. Ten je charakteristickým prvkem, který celou nahrávku spojuje – i tam, kde znějí špinavě zboostrované kytary, rozbíjí svou čistotou a bezbranností jejich agresivitu. Nejčastěji tak písničky připomínají vedle zmíněných Pixies i třeba Hole, Sonic Youth se zpívající Kim Gordon, Throwing Muses nebo The Breeders. V závěrečné, skoro šestiminutové Hope Floats, vše monumentálně graduje se silou mořského příboje a emoce tryskají na všechny strany.
Na nijak experimentálním, ale neotřelými písničkovými nápady nabitém debutu, se Julie Doiron představuje ve skvělé formě a polohách, které jí zjevně vyhovují víc, než možná sama čekala. Zkušenosti zúčastněných i inspirace a impulsy zrozené z nového spojení, vyústily v až nečekaně silnou desku. Kontrasty agresivních kytar s jemnými vokály a přesně dávkovanými aranžemi, které se obejdou bez okázalosti, ale zato se skvěle trefují svou efektivitou, zkrátka fungují. A po celou dobu se jim daří udržovat energii a nepředvídatelnost.
Tenhle návrat do garáže Julii Doiron prostě vyšel. A kdyby způsobil jenom tu trochu radosti a mladistvého nadšení, kterými se čtveřice na svém debutovém albu ani v nejmenším netají, stálo by to za to.

Dine Alone, 2017, 43:00

 

Přidat komentář