Překonat sami sebe a ke všemu ještě působivěji a dravěji? Pro britského kytaristu Justina Adamse a italského houslistu, perkusistu a zpěváka Maura Duranteho nic nemožného. Neměli bychom z toho být překvapeni – koneckonců oba známe velmi dobře – ale stejně si nemůžeme pomoci a znovu jako předtím si uvědomujeme, že na co sáhnou, se až děsivě blíží k hudbě, která vlastně není vůbec složitá, zato naprosto skvělá. A pokud vás zajímá, v čem kouzlo jejich mnohokrát oceněného úspěchu spočívá, pak vězte, že v přirozenosti, jak osobitě nakládat s hudbou, které, když podle nich jednou ochutnáte, nikdy nebudete mít dost. Formativní vlivy – salentský tarantimus a severoafrické tradice – nesešněrovali do pevného tvaru, fungující pouze tehdy, když ho odehrajete pokaždé stejně. Pořád si nechávají dostatek prostoru, aby si z něho mohli spontánně odskočit k ostrému rock’n’rollu nebo k arabské melodice, poskytující sladké uvolnění. Adamsovy kytarové bluesrockové riffy a Maurova tranzovní pizzica nás v jednou chvíli dokážou odpálit do výšky jak raketu, aby nás vzápětí nechaly slastně padat k zemi jak chmýří ve emočním stavu, kdy do vás někdo šťouchnout, rozpadnete se na kousky. Jedná se o rukodělnou práci: vše, co na albu slyšíme, dokážou odehrát a odzpívat naživo. Oproti předchozímu Still Moving ale s daleko pestřejším repertoárem vsadili na hosty. Skladba Leuca ze Salenta si prý vyloženě vyžádala vášnivou zpěvačku Alessi Tondo z Marcovy domovské kapely Canzoniere Grecanico Salentino, a když syrový rockový underground Tide Keeps Turning, tak podle Adamse jedině v duetu s newyorskou legendou, zpívající černošskou baskytaristkou Felice Rosser. Křesťanský velikonoční hymnus Wa Habibi s arabským textem po celém Blízkém východu proslavila libanonská diva Fairuz, dvojice o procítěný zpěv v „nářku pro tuto dobu“ proto požádala Yousru Mansour z marocké rockové skupiny Bab L’ Bluz, a když zazní housle, máte co dělat, abyste zbytek alba nevypnuli, protože co by vás asi tak dál mohlo nádhernějšího čekat.