KALLE: Saffron Hills

Říkal mi nedávno jeden zasloužilý rozhlasový redaktor, že nejlepší album roku podle něj musí mít nejen dokonalý mastering, ale také podrobné informace v bookletu a v neposlední řadě údaje o stopáži jednotlivých písní na obalu. Jako člověk z branže pochopitelně oceňuji obal plný informací, ale dávno vím, že silná nahrávka může vzniknout i z domáckého dema, které natočíte na čtyřstopý kazeťák a vydáte jen pro kamarády na kazetě. Přesně takto se v roce 2014 zrodilo Andělem oceněné první album dua Kalle Live From The Room, které se stalo doslova senzací na tuzemské alternativní scéně. Ale pozor, jak připomíná o tři roky později Pavel Klusák, „když se někdo pohybuje v alternativní hudební societě, mezi lidmi z menších klubů a subkultur, vůbec to neznamená, že by zároveň jeho hudba musela znít alternativně ve smyslu nepřístupnosti a exkluzivnosti. Kalle jsou široce srozumitelní.“

Zmíněné první album se nakonec dočkalo i vydání na LP desce a u novinky Saffron Hills dvojice od počátku automaticky počítala jak s vinylem a kazetou, tak dokonce s CD. Napodruhé se natáčelo opět svépomocí u Davida Zemana a Veroniky Buriánkové doma, pouze obývák vystřídalo nově vybavené domácí studio, stop už bylo k dispozici osm a zřejmě od počátku se počítalo s masteringem (Amák v Golden Hive Studiu). Přesto zůstalo zachováno to základní, tedy analogový zvuk a hudební bezprostřednost, nápady osekané na dřeň, naléhavost zpěvu a rozmlženost Davidova doprovodu.

Hudba Kalle je jemná a chtělo by se říct akustická, kdyby hlavním nástrojem nebyla elektrická kytara, obohacená navíc o pedálové efekty. Davidova potemnělá hra v krátkých úsecích dokonce přechází v cosi jako průhledné hlukové stěny, které však Veroničin hlas hravě rozboří a vynoří se z nich (závěr písně Fear). Pouhých devět písní na albu tvoří pět příběhů – žádná miniatura, ale ani žádné zbytečné natahování. Nejdelší skladba Forgiven má pět a půl minuty, během nichž se z klidné balady přetaví ve vypjatější pasáž a přes krátkou elektronickou mezihru končí smířlivou codou. V této písni, ale i na albu jako celku dotvářejí celkový zvuk vedle kytar a hlasu střídmé automatické bicí (které jen občas, například ve skladbě Felid, na sebe skutečně strhnou pozornost).

Důležitější než jednotlivé zvuky je však celkové směřování alba. Zatímco tři roky starý debut Kalle zněl jednolitě jako příjemné kontinuum, na druhém albu táborská dvojice nenápadně odhaluje svou představu o hudební pestrosti. Při nesoustředěném poslechu to téměř nepostřehneme, ale práce s harmonií a rytmem v závěrečných skladbách je jiná než poklidné plynutí úvodních písní. Závěrečná skladba Oh, My Soul je tím pádem z trochu jiného světa než například čtvrtá Forgiven. Ale přestože je například v Hunters kytara rytmičtější, nepůsobí rušivě a nepatřičně. Kalle jen ukazují, že mají kudy jít dál. Že jejich příběhy z pokoje mají vývoj a že po deseti letech vztahu a po dvou albech budou mít čím překvapit. A je jedno, na kolik stop příští desku natočí.

 

 

Vlastní náklad, 2017, 37:13

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *