Kam nás ten proud vleče

Homo sapiens patří ke tvorům kočovným, má pohyb v genech. Je to jeden z našich „podivných darů“, odd gifts. Jakkoliv věříme ve vlastní usedlost, nastanou-li určité okolnosti, musíme se hnout a změnit prostředí. Ať už fyzické, nebo třeba duchovní. Ondřej Galuška, známý z kapely Eggnoise, zasvětil fenoménu hýbajících se škatulat druhé album projektu The Odd Gifts. S tématem zachází na desce pojmenované Migrant Songs vkusně, přemýšlivě, citlivě a vlastně hravě. Ať už se vžívá do pocitů Antonína Dvořáka v Novém světě, nebo zamýšlí nad xenofobií, nad selháním jednotlivců i společností. Přitom jde o kolekci písní v nejlepším smyslu slova posluchačsky přístupných. Ta nahrávka je prostě krásná a přesvědčivá, po hudební i myšlenkové stránce.

galuskaV písních alba Migrant Songs neprvoplánově sleduješ různé směry a motivy lidského hemžení, nejen ten tzv. aktuální. Třeba útěk z města na venkov. Ale nesetkal ses třeba díky singlu Migrant Song s podrážděnou reakcí některých našich spoluobčanů?
Zatím jsem se s žádnou takovou reakcí nesetkal, ale počítám s tím, že někoho může samotný název iritovat a odradit od toho, aby zkoumal, co se za ním skrývá. Doslechl jsem se, že tu píseň odmítli pustit v jednom veřejnoprávním médiu, protože by po ní prý museli v rámci vyváženosti zahrát Ortel. Ale to bylo možná míněné jako vtip, protože samotná píseň nehlásá nějaký vyhraněný názor, spíš předkládá otázky.

V prvních slokách písně The Gift Of The Other jsi poeticky vypsal svoje pocity dětského migranta v USA. Jak by tento popis vypadal v próze, v odpovědi na otázku? Šlo o jednu ze zásadních inspirací k albu?
Žil jsem ve Státech od svých dvanácti do patnácti let, přesně v době, kdy člověk začíná dospívat a snaží se nějak definovat svoje místo ve světě. A byl to veliký zmatek. Samozřejmě jsem hodně nasál z americké kultury a zároveň jsem lpěl na tom, co jsem považoval za svou kulturu. To mnohdy vedlo k humorným situacím, jako když jsem trval na tom, že my Češi se ještě neholíme, a když jsem se vrátil do Česka, zjistil jsem, že jsem jediný, kdo má chlupy na bradě. Jsem za zkušenost emigranta vděčný, ale bylo to dost bolestivé období. Tahle moje osobní perspektiva hraje na desce zásadní roli. Mám třeba pochopení pro to, že někdo, komu se dostane „pohostinnosti“ nového prostředí, necítí nutně „vděk“, i když ví, že by měl. Je to celé mnohem složitější, protože se hraje o vlastní identitu.

Ve stejné písni přímočaře reaguješ na „general lack of an open mind“, nedostatek snahy o porozumění. Ještě temněji vyzní text skladby Growing, Teething. Mám pocit, že jde zatím o nejsmutnější písně, jaké jsi napsal?
Nejsmutnější písně, co jsem kdy napsal, jsem raději nikdy nenahrál a nevydal. To by se nedalo poslouchat. Ale druhá půlka desky je záměrně temnější. Je právě o ztrátě identity, selhávání v životě, selhávání společnosti. Místo toho, abychom se vyvíjeli a rostli, stahujeme se do defenzívy a necháváme si narůst další a další zuby k sebeobraně. Ovšem poslední píseň alba The Gift of the Other má být určitým světýlkem naděje v tom smyslu, že můžeme budovat jakousi pozitivní identitu, možná obecně lidskou, a ne jen tu negativní, defenzivní, ve smyslu „my jsme něco jiného než oni“. Název písně si také hraje s názvem projektu The Odd Gifts. Migranti či Druzí jsou pro nás „podivným darem“, nikoli proto, že by nutně obohacovali naši kulturu, ale právě proto, že nás nutí přezkoumat naše vlastní hodnoty a hájit jejich platnost a smysl tváří v tvář hodnotám jiným. Třeba: My Češi už se holíme…

