Při sledování aktuální scény španělského alternativního popu nejsme o nic blíž k pochopení toho, proč se o něm už dávno nemluví po celé Evropě a není uváděn mezi příklady, jak citlivě a zároveň moderně lze propojit tradiční vlivy s jazykem dneška. S potřebou zdůraznit svou identitu zpíváním v regionálních jazycích namísto španělštiny. Z hitparádového mainstreamu mladí tvůrci vybočují vztahem k rodným domovům, nebojí se mluvit o těch nejprostších věcech s tím spojených a používají nástroje a nápěvy slýchané odmalička od prarodičů. Minulost ovšem vnímají současnou popovou perspektivou a přijali za svou elektroniku. Tak jako osmadvacetiletá zpěvačka Júlia Colom z Mallorky, která na druhém albu sice uvádí skoro výhradně vlastní skladby, nelze ovšem přeslechnout, jak silně zůstává napojená na mallorskou tradiční hudbu, aniž by přitom trpěla nostalgií po starých časech. Třeba ve skladbě Sa Madona, kterou prý slýchala odmalička. Převzala si ji po svém a punc výjimečnosti jí dodává hostování katalánského ženského dua Tarta Relena ve sborech.
Na novince sice přidala víc popu, rozmáchlé produkci se ovšem obloukem vyhnula a vedle elektroniky mají důležitou roli španělská kytara s loutnou v rukách koproducenta Martina Leitona.
Pod názvem alba si nemáme představit ráj, který každému turistovi s Mallorkou naskočí. Ano, na ostrově je prý často těžké žít a jeden z důvodů, proč takový název dostalo, souvisí prý s vysokou cenou, kterou obyvatelé museli za turismus zaplatit, takže Mallorka je dnes spíš post rájem, a pro Júlii Colom především stavem mysli, přeludem udávajícím směr života a konceptem o hledání ideálního místa, kam se chce každý dostat, ale nikomu se to ještě nepodařilo.
Júlia balí tradiční inspirace a poezii do sofistikovaného elektropopu, dávno udaný cíl se nikdy od svého domova příliš nevzdalovat se jí ale znovu podařilo naplnit, a přestože by někdo mohl k albu přistupovat s obezřetností, nechť přijme dobrou radu a dá mu šanci. Když totiž poslouchat pop, tak přesně tenhle.