Když se Justin Lavash na jednom ze starších alb Changing Of Tides (2015) dle vlastních slov vyrovnával s ubýváním sil, dovolil jsem si v deníkářské recenzi takový optimistický závěr. Jakože pocit změny „osobních“ slapových jevů, přílivu na odliv, nemusí v uměleckém životě znamenat nic negativního, na moře se přece nejsnáze vyplouvá s počínajícím odlivem. A pokud jste četli rozhovor v předchozím vydání UNI, je jasné, že Lavash tohle vyplouvání opravdu umí, přesně podle přísloví „co tě nezabije…“ Zkušenost ještě mnohem vážnějších „odlivů“ posílila inspiraci a emotivnost dalšího výtečného alba.
Čeho je deska svědectvím (witness)? V titulní baladě bere Lavash za svědka proti strachu a apatii samotnou hudbu. „Potřebuješ říct pravdu / o instinktu přežít / v těchto neustále se měnících časech / udržuješ moje naděje naživu…. Pravda je hudba, pravda je zvuk.“ V přeneseném smyslu jsou písně prostě svědectvím života, se vší hloubkou i banalitou. Kdo nemá odžito, nemůže napsat (nebo mu nebude věřeno) verše jako „když věk, stejně jako gravitace / stahuje mě dolů / k dopředu zorganizované schůzce / šest stop pod zemí / a já se snažím udržet tuhle mršinu naživu“, kontrastující s „prosluněným“ reggae rytmem My Momma Loved Me.
Písně přitom nevyznívají bolestínsky. Prostě svědčí. S dostatkem prostoru pro humor, ovšem hodně sarkastický. Jako když Lavash v England Expects zpívá o rodné zemi, jedním dechem připomíná „čtyři kluky z Liverpoolu, co vrátili Anglii na mapu“ a zároveň si bez servítků hraje se slovy Angerland, Indebtland, Hungerland.
Dobře funguje i rozdělení LP na dvě strany Beats a Acoustic. Příběh má stejnou sílu v různých jazycích. Lavash by si vystačil s playbacky a počítačem jako one man band, ale o to víc těší zdobení trombonu Štěpána Janouška, akordeonu Aliaksandra Yasinského či violoncella Jonáše Krejčího (z Pražákova kvarteta, s Lavashem spolupracuje opakovaně). Přesvědčivé svědectví.