galuska1Ve druhé půlce alba jsou také „zpovědi“ Hedgehogs nebo My, What Have I Done obsahující rozčarování nad lidskou povahou. Směřuje odkaz na „the stars above“, verš z písně Hedgehogs, k nejpopulárnější Kantově větičce?
To je zajímavá souvislost. Mám pocit, že Kant ve své větě o dvou věcech, které ho nepřestávají fascinovat, chápe mravní zákon v člověku a hvězdné nebe nad námi jako dvě protichůdné věci. Nebe je ve své nekonečnosti vůči člověku naprosto netečné, kdežto mravní zákon hodnotí každý náš krok. V písni Hedgehogs jsem ale chtěl vyjádřit pocit osobního selhání, kdy máme dojem, že celé univerzum nás soudí za naše přestupky, že každá věc, kterou potkáváme, nás obžalovává, vyvolává v nás výčitku. Když jsme v takové situaci, neexistuje pro nás „objektivní“ svět, který by nám pomohl získat nadhled.

Ponuré nálady vyvažuje například téma „anti-urbanizace“ v So Divine či Winnie-the-Pooh on a Farm. Jde o osobní zkušenost či touhu?
Je to zkušenost mojí rodiny a mnoha našich přátel, kteří se rozhodli opustit město a obětovat možnosti kulturního vyžití a setkávání se s více lidmi pro větší klid a kontakt s přírodou. Hodně písní na desce tvoří takové protikladné dvojice a So Divine líčí ideály, které člověka táhnou na venkov, zatímco Pú na farmě obsahuje takový humorný popis každodenní lopoty na poli a určité rozčarování. Je zajímavé, jak se tyto věci dějí v určitých vlnách, je to teď možná trend. Možná jsme se ocitli v proudu lidí, kteří nemají ponětí, kam je ten proud vleče.

Další rozměr přidává albu píseň 1892, inspirovaná cestou Antonína Dvořáka do Nového světa. Napsal jsi ji původně do soutěže Into a New World – Dvořák 24 Loops, vyhlášenou Deutsches Symphonie-Orchester Berlin. To znamená někdy v roce 2013. Přemýšlel jsi o tématu alba už tehdy, nebo prostě zapadla do souvislostí, do pozdějšího konceptu?
Věděl jsem, že tu píseň chci někdy vydat, ale tohle téma jsem ještě neměl. Myslel jsem, že třeba udělám celé album podobných konceptuálních remixů. Že je to taky svým způsobem píseň migranta, mě vlastně upozornila kamarádka ze sboru Doubravánek. Píseň pak ale skvěle zafungovala v celém konceptu, protože jsem použil samply stejného orchestru ještě ve dvou dalších písních a dál pracoval s představou zvuků jako migrantů, z nichž někteří jsou více integrovaní či legalizovaní než jiní. Ale nebyl jsem příliš odvážný: z těch „nelegalizovaných“ zvuků tam zůstaly jen samply z předchozích desek Eggnoise.

Na album jsi přizval původem senegalského perkusistu Moustaphu Faye a guinejskou zpěvačku Bijou Camara. Zajímala tě už dříve západoafrická muzika, nebo jsi volil hosty a „pro nás exotické“ muzikantské přístupy čistě vzhledem ke koncepci alba?
Vždycky jsem hleděl v první řadě na hudební stránku. Máloco je tak antihudební jako různé benefiční kompilace, kde každé slovo v písni zpívá jiný zpěvák. Takové asociace jsem se chtěl vyvarovat a tak jsem nelpěl na tom, abych do alba zapojil co nejvíce národností. Vycházel jsem z toho, kam mě to hudebně táhlo, a z možností, které mi poskytla náhodná osobní setkání. To, že jsem narazil na Bijou a Moustaphu ze souboru Guinee Toumboui považuji za veliké štěstí.

galuska2Přirozeně působí hostování hned tří britských, v Praze působících písničkářů Justina Lavashe, Alasdaira Bouche a Jamese Harriese. Předpokládám, že tu zapracovala názorová spřízněnost a že o sobě víte dlouho?
Justina Lavashe jsem potkal na jednom malém festiválku v Netvořicích a pak jsme zjistili, že se dobře zná s mou sestřenicí. S Alasdairem jsem se potkal na vernisáži kamaráda P. L. Kopeckého, autora dvou našich klipů, a následně jsem s ním jel krátké turné. A s Jamesem jsem se potkal na jednom tajném koncertě Glena Hansarda, kam jsem šel místo pozvaného Dana Salontaye. Jsou to všechno skvělí chlapi a přirození muzikanti a taky se dost zajímají o politiku a společenské otázky, takže se s nimi skvěle diskutuje.

Některé písně, ze kterých vzniklo druhé sólové album, jsi původně psal pro Eggnoise. Na desce The Odd Gifts navíc hraje část členů Eggnoise. Jak je to vlastně s pauzou Eggnoise? Proč a na jak dlouho si vybírají volno?
Je to tak, že jsme s Ondrou Kopičkou začali pracovat na desce, ale pak se ukázalo, že v dohledné době nebude mít čas se tomu věnovat. On je ještě o trochu víc zabořený do té hlíny na vesnici než já a rozjíždí velké množství aktivit a projektů v rámci svojí značky Winepunk. Není důvod, proč bychom se zase nemohli sejít ke společné tvorbě, ale upřímně nedokážu odhadnout, kdy k tomu bude příležitost.

Zábavně působila tvoje starší poznámka, zveřejněná prostřednictvím bandzone: „V Plzni na nás posledně přišlo celkem nula lidí, tak to asi chvilku potrvá, než nás zase pozvou.“ Nové album je vlastně velmi vstřícné, i když běžný konzument populární hudby se asi nechytí, nicméně předpokládám, že to s návštěvností koncertů a zájmem pořadatelů zase není tak hrozné?
Zatím se nám docela daří domlouvat koncerty, ale hlavně díky reputaci Eggnoise. Nový projekt si musí vydobýt vlastní posluchače a k tomu povede ještě dlouhá cesta. Je to trochu jako začínat od nuly, ale to je fér. A ohledně poznámky z Plzně: já rád hraji pro malé i mikro- publikum, je to tak intimnější a méně nervózní. Ale párkrát dorazilo nula lidí i na Eggnoise a to už je té intimity příliš!

Výstižný je tvůj esej, prvně publikovaný tuším před třemi lety, o stinných stránkách crowdfundingu – jisté ztrátě umělecké svobody, podbízení a „zadlužení se“ fanouškům, stavění umělce do role málem žebrácké. Co dnes ty a crowdfunding?
Proti myšlence financování lidmi předem nic nemám, jen mi vadí forma, kterou to na sebe nejčastěji bere. Umělci jsou mimo hudbu nuceni nabízet hodiny zpěvu nebo vaření, soukromou večeři, kalendář s intimními fotkami, prostě věci, které hraničí s prostitucí. Uděláme cokoli za peníze. Chápu, proč do toho dnes lidi jdou, ale jsem rád, že jsem dokázal desku financovat sám s pomocí vydavatelství a rodiny.

Vybíráš si krásné obory. Hudbu a filozofii. Loni jsi publikoval knihu Tělo hudby, vlastně upravenou disertaci. Čtivě a s vtipem v ní probíráš vytlačení ponětí o fysis z vnímání muziky, odkazované většinou do světa čirých idejí. Ale, bráno zcela přízemně, dá se tím uživit?
Někdo to možná dokáže, ale mně se to pořád nedaří. Živí mě překlady a různá nárazová pedagogická činnost. A musím říct, že oproti psaní filozofických knih je hudba zlatý důl! Na knize jsem ve volných chvílích pracoval několik let a můj autorský honorář činil přesně nula korun. Na knize je zase dobré, že si čtenáře nehledá jen v Plzni, zatímco když jedete hrát do Plzně koncert, jsou vám posluchači v Teplicích málo platní.

Homo sapiens patří ke tvorům kočovným, m . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